Labyrint II: Sářin návrat - 3. kapitola

A Sára se té vzpomínky bála.
Jakkoli věřila na všechny pohádkové bytosti a žila vymyšlenými příběhy, věděla, že jsou to stále jen příběhy.
Ale příběh, jenž rozsvěcovala vzpomínka vyvolaná pohledem na sovu, byl pravdivý. Nechtěla si to v duchu přiznat, raději tvrdila, že neví, zda to byl sen či skutečnost, už proto, že neměla důkaz, ale přitom věděla, moc dobře věděla, že to byla pravda. Že se to stalo. A ona už si to nechtěla nikdy zopakovat. Nic podobného. Proto ji pohled na sovu tolik rozlítil a zároveň nahnal strach.
Neměla nic, čím by sovu poplašila, ale stále držela v ruce svou aktovku, kterou zcela instinktivně náhle zvedla a ačkoli by ji nikdy nepustila, vší silou se ohnala.
Samozřejmě netrefila, ani to neměla v úmyslu, ale dosáhla svého.
Sova okamžitě při prudkém pohybu rozepjala křídla, naposledy bleskla po Sáře pronikavým pohledem a byla pryč.
Zmizela.
Sára se rychle opřela rukama o madlo, na němž sova ještě před chviličkou seděla a rozhlédla se. Možná ještě zahlédne, kterým směrem uletěla, ale přestože se jednalo o pár sekund, než zapátrala pohledem po tmavém nebi, sovu nikde nespatřila.
A ani se není co divit, na takovém pozadí neměla šanci.
Ten den je přesně takový, jako před několika lety, když odjížděl Michael…. A přesně takový jako před ještě více lety, kdy jedné noci zmizel Toby… ale ten se vrátil, toho zase viděla…. Tobyho totiž zachránila…
Vtom se za Sárou otevřely domovní dveře – zevnitř – a ven vykoukla asi patnáctiletá dívka. Vypadala jako mladší kopie Sáry Williamsové. Vysoká, štíhlá, dlouhé, avšak jemně vlnité vlasy nebyly čokoládové, nýbrž špinavo-blonďaté. Oči velké, s dlouhými řasami a pod tenkým obočím – modré. Tyto jediné dvě věci neměla dívka po Sáře, ale po Michaelovi. Michael byl blond a modrooký.
Amanda.
Amanda Williamsová.
Amy.
Na sobě měla džíny, ve kterých chodila pouze doma a obyčejné bavlněné tričko, které podtrhovalo její pěknou postavu. Vlasy měla rozpuštěné a rozhozené po zádech.
Zvědavě na Sáru pohlédla.
,,Na koho to tu křičíš, mami?“
,,Oh… Amy… to jen… jen… na sovu.“
,,Na sovu?“ zopakovala po ní Amy, jako by se přeslechla. ,,Proč?“
,,No… seděla na verandě…. Na zábradlí,“ zrozpačitěla Sára.
,,A to vadí?“
,,Mně ano.“
,,Odkdy?“
,,Odjakživa,“ pohnula se Sára konečně a vykročila směrem ke dveřím, aby vešla do domu.
Amy ustoupila a vpustila ji.
Než Sára dveře zavřela, ještě jednou se přes rameno ohlédla a zvedla oči k obloze. Nikde nic. Žádná sova. Byla to prostě jen sova. Nic víc. Nic.
,,Nevěděla jsem, že nemáš ráda sovy,“ navázala Amy na předešlý rozhovor, který z její strany připomínal spíše výslech.
,,Nemám je ráda ve své blízkosti, jinak jsou mi fuk,“ odvětila Sára, pověsila si v hale na věšák svetřík a zamířila do obývacího pokoje, kde prozměnu odložila na pohovku koženou tašku. Poté vystoupala po schodech do patra do své ložnice a tam se převlékla. Usoudila, že sprchu si dá až později, než půjde spát. A to ještě nějakou chvíli potrvá, jelikož bude ještě něco dodělávat. Samozřejmě do práce, jak jinak. A k té si udělá obrovský hrnek výborného čaje, těšila se a svůj nápad okamžitě zrealizovala.
,,Čaj?“ optala se dcery, když v kuchyni nabírala vodu do konvice.
