Průseráři

Má pověst nikdy nebývala korunována vavříny. Společně s Pasem, mým nejlepším kámošem, jsme průsery všeho druhu přitahovali jako magnet, již od prvních tříd na základní škole. Ani jeden z nás nijak nevynikal ve studiu, či jiných aktivitách. Sporty nás bavili do jen jisté míry, protože pokaždé, když začalo být něco závazné, nebo povinné, ztratili jsme o to automaticky zájem. Takže jsme zůstali vlastně bez koníčků a nezaujetí ničím, čím všichni kolem nás. Žili jsme ve vlastním světě, světě, kde jsme si vytvářeli vlastní pravidla, která ovšem nikdo jiný neakceptoval. Jenže to nám bylo jedno, protože my jsme na ta jejich také zvysoka kašlali. Všemožně jsme se snažili vyhnout čemukoli, co se od nás očekávalo, čemukoli, co po nás kdy kdo požadoval, ať to byli rodiče, nebo učitelé, oni nerozuměli nám a my zase jim. Vlastně jsme přežívali vedle sebe Oni a My v jakési tiché toleranci. Věděli jsme kde jsou naše hranice, a že je nesmíme překračovat často, jinak by se tahle křehká dohoda o toleranci brzy prolomila. Jenže čím více výprav za hraniční čáru jsme podnikali, tím jistější jsme si v oněch neprobádaných, zajímavých, ale také zapovězených krajinách byli. Ovšem, čas od času jsme šlápli vedle, nic velkého, ale pomalu se naše pasy začali plnit záznamy, až se z nich staly jakési rejstříky, pod které nám nakonec vrazili štempl: „NEŽÁDOUCÍ.“ Ročníky jsme prolézaly s odřenýma ušima a to za podpory četného orodování našich rodičů. Bylo jasné, že jsme problémoví, jenže vstřícné školství nám neustále nastavovalo druhou tvář a my jsme do ni vždy znovu a znovu hloupě mlátili a nechávali na bezbranných lících rudé otisky našich dlaní. Vždyť na nás vlastně nemohli, byli na nás krátcí. V mém případě mě omlouvaly vždy věty typu: „Že to té své mamince můžeš takhle ztrpčovat! Podívej se kolik má problémů a ty jí je ještě takhle přiděláváš! Kdy se už umoudříš a začneš jí konečně dělat radost?“ Měli pravdu, má máma měla skutečně starostí nad hlavu, jenže to bylo tenkrát to poslední, co mě zajímalo. Máma vychovávala mě a mladší sestřičku jako samoživitelka, můj otec od nás odešel, když mi bylo šest, od té doby zůstala máma na nás oba téměř sama. Pracovala v továrně, jako servisní pásové linky, většinou nebyla přes den doma, takže se o sestru často starala naše babička. Byla to nemocná žena, která sama vychovala pět dětí, a teď ještě musela vypomáhat své „podařené dcerunce“ s námi. Nemohu s určitostí říci, že neměla ráda děti, ale každopádně, a to o sobě sama tvrdila: neměla ráda lidi. Neexistovala choroba, která by se u ní neprojevila. Pravda, z velké části byla ta stařena hypochondr, ale přesto pár skutečných zdravotních problémů měla. A to hlavně s nervi. Nesnášela jakýkoli ruch, třeba jen štěbetání ptáků venku, nebo hudbu z rádia. Vše co se kolem ní dělo se muselo odehrávat v té největší tichosti, dokonce i řeč jsme v její přítomnosti museli omezovat na pouhý šepot. Jediné co milovala, byly její kočky. Měla jich plný byt, koček, jejich chlupů, smradu a všelijakých nemocí, co ty prašivé potvory přitáhly z ulice. Nesnášel jsem je, vlastně jsem nesnášel ani ji, tu starou čarodějnici. Vzpomínám si, že když hlídávala kdysi mě, tak jediné co mi dovolila bylo sedět a hladit jednu z těch chlupatých bestií, protože jediný zvuk, který lahodil jejím uším, bylo kočičí předení. Samozřejmě, že jsem její tyranii nenáviděl, bylo pro mě osvobození, když se do středu jejího zájmu dostala má mladší sestra, konečně mohl někdo jiný hladit ty její mrchy a já měl klid. S Babičkou jsem nevycházel, asi proto, že jsem byl prostě malé dítě, kterému nestačilo tiše sedět a vyluzovat uklidňující zvuky prostřednictvím smradlavých zvířat. Máma to věděla, říkala: „Nejsi dost starý, aby ses postaral o sestru, když nemůžu já, takže to musí dělat babička, ale o sebe už se postarat umíš, tak se zkrátka seber a nechoď jí na oči, víš jak moc je nemocná, tak ji zbytečně nerozčiluj.“ Nebyl důvod proč ji v tomhle neposlechnout, a tak jsem se jednoduše každé ráno sebral a nechodil doma na oči nikomu. Takhle to prostě bralo i naše okolí. Byl jsem obětí sociálního systému, společnost nedokázala zabránit tomu aby nás táta opustil, aby máma musela dřít od rána do večera ve snaze nás uživit, nedokázala se postarat o staré a nemocné, takže jediné co mohla udělat, bylo tolerovat výplody svých nedostatků- nás. Jen díky tomu jsem procházel základní školou, protože všichni ti vychovatelé, učitelé a pozorovatelé, ti všichni se řídili právě takovým výkladem skutečnosti. Nepokládám je za hlupáky, museli dobře vědět, stejně jako já, že „házet vinu na společnost,“ je vlastně jen taková fráze, protože kdo vlastně tvořil tu společnost? Tvořili jsme ji my sami, my jsme byli ta společnost, která se neuměla starat, byli to oni, má máma i já- my jsme se nedokázali postarat sami o sebe, my jsme museli vzájemně tolerovat své vlastní chyby. Společnost prostřednictvím mých učitelů přivírala oči a nechávala mě proplouvat, aby naše rodina uznávala její zásady a celý ten pokřivený mechanizmus zvaný systém. Skrátka mě museli nechat projít, jinak by sami selhali.V Pasově případě šlo zase o jméno, rodinou pověst. Majitel drogérie si nemohl dovolit jakoukoli ostudu ze strany kohokoli své krve. A tak do kabinetů i ředitelny putovaly dárkové koše plné drogistického zboží a pomalu celá škola byla vymalována významně dotovanými barvami. Pasova rodina už nebyla obětí sociálního systému, ta jej naopak potřebovala, protože byla jeho součástí. Nevím kdo z nás dvou byl na tom lépe, jestli on, kolem něhož se všichni, komu na něm záleželo, i on sám, musel snažit, aby zapadl do toho obrovského soukolí, v němž byl každý jedinec jedním ozubeným kolečkem, malým nebo větším, ale takovým, které muselo přesně zapadat, jinak by i bez toho sebemenšího celý stroj prostě nefungoval. Nebo jsem to byl já, jakožto zrnko písku, které v onom soukolí skřípalo a hodlalo ztěžovat jeho činnost až do doby, než bude celou tou strojovou mašinérií semleto na prach. Většinou mi připadalo, že Pas prahne po tom, aby na tom byl stejně jako já, aby se nemusel snažit jen pro nějaké reference, nějaké hloupé zaškatulkování do přihrádky, kam vůbec nepatřil. Na druhou stranu já zase tiše, samozřejmě jsem se mu o tom nikdy nezmínil, záviděl jemu. To, že, ač si to nepřipouštěl, má stále nějakou šanci, své místečko, byť v unifikované škatuli, kdežto nade mnou již byla zlomena hůl, a teď jsem byl zkrátka pouze trpěn.

Ať byla naše postavení jakákoli, v té době jsme o tom nikdy neuvažovali. Brali jsme jeden druhého takového jaký byl. Neposuzovali jsme se dle toho, jaké máme vyhlídky, jestli někdo přebere rodinný podnik, nebo skončí na ulici, ale podle zdánlivých banalit. Tou banalitou mohlo být gesto, jako rozdělení se o poslední cigáro, nebo to, že s tebou kámoš vyváděl veškeré průšvihy, byl na stejné vlně při koření mariánky a smál se stejným pitominám. Jasně, nešlo o dvakrát dobré posuzování těch, se kterýma člověk trávil většinu času, jenže na druhou stranu vás mohlo uklidňovat, že i vy jste byli lustrováni a hodnoceni stejně blbým způsobem, takže vám klidně mohlo projít, když jste měli trochu pod čepicí, že jste pěkný parchanti, snobi, nebo škrti. Právě proto jsem si i v naší pětici musel vybírat. Vesměs to byli všichni stejní kluci jako já, ale přesto jsem měl některé raději než jiné. Již jsem se zmiňoval kdo hrál v naší partě jakou roli, koho jsem mohl a koho ne, ovšem jak jsem si stál já? Je těžké takhle soudit někoho, co si o vás myslí, a většinou se každý vymlouvá když se jej na to zeptáte přímo, pravdou ale je, že musíte mít přirozeně na kohokoli svůj názor. Prostě vám sedí nebo ne, nesnášíte na něm jedno a třeba obdivujete jiné. Myslím, že my jsme s tímhle problémy neměli. Když mě někdo štval, zkrátka jsem mu to řekl, a když vás ten druhý neposlal někam, nebyl to prostě kámoš. Jo, to my jsme se posílali „doprdele“ všichni, a to dost často. Takže kdo mě měl rád a kdo ne? Byla v tom jednoduchá filosofie: koho jste měli rádi vy, ten měl rád vás, a když jste na někom nesnášeli třeba nějaký zlozvyk, on si našel jiný zase na vás. Jasně, fungovalo to i naopak, tak, že když se dotyčnému nelíbilo třeba něco co děláte, on udělal něco co se zcela určitě nemohlo líbit vám. Nebylo to to nejideálnější chování, ale asi dost jednoduché na to, abychom ho chápali a dokázali se jím řídit.

Smíření s tím, že na nás lidé nebudou vzpomínat jako na rádoby Rychlé šípy, jsme se sami nikterak neizolovali od většin, nikdy jsme netoužili po vyčlenění z masovějších skupin, i když to pro pětičlennou partu, která si víceméně vystačila sama, bylo mnohdy obtížné. Přesto zde bylo něco, co vlastně izolovalo a vyčleňovalo nás. V mém případě jsem poprvé ochutnal marihuanu v osmé třídě. Vlastně jsem se již o to nepřímo zmínil: v sedmém, nebo osmém stupni na základní škole jsme s Pasem poznali nového kámoše a s ním i kouzlo opojného THC, i když tak úplně pravda to nebyla: Nějakou dobu již s námi ten nový kluk strávil, přišel uprostřed školního roku a tak nějak zapadl v bahnu všedního dění. Možná to bylo jeho nenucenou nenápadností a prvotní neochotou s kýmkoli se družit, či vůbec mluvit. Zkrátka to byl podivín, který se líbil všem holkám kolem, ale ty se mu to styděli říct a my kluci jsme, zřejmě proto, na něj byli uvnitř tak nějak nakrknutí. Takže jsme ho nechávali ať si dělá ten svůj dojem na všechny dospělé okolo a byl nám tak nějak ukradený. Zlom přišel vcelku z nenadání, když jsme jej s Pasem, (již tehdy jsme společně trávili svůj volný čas), potkali mimo školní zdi, lépe řečeno hned za nimi, na místě, kde jsme před vyučováním, my a ještě další výtečníci, stahovali poslední prásky z ukradených, nebo vysomrovaných cigaret. Bylo už dost pozdě, takže jsme tam tentokrát byli už jen sami tři. Klučina trochu znejistěl když nás zaregistroval, nesměle pokynul rukou drže v ní zapalovač. „Jen si posluš,“ pobídl jej ledabyle Pas, a zvrátil přitom oči v sloup tak, abych to viděl jen já. Nato náš samotář místo cigarety připálil pěkně tlustého jointa. Jeho vůně nás hned praštila přes nosy, až jsme zkoprněli. „Já jsem Texi,“ představil se a podal nám brko. Hleděli jsme jako blázni, přece jsme věděli, jak se ten vůl jmenuje, a on si vyrukuje s nějakou hloupou přezdívkou, a takřka s uncí marihuany a to dvacet metrů od ředitelny. Usmál se jako Hollywoodská hvězda, oči se mu ještě nestačili rozšířit ani stáhnout v malé štěrbinky. „Takže Texi,“ Pas potáhl s jeho jointu, já taky, a od té doby jsme mu neřekli jinak, než jak si přál. Abych nepřešel svou první zkušenost z drogou, nutno dodat, že ten den pro nás byla škola rázem pasé. Stáhli jsme Teximu zásoby tak na týden, jak nás ujišťoval, tak jen prvotřídního materiálu. Jenže na rozdíl od těch dvou, jak alespoň oba tvrdili, a popravdě i vypadali, já se necítil o moc odlišněji, než kdybych to přehnal s obyčejnými cigaretami. Zprvu se oba snažili úpěnlivě popisovat, jak mám zadržovat dech a tlačit to všechno do hlavy, jenže pