Olga (6)

Nenáviděla se za to, že to udělala.
Měla dítě. Riskovala štěstí svéprávného člověka za devět měsíců klidu. Devět měsíců bez bolesti. A pak ho porodila a musela ho mít. Matyáš byl obětí šílené matky. Byl předmětem rozporu - kdyby ho neměla, musela by dodnes snášet urážky své matky, neměla by byt, neměla by nic, ale zároveň by ji nemusel užírat pohled na toho kluka, jak se z něj stává chodící mrtvola, bez zájmu o okolí, zabraná do cupování papírových kapesníčků. Dívala se na něj a viděla, čím je; byl její matkou, tolik ji připomínal vlastní nezodpovědnost, byl jejím milencem, svým otcem - připomínal jí lásku, byt a pohodlí, které díky němu měla; připomínal jí ji samotnou - její sobeckost, egocentrismus a narcismus, které na sobě rovněž nenáviděla. Nenáviděla na sobě to, čím byla, a obviňovala z toho svou matku, protože nedokázala nést následky svého vlastního, předem promyšleného chování, svých činů.
"Jsem svá matka," tvrdila Tereze do teleonu v nejhorších depresích, kdy ji občas zachraňovala z nejhoršího dna, kdy ji Tereza seškrabovala z omítky v jejím těhotenství - a ujišťovala ji, že bude svého syna milovat.
"Nejsi tvá matka," opakovala jí. "Přestaň a seber se, hříbečku." Láskyplně jí šeptala do ucha, že nemá moc genů své matky. A že pokud chce, dokáže jim utéct, dokáže být jiná.
"Genům neutečeš," šeptala horečnatě Olga, "genům neutečeš. Genům neutečeš."
Pak vytáhla krabičku léků - spíš drog - dokonalých oblbovaček, a přes výslovný zákaz svého gynekologa si do krku nasypala patnáct prášků - asi tisíckrát tak překročila denní limit antidepresiv.
Všechny pak postupně vyzvracela, protože nechtěla potratit.

Pak ležela na zemi v kuchyni, se stále se zvětšujícím břichem, a jako v transu se modlila - ačkoli nevěděla ke komu, k Bohu snad? - , aby nepotratila.
"Chci donosit to dítě," opakovala si. "Chci ho donosit, a co bude dál, to je jedno."

Ze snění ji vytrhla neuvěřitelně hubená dívka, která si k ní přisedla. Měla fialový kabát a odevšad z ní odkapáala voda. Neměla ani deštník, byla promočená na kost a bez líčidel, ale vypadala vážně svěže. Byla nesmírně atraktivní a taky měla půvabný úsměv. Když se Olga zorientovala a vzpomněla si, kdo to asi je, natáhla Kristýna ruku a Olga ji přijala.
"Jsem Kristýna Fialková," řekla a usmála se na Olgu, velice zářivě a vemlouvavě. "Promiňte, že jsem tak mokrá."
"Venku prší?" zeptala se Olga hloupě.
"Patrně," odpověděla Kristýna.
"To je dobře," poznamenala Olga. "Hlavně, když nesněží."
"Přesně tak," užasla Kristýna. Olga opakovala přesně její myšlenky. "Nenávidíte sníh?"
"Tak to je," přiznala se Olga. "Měl by se zakázat."
Kristýna se zasmála. Teď, když zjistila, že Olga je navíc i inteligentní a sympatická, chtěla tu práci o to víc. Lehce znervózněla, když si uvědomila, že stojí na rozcestí.
"Měly bychom přejít k věci," poznamenala Olga, když viděla, že Kristýna zvážněla. "Máte předpoklady k tomu, stát se vychovatelkou a asistentkou?"
"Co to bude přesně znamenat?" zeptala se Kristýna.
"Budu potřebovat někoho neustále k dispozici. Když zavolám, musela byste přijet. Budu potřebovat, aby někdo chodil pro jídlo, aby někdo dělal drobné nákupy a byl mi k ruce, aby někdo dělal mou soukromou sekretářku - a hlavně někoho, kdo by se staral o Matyáška."
Kristýnin pohled sklouzl ke kloučkovi v šedé mikině, který cupoval na kousky papírový ubrousek.
"No jistě," zamyslela se. "S nějakým nepravidelným rozvrhem nebude vůbec problém. V podstatě nemám žádné zaměstnání. Chození pro jídlo a běhání po městě mi vůbec nevadí. A s vaším synem... víte, abych byla upřímná, s dětmi moc zkušeností fakt nemám. Měla jsem mladšího bratra, o kterého jsem se dost starala, ale už je to dost dávno. Říkám to teď hned, protože byste na to stejně později přišla."
Olgu ale zaujala jiná věc. "Zemřel, že mluvíte v minulosti?"
Kristýna nepohla jediným svalem. Mluvila o tom, jako kdyby mluvily o počasí. "Utekla jsem z domova," řekla bez obalu. "Utekla jsem a od té doby jsem nikoho ze své rodiny neviděla."
"Proč? - Tedy, jestli nejsem příliš dotěrná, promiňte. Jenom by mě to zajímalo, rozumíte mi," omlouvala se Olga.
"Protože jsem nenáviděla svou matku," zašeptala Kristýna.

Byla přijata do svého nového zaměstnání s okamžitou platností.

Matyáš se před Kristýnou vůbec nestyděl. Choval se k ní jako ke komukoli jinému, a když projevila jen maličkou ochotu si s ním hrát, okamžitě si ji zamiloval. Taky Olga se na svou novou zaměstnankyni dívala s úsměvem. Kristýna byla tak zoufalá, co se týkalo peněz, že se vůbec neptala na plat - ale Olga jí nabídla každý týden velké peníze. Bez daní a bez smluv, jako kdyby byly nejlepší kamarádky už dávno.
A taky zase začala chodit do práce - Kristýna byla přesná jako hodinky; cesta z jejího bytu k Olze trvala asi deset minut a většinou tam šla tak nadšená, že to stihla za sedm, osm minut - Matyáš ji zbožňoval a ona ho vodila do města, na výstavy, na kolotoče a do hračkářství. Olga riskovala - pojistila se jen tím, že si zapsala její bydliště, rodné číslo a udělala si kopie jejích dokladů. Tereza žasla, že nechává Matyáše někomu úplně cizímu, ale Olga věděla, že je v bezpečí. A Kristýna by musela být hloupá, kdyby se pokusila o nějaký špinavý trik, protože takhle začala znovu žít, mohla si začít kupovat věci, na které předtím ani zdaleka neměla, zase začala trochu přibírat, protože mohla normálně jíst - vykrmila i svou kočku, ale ta ji přes den moc nepotřebovala a proto byla Kristýna u Olgy dost často.
Olga zrušila svůj pokoj pro hosty, jak mu říkala - beztak za celou dobu, co ho měla, neměla hosty - a zařídila tam Kristýně pracovnu. Chovaly se k sobě mile, Kristýna byla nevyslovitelně šťastná a veselá - stejně tak Olga.

Ale nic netrvá věčně. Celou tu dobu, co se Olga s Kristýnou přátelily, pršelo; hladina řek se zvedla, koryta se vylévala, a voda vyplavila tělo asi dvacetipětiletého muže, již značně v rozkladu. Policie ho identifikovala jako Karla Blechu.