Jednou jsem potkala člověka

Jednou jsem potkala člověka, měl krásný oči, úsměv a z profilu jak Peter Pan vypadal… Bohužel patřil někomu jinému… Ale i přání se občas splní…
Poznala jsem člověka, upřímného a milujícího co první polibek mi na rty posadil. Svoboda, jakoby kamsi začala utíkat. Už jsem to nebyla já. To na čem mi nejvíce záleželo, vmžiku uteklo… Ztratila jsem to. Jediné co jsem měla, byla máma a škola. Ty krásné oči, ten pohled, ten úsměv, už nebyly tak krásné. Byly bolestivé a rány zasazující přímo a hluboko do srdce. Asi jsem si to zasloužila. Já mu ublížila. Kudlu přímo na krk jsem mu přiložila, avšak ruka vládla sama a podřízla to, co jsem tak milovala.
Měsíce dlouhého hádání, přehlížení. Přestávalo mi všechno hrát, všechno jít. Všechno se sralo, jako člověk, který pomalu umírá. Pomalu odcházela jsem. Už jsem byla na pokraji smrti, když někdo podal ruku. Někdo nečekaný. Byl to on, s tím svým pohledem, úsměvem, modrýma očima.
Pořád tu byla, ale rána. Zvolna se začala hojit, já věřila, že život můj smysl má. Z přátelství láska zrodila se a z lásky přátelství se stalo?
Ano? Ne, byla jsem tak naivní a blbá, na to abych mozek zapojila. Smířila jsem se i s osobou nejdražší, kterou jsem ztratila a jen těžko navracím, co jsem zpackala.
Mozek se mi vrací po roce špatného blouznění… A já jen koukám, jak jsem hloupá.
Přemýšlím, kde chybu, jsem zase udělala… Nemůžu ji najít. Ztrácím se, bolí to. Moc to bolí. Ale nemá cenu žít na jednom místě a čekat co stane se. Musím jít dál. Neohlížet se. Život si mě stejně zase najde…………….