,,Jo, díky,“ odpověděla Amy a znovu se vrátila k tématu. ,,Proč nemáš sovy ráda?“
,,Amy,“ povzdechla si Sára, ,,musíme se o tom bavit?“
,,Zajímá mě to,“ bránila se dívka.
,,Dobrá… Nic proti nim nemám, ale vadí mi, když mi sedí na verandě, to je vše. Dělají nepořádek, houkají…. A tak různě…“
Samozřejmě lhala. Sovy jí nikdy nevadily. Nikdy, až do… až do doby Labyrintu.
Labyrint….
Kouzelná země. Země její fantazie.
Alespoň tak si to myslela, než zjistila, že skutečně existuje. Na pokraji, na hranicích skutečnosti… ale existuje. Je tam. Je velký, je obrovský, je nevypočitatelný. Nic v něm není takové, jak se ve skutečnosti zdá a všechno se mění. A uprostřed něj je městečko skřítků, obyvatel Labyrintu. Je špinavé a zaneřáděné a nad ním se tyčí obrovský hrad plný věží a věžiček a v něm, stejně jako nad vším kolem, nad celým Labyrintem, vládne on…
Jareth.
Král skřítků.
Dost.
Sovy neměla Sára ráda z jednoho důvodu – věděla, že v sovu se dokázal proměnit právě on. Právě Jareth. Ve velkou bílou sovu. Právě v takovou, jakou viděla za oknem té noci, kdy po vyslovení zaříkadla zmizel Toby, a právě v takovou, jaká před chvílí seděla na verandě jejího domu.
Jinak jí sovy nic neříkaly. Samozřejmě, že od té doby viděla nebo potkala mnoho sov a ačkoli není právě obvyklé vídat je ve dne a v těchto místech, kde nablízku není žádný les ani ZOO, z níž by mohly uletět, i to se občas stane. Ale nikdy, pokud už nějakou zahlédla, nikdy se nestalo, že by se některá snesla a jen tak se usadila na její verandě. Právě na její.
A tahle, co se jen tak snesla a jen tak seděla na zábradlí verandy, byla velká a bílá. Velká a bílá jako ta jediná, kterou kdy tak zblízka viděla.
Proto se jí tak lekla a srdce ji sevřel strach, úzkost a vzpomínky. Proto ji vyhnala.
Ale to přece nebude Amy vykládat.
Amy nebyla jako Sára v jejích letech. Pohádky jí nic moc neříkaly, nevyhledávala je a neměla takovou fantazii jako její matka. A i kdyby nakrásně měla… ani jí by Sára nikdy v životě neřekla, co kdysi prožila. Ani jí.
,,Aha. A to má být vše?“ ujišťovala se Amanda.
,,Jistě. Co víc čekáš?“ pokrčila Sára naoko nedbale rameny.
,,Já nevím… Myslela jsem, že se ti stalo někdy něco…. že ti snad nějaká sova něco provedla, že…. víš?“
Sára se pousmála. ,,Ne, to ne, tohle je všechno… A dost už, nebavme se o hloupostech. Co ve škole?“
Amanda protočila oči. ,,Ale… normálka… Nic zvláštního.“
,,Úkoly máš hotové?“
,,Mami! Vždyť je středa a od zítra je volno!“ vyjekla dívka skoro pobouřeně.
,,A vadí to něčemu?“
,,Mně to vadí! Přece nebudu dělat úkol před prázdninama!“
,,A proč bys nemohla? Alespoň pak budeš mít až do pondělí klid.“
,,Mami…. Nechce se mi…“
,,Podívej, mladá dámo, tady máš čaj a šupej si ten úkol napsat, jinak na něj zapomeneš, však tě znám…“ řekla Sára nekompromisně.
Amy vyzkoušela psí pohled, jak mu říkala. Osvědčený a někdy dokonce i zabíral.
,,Z toho se nevykroutíš,“ dodala její matka.
,,Ach jooo….“ protáhla otráveně dívčina, zakabonila se, ale popadla z kuchyňského stolu hrnek s čajem a za doprovodu rozhodného pohledu své matky se poslušně otočila ke schodišti a vystoupala po něm do svého pokoje.