Labyrint II: Sářin návrat - 1. kapitola

Auto.
Hodně aut.
Kolona.
Dlouhá kolona.
Nesnášela je. Nesnášela kolony. Bože, jak je strašně nenáviděla! Nenáviděla jakékoli zdržení. Jakékoli mrhání časem a čekání. Zbytečné čekání, během něhož mohla být již někde úplně jinde a dělat něco jiného… Má tolik práce, naplánovala si, že ji dnes dodělá. Jako by nestačilo, že se zdržela v práci…. Ano, bylo to sice schválně, aby toho měla co nejvíc za sebou hotového, aby to, co musela dodělat v práci, stihla ještě dnes a pak se již stačí doma zaobírat maličkostmi. Tak strašně se jí ulevilo, když v kanceláři vypnula počítač, protáhla za celý den ztuhlá a bolavá záda, sundala si brýle na čtení, které uložila do pouzdra, aby se v kožené aktovce nerozbily, a vstala. Konečně vstala a udělala několik kroků, které jí udělaly po celém dni stráveném v posedu na pracovní židli, tak dobře. Ne že by jí vadilo to sezení, i když osm hodin je osm hodin, ale nepohodlná pozice, navíc stále stejná… A aby měla vše co nejdříve zkompletováno, ani si nedala přestávku na oběd, prostě slupla pár cornů na rychlovku jen tak a na návštěvu toalety ani nepomyslela. Radši ten den ani moc nepila. Při představě, že bude muset znova ještě chvíli sedět v autě, než se dostane domů, kde si udělá lehkou večeři a výborný čaj, usadí se se zbytky své práce pohodlně v obývacím pokoji na gauč a pustí si pianissimo svou oblíbenou instrumentální hudbu, nebyla právě nadšená, ale teď… teď byla rozčilená. Vzteky skoro bez sebe. Teď se bude ještě bůhví jak dlouho krčit za volantem, čekat, až se ta příšerná řada aut před ní pohne a ona se dostane ke svému vysněnému večeru. Kdyby aspoň bydlela daleko, ale uvíznout v zácpě takřka skoro před cílem…. Prostě nenáviděla kolony. Ale život bez auta si v podstatě nedokázala představit. Kolik času ušetřilo!
A do toho ještě ten hrozný déšť! Musela nechat zapnuté stěrače a poslouchat jejich příšerné vrzání. Alespoň si myslela, že ho slyší. Přes neustále troubení aut a hřmění venku je totiž spíše slyšela jen ve své mysli.
Naklonila se blíže k čelnímu sklu auta a obhlédla oblohu. Šeď a černota se táhly všude kolem a nevypadaly, že by měly v úmyslu opustit toto území. Klikaté blesky je sem tam ozářily a nebe na chvíli nabylo barvy nachu. Hnusné počasí. Odporné. Melancholické. Ani to neměla ráda. Rapidně jí poklesla nálada a když si představila, že dnes večer toho již moc nedodělá, neměla daleko k bodu mrazu.
Odevzdaně upřela své velké zelené oči orámované dlouhými tmavými řasami a schované pod sice upraveným, leč hustším, obočím před sebe ven a nezbylo jí nic jiného než čekat.
Kdoví, kdy se něco pohne a kdoví, zda to vůbec uvidí, přes ty velké dešťové kapky, které na sklo dopadaly se stále větší a naléhavější intenzitou. To vypadá, jako by se nebe mělo snad každou chvílí roztrhnout…
Jak typické počasí pro Londýn. Žila sice v jeho odlehlejší části, nikoli ve středu, ale i přesto se zdálo, že počasí se pokaždé rozepne stejné nad celé město, ne jen nad některou jeho část. Pokud bylo hezky, bylo hezky všude, nicméně to byla právě zde ojedinělá záležitost, ne nadarmo je Londýn charakterizován jako pochmurný, smutný a depresivní. No a pokud bylo tak jako dnes, jako právě teď, bylo tak opět nad celým územím. Ale i přesto měla své město ráda. Tahle maličkost jí nedokázala sebrat lásku k místu, kde se narodila, kde žila celý život a kde měla rodinu. Kde toho tolik prožila… Něco…. Vlastně jeden…. zážitek… byl tak silný, ani nyní po letech jej neuměla zhodnotit… rozhodně ne jedním slovem…. Dobrodružství, odhodlání, naděje, vztek, chvění, zmatek, snad i…. zalíbení? Ne ne, poblouznění…. poblouznění zaviněné očarovaným ovocem… poblouznění, jež jí ubralo čas. Hodně času. Naivní poblouznění, o němž vlastně ani nevěděla, nenechala ho k sobě vstoupit z vlastní vůle!
Občas se jí zdálo, že to byl jen sen, něco, co se nikdy nemohlo stát, výmysl, její nezkrotná fantazie, která před skoro dvaceti lety tolik věřila na zázraky. V pohádky a skřítky a víly, ve vše, co bylo kouzelné… A přece pochybovala. Vždyť neměla ani žádný hmatatelný důkaz, nic, čím by si sama sobě dokázala, ve chvílích, kdy se toulala časem nazpět a vzpomínala – kupodivu vzpomínala často – na to, co se přihodilo. Nikdy to nikomu neřekla. Nemohla. Už tak bylo směšné, když ve svých patnácti měla stěny pokoje oblepené pohádkovými plakáty a všude kolem se váleli plyšáci a pohádkové kostýmy a knihy pro děti s příběhy, s kouzelnými příběhy… A bratr… její malý nevlastní bratříček, který už je dokonce starší než ona v době, kdy se jí to všechno stalo…. ten si to nepamatuje. Nemůže. Byl tak maličký. Skoro miminko. Miminko Toby. I kdyby si tak malé dítě mohlo něco pamatovat, považovalo by to za sen, nic víc. A kdyby snad byla Sára tak šílená a rozhodla se ho se vším obeznámit nyní, nanejvýš by se jí vysmál a myslel si, že je cvok. Cvok stále postižený pohádkami.
Ale to už Sára nebyla. Už nevysedávala v pokoji před zrcadlem s umělohmotnou korunkou pro princezny zapíchnutou v nádherných dlouhých tmavých vlasech, nemalovala si rtěnkou ústa, růží nepotírala tváře a s pohledem upřeným na sebe neodříkávala texty ze svých oblíbených příběhů.
Už dávno ne. Už dávno neměla ani svého nejoblíbenějšího plyšového medvídka Lancelota, kvůli kterému se to všechno vlastně stalo. Neměl ho ani Toby, kterému jej po tom všem, té osudné noci, vsunula do postýlky pod malou paži. Kdo ví, kde skončil…
I ona si občas myslela, že je cvok. Po celém tom prožitku se probudila ve svém pokoji, ve své posteli, vše bylo, jak má být a Sára nevěděla…. Byl to sen? Nebo se to skutečně stalo?
Existuje někdo, kdo by jí dokázal odpovědět….?
Túúúút! Túúúúút!!
Škubla sebou.
Jak se zamyslela, ani si nevšimla, že kolona se pohnula. Sláva! Pojede!
Vlastně už měla jet dávno, ale opět se zatoulala. Zatoulala se do minulosti, přestože si již nespočetněkrát nakázala, že už to neudělá, že už na to nebude vzpomínat…. A zase selhala. A vinou toho ani nedávala pozor na to, co se děje před ní. Zuřivým a táhlým zatroubením klaksonu jí to dal najevo řidič v autě za ní.
Zařadila, sešlápla plyn a vyrazila.
,,No jo, nejseš sám, kdo spěchá…“ zamumlala si pro sebe.
Jako by o tom chtěla podat důkaz, přidala rychlost ještě víc a vyrazila jako šíp. Předjížděla, objížděla, troubila. Doma byla během patnácti minut.
Doma.
Žila stále na stejném místě. Stejný dům, stejní sousedé, stejné okolí.
Jen rodiče zde již nežili. Tedy otec.
Matku Sára dávno neměla, vlastně si ji skoro nepamatovala, zemřela, když byla malá a otec měl druhou ženu. A s ní Tobyho.
Sára si s ní víceméně rozumněla, občasné hádky patřily k jejímu tehdejšímu věku a nepovažovala je za bezednou propast, ale nikdy samozřejmě druhá otcova žena nemohla dosáhnout toho, aby ji Sára považovala alespoň za matku náhradní.
Nikdy Sáru do ničeho nenutila, nic jí nepřikazovala ani nezakazovala, ale občas prohodila něco o tom, že ve svém věku by už neměla myslet jen na pohádky, ale měla by žít. A třeba se i zamilovat. Mít chlapce.
Ale Sára žila jen pro své pohádky. Pro své kouzelné příběhy. Ještě nějaký čas poté…
Ale přání ,,macechy“ se přeci jen splnilo. Ne hned, ale přece jen Sára začala ,,žít“. A zamilovala se. Měla chlapce. Měla přítele. Měla někoho, kdo cele zaměstnal její mysl a ona již netoužila prožívat dobrodružství se svými pohádkovými hrdiny. Toužila prožívat vlastní dobrodružství. Sama chtěla být hrdinkou jednoho malého příběhu, jemuž se říká život.
Michael byl vlastně její jediný přítel. První a jediný. A zatím poslední.
Seznámili se při školním představení.
Sára nikdy neúčinkovala, nepatřila mezi ty, kteří se hrnuli dopředu a chtěli být vidět, Sára jen tiše a trpělivě čekala v koutku a dle přísloví Trpělivost přináší růže čekala, zda si jí někdo všimne.
Všiml si jí Michael. Ale ne ve chvíli, kdy se konal nábor pro představení a Sára doufala, že by snad…. Samozřejmě se nedočkala. Kdo by chtěl obsadit do jakékoli role někoho, kdo snad ani nepromluví, není-li vyzván a stále jen sedí a zasněně hledí a přemýšlí bůh ví o čem.
Sáry si Michael všiml při představení. Při své lásce k pohádkám a příběhům nemohla Sára sedět jinde než v první řadě. A tak zaujatě se dívala! Těma velkýma zelenýma očima orámovanýma dlouhými řasami. Ty oči ho chytily. Do pasti. Hluboké bezedné propasti. Díval se do nich po celé představení, kdy si ho ona ani nevšimla a jen se soustředila na hru.
Ne, nehrál. Byl vzadu, za pódiem a pomáhal stavět kulisy.
Byl o tři roky starší a nebýt toho představení, nikdy by si jí snad nevšiml. Nedíval se po dívkách z nižších ročníků, tím méně hned z těch prvních. Jako jeden z mazáků na střední škole, jeden z těch nejstarších, to neměl ve zvyku.
Vždyť prvačky byly kuřátka sotva se vylíhnuvší ze skořápky a odchované základní školou pro děti. Takové druhačky…. Sice stále malé, ale byla to už přece jen jiná…
Ale od Sáry nemohl odtrhnout oči. Po celou dobu hry. Vlastně ani později nevěděl proč. Byla hezká, byla moc hezká, ale nebyl si jist, zda by ji vůbec kdy všiml, kdyby se jen tak minuli třeba… na ulici. Prostě nevěděl, čím ho dostala.
Ale umínil si, že to zjistí…