Labyrint II: Sářin návrat - 5. kapitola

Ve středu Labyrintu se majestátně vypínal mohutný hrad, který jako by na celé bludiště i městečko skřítků pod sebou přísně dohlížel.
Ne že by to bylo nutné.
Ani jeden jediný z všelijakých obyvatel Labyrintu i městečka se neopovážil udělat něco, co by nějak rozlítilo toho, kdo tomu všemu zde vládl, nebo se mu stavět na odpor.
Král skřítků totiž neznal odpuštění ani lítost.
Neznal žádný cit.
A v nikom také žádný cit nevzbuzoval on. Jen respekt pramenící ze strachu.
Před jeho vysokou a štíhlou postavou se třásli všichni.
Právě v tuto chvíli stál v jednom z vysokých obloukových oken svého hradu a svým chladným pohledem mlčky shlížel dolů. Ze své pozice měl výhled na celé okolí – celé město i Labyrint kolem, který jej svíral jako v kleštích.
Viděl všude a všechno. Do všech koutů, jeskyní, propadlišť i hladomoren, co jich jen v Labyrintu bylo. A pokud náhodou někam nedohlédl, stačilo podívat se do křišťálové koule, která se zjevila vždy, když potřeboval. Díky ní viděl opravdu cokoliv.
Nezasvěcený člověk by si při pohledu na krále skřítků mohl říci, že je to pohledný vysoký štíhlý chlapík s roztomilou lví hřívou dlouhých tříbarevných vlasů, jímž vévodila barva tak světlá, že se zdála být skoro až bílá a jen sem tam prosvítal černý nebo modrý pramen.
Vzhled však nic nevypovídá o povaze člověka, to ví všichni.
A o Jarethově zvlášť. Byl nevypočitatelný.
Ještě více však náladový.
Nikdo nikdy nevěděl, jak se zachová nebo co ho může popudit.
A když ho zahlédli vykračovat městem, jak měl každý den ve zvyku, rázem bylo všude ticho, pusto a prázdno. Každý se mu klidil z cesty.
Ne že by v Labyrintu jinak bylo přeplněno. Mnoho skřetů, trollů a dalších příšer žilo přímo na hradě, zbytek pod hradbami, víceméně však i ti dole i ti nahoře dělali totéž – váleli se, pili, jedli, nudili se, hádali, hráli karty nebo se rvali. Jen vybraná skupinka pár skřetů – pokaždé jiná – občas pracovala přímo s Jarethem.
Právě teď nastala doba, kdy se Jareth po své zemi pravidelně procházel.
Už ani nevěděl, proč to dělá. Kdysi při svých procházkách namátkou kontroloval, jestli všichni odvádějí práci, kterou jim zadal, jestli plní své povinnosti.
Dnes už ne.
Už dlouho ne – několik let.
Jeho procházení se či náhlé zjevování se po všech koutech Labyrintu bylo spíš už jen denní rutinou a železným zvykem.
Za jeho neproniknutelným výrazem a chladnýma očima nemohl nikdo nic vyčíst, a proto také nikdo nic netušil.
Moc bytostí se o to však ani nesnažilo a pokud ano, krále skřítků to v nejmenším nezajímalo.
Nezajímalo ho nic.
Ani to, jak tak kráčel majestátně po městečku skřítků, že najednou bylo skoro prázdné. Všichni mu uhýbali, mizeli, snažili se být malí, nejmenší, neviditelní.
A on šel – vysoký, štíhlý, s dlouhou lví hřívou, oblečen ve svém obvyklém tmavém oblečení s vysokým límcem a dlouhým černým pláštěm, který se za ním plazil jako jedovatý had a na kterém se v odlescích slunce třpytil stříbřitý prach, jímž byl poset, až po kolena vysokých černých botách a s nezbytnými černými rukavicemi na rukou – a nic z toho nevnímal.
Jedna věc ho vlastně zajímala.
Něco ano.
Někdo.
Ona…
Sára.
Měl to před očima denně již několik let od té doby, kdy ho jako jediná porazila.
Občas se stalo, že se do Labyrintu někdo dostal, ale nikdy se nikomu nepodařilo dosáhnout jeho středu, natož aby pronikl městečkem skřítků, dostal se na hrad a tam se mu postavil.
Ale Sáře ano.
Všechny nástrahy překonala a nakonec ho i porazila. Ponížila. Vzala mu, co mělo být právem jeho a co mu v pouhé marnivosti nevědomky darovala.
Dítě. Tobyho.
Nejdřív vyřkne zaklínadlo, nechá ho odnést, a pak si před něj předstoupí a drze řekne, že chce děcko zpátky, že ho má snad dokonce ráda!
Jak je možné, že ho ta dívka bez jakýchkoliv magických schopností nakonec porazila?
Je to tak snadné…!
Sára milovala příběh o Labyrintu a ten byl takový, jak o něm četla a jak si ho vysnila. Podřizoval se jejím představám.
Labyrint byl její vyfantazírovaný svět, proto byl zčásti takový, jaký ho v hloubi mysli chtěla mít. Z další části byl pak takový, jaký ho chtěl mít a jak si ho podřídil Jareth, a z poslední části byl takový, jak o něm psal nějaký hloupý pisálek, který toho má na svědomí nejvíc, jelikož ho přivedl na svět.
To zase věděl velmi dobře Jareth.
Nějaký hlupák, snad i neúmyslně, stvoří příběh, vdechne mu život a přitom do něj v podobě knížky vepíše návod, jak jej a jeho pomocníky přivolat, a nakonec přidá i radu, jak jej porazit. A protože ten, kdo takový jakýkoli příběh stvoří, má právo i rozhodnout o tom, jak skončí, musí být vše přesně tak, jak je to psáno. Tedy i rozuzlení příběhu a jeho konec.
Mnoho hloupých lidí se nechalo nachytat a díky tomu má on teď kolem sebe plno skřetů a příšer, celé to městečko skřítků, ačkoli zdaleka ne všichni tito obyvatelé byli unesené děti, ale ještě nikdo… nikdo… nikomu se nepodařilo ho přemoci…
Nikdo se totiž nedostal tak daleko. A nikoho by ani nenapadlo použít k případnému vítězství pohádkový verš!
Ale Sára věděla, přese všechno, co v Labyrintu prožívala, že Labyrint je pohádkový svět. Možná proto věděla, jak zvítězit. Možná to věděla od začátku.
Proto se jí povedlo bratra zachránit.
Jareth to vše považoval za ponižující, že ho přemohla obyčejná dívka z obyčejného nekouzelného světa - jen za pomoci důvtipu a jejich… přátel?
Byli to vůbec přátelé? Dalo se tak říkat příšerám z Labyrintu, které získala kdovíjak…?
Ten odporný skřet, chlupatá obluda a malý, až moc udatný lišák Didymus na svém ustrašeném psu-oři.
Ale s nimi se vypořádal.
Dostali, co zasloužili.
Ne, nezabil je, to neměl ve zvyku, mohli se mu ještě hodit… Ihned však poté, co se oné osudné noci vrátili ze Sářina pokoje zpět na svá místa v Labyrintu, je nechal pochytat a sladce se jim odměnil…
A ,,odmění“ se i Sáře…
Jeho mysl byla plná pomsty celých těch několik dlouhých let a den ode dne touha po jejím naplnění rostla. Od toho okamžiku, kdy v podobě velké bílé sovy sedící na větvi stromu přímo před Sářiným oknem pozoroval, jak se ona a všechny ty další zrůdy z jeho říše radují z vítězství nad ním.
Přitom to tak nemuselo být.
Kdyby tehdy, na konci cesty – jemu tváří v tvář – tak potměšile neodříkala ten ubohý verš, který ho stál Tobyho, nemusel se teď mstít.
Sára překonala Labyrint jen díky němu!
Přese všechny překážky, které na ni on i Labyrint sám nastražili, jí pomáhal, udělal, co si přála, obrátil svět vzhůru nohama, zpíval, jak pískala, změnil běh času… Dovedl ji až k sobě! Byl velkorysý!
A ona?
Ona namísto toho, aby složila zbraně a byla mu vděčná za to, že přežila, ho zradila. Kdyby tehdy ten verš neodříkala, kdyby to děcko nechtěla zpátky a dobrovolně mu ho nechala, kdyby se mu vzdala a udělala, co po ní chtěl…
Kdyby zůstala…
,,…ale nikdo netušil, že se do té dívky zamiloval král skřítků...“
Když měla Tobyho tak ráda, jak tvrdila, když pro něj riskovala svůj život, nechal by tady i ji… A třeba z ní udělal i královnu.
Královnu skřítků.
Jeho královnu.
Ale nic z toho se nestalo a on prahl po pomstě.
Ačkoli byl král skřítků a pán celého Labyrintu necitelný, něco přece jen cítil.
Cítil, že Sáru Williamsovou zase potká.
Ještě jednou.
A že to bude brzy. Velmi brzy.
Nejen, že to cítil, on to i věděl. Byl si tím jistý.
A pomstí se. Konečně se pomstí. Po tolika letech čekání…
Byl si naprosto jist, že se v jejím okolí najde někdo, nějaký hlupec, který mu umožní setkání s ní.
Když už čekal tak dlouho, chvíli to ještě vydrží…
V prázdné uličce vedoucí k hlavní bráně města skřítků se mu pod nohy připletlo jakési podivné stvoření s dlouhým ocasem, jež vůbec nebral na vědomí, a bez povšimnutí a zájmu mu ocas vysokou botou s vysokým masivním podpatkem přišlápl, až to podivné ,,něco“ málem vyskočilo z kůže.
Ano, trpělivost byla snad jediná ctnost, kterou král skřítků oplýval a kterou nyní hodlal využít.
Popravdě ji využíval celých osmnáct let.
Jareth uměl být velmi trpělivý…