Odvážná Jess a její problémy-1. kapitola: nápad

Nejvyšší čas abych se představila! Jmenuji se Jessika Parkerová, je mi 15, mám hnědé vlnité vlasy pod lopatky a zelenomodré oči. Většinou se nemaluju - na ty barbíny, co si v zimě radši nechají zmrznout uši, než aby si zničily účes čepicí mám svůj názor… Nejsem ani vysoká ani nízká, vlastně na mě není nic moc zvláštního až na to, že se ráda pouštím do nebezpečí a prohlašuji se (jen mezi kámoši) za Odvážnou Jess. Není pravda, že nevím co je to strach; bojím se jako všichni ostatní, jenom dokážu svůj strach dobře potlačit a skrývat. Mike se pořád snaží dokázat, že nedokážu všechno. Oblékám se radši do nenápadných odstínů, hlavně černé, bílé, modré, tmavě zelené, hnědé atd…
Mike je můj nejlepší kámoš. Možná se někdo diví, jak se dá kamarádit s klukem, ale já ho beru jen jako kámoše a nic jiného! Mike má světlé hnědé vlasy - o trochu světlejší než já - které má pořád rozcuchané. Jeho vlasy snad nikdy neviděly hřeben. Má hnědé oči a pořád má dobrou náladu. Je příšerně přátelský až vtíravý. Ani se neobtěžuje předstírat, že se ničeho nebojí. Obléká se podle nálady. Tu má pořád dobrou, ale to by musel furt nosit žlutá trička… Takže se oblíká spíš do modré, hnědé tmavě fialové, šedé, černé, bílé…
Nicol je moje nejlepší kamarádka. Má hodné tmavé hnědé vlasy po ramena (prostě jsme se tak sešli -všichni hnědovlasí), které nejčastěji nosí v svázané v ohonu. Oči má tmavé stejně jako vlasy. Hrozně se bojí myší. Je přátelská a pořád přirozená. Nesdílí můj názor ohledně líčení, ale nepřehání to. Obléká se ráda do křiklavých barev např.: oranžová, žlutá, fialová, světle zelená, ale i červená černá.

,,Tak by mě zajímalo, jaký máš zase inteligentní nápad," řekla jsem Mikovi.
,,Však se to brzy dozvíš," odpověděl Mike a ušklíbl se. ,,Podívej se na Katy. Nezdá se ti že je ti nějak podobná, když si sundala ty brýle?"
Ohlédla jsem se.Katy je naše třídní šprtka. Aspoň to o ní všichni tvrdí. Ale nemusí to být tak docela pravda. Já má přirozené nadání a na matiku a fyziku, takže se nemusím tolik učit. Někdo si myslí, že se furt šprtám, když mám tak dobré známky, ale já se naopak učím míň než ostatní. Mám prostě to štěstí, že mi to jde samo. S Katy je to možná stejné, ale je stydlivá a nemá tolik odvahy, aby se prosadila. Když jsem si ji prohlížela pozorně nějaké podobnosti tam byly. Má krátké hnědé vlasy, trochu jakoby zrzavé - na slunci se jí červeně lesknou, má stejné modrozelené oči jako já, ale nosí brýle.
,,Když se pozorně podívám, možná je mi trochu podobná," řekla jsem.
,,Já bych řekl, že byste klidně mohly být sestry," trval na svém Mike.
,,Když myslíš… Záleží na tom?"
,,Ale ne, jen mě něco napadlo…"
,,Tak ven s tím. Je to další zkouška odvahy?"začínala jsem mít nějaké zlé tušení.
,,Chceš to vědět? Dobře, ale je to blbost… Napadlo mě, že byste si s Katy vyměnily role, jako že by sis ostříhala vlasy a-"
,,Tak to je fakt blbost," přerušila jsem ho.
,,Náhodou… To říkáš protože se bojíš!" vykřikl Mike vítězně. Když něco nechci udělat, vždycky řekne, že se bojím.
,,Katy by na to nepřistoupila."
,,Něco bysme jí nabídli."
,,A to si představuješ jako co?" řekla jsem s hrozbou v hlase.
,,Strávit den v kůži oblíbené holky, to ti nepřipadá jako dost dobrá odměna?"
,,Asi máš pravdu. Ale ona neví, co je legrace. Stejně by nechtěla."
,,Ale ty chceš!" vykřikl Mike, ,,uvažuješ o tom!"
,,Co se děje?" Přišla za námi Nicol. "O co tady jde?"
,,Dostal jsem geniální nápad!" řekl Mike.
,,Ha, ha, ha" neodpustila jsem si. Vrhl po mně naštvaný pohled.
,,A co je to za nápad?" ptala se Nicol.
,,No.. Vlastně není tak geniální…" připustil Mike.
,,Stejně ho chci slyšet," trvala na svém Nicol.
Tak jí to Mike pověděl.
,,...a třeba by tak mohly jít na školní výlet, který bude příští týden, budou pořádně zabalené do bundy a nikdo nic nepozná!" dokončil svůj výklad Mike.
,,To se mi nezdá," řekla Nicol.
,,Ale za zkoušku nic nedáš. Aspoň bude sranda!" přesvědčoval ji Mike.
,,Zase zábava na můj účet…" poznamenala jsem.
,,A kdo musel vyset skoro celou noc na stromě? Hmm?" řekl Mike nasupeně.
Byl to kruh, ve kterém jsme se motali, tahle debata neměla konce. Zvonění pro mě bylo osvobozením.
Byl dějepis, pro mě předmět naprosto nedůležitý, takže jsem měla hodně času na přemýšlení. Možná to nebyl tak špatný nápad. Jak říkal Mike, byla by aspoň sranda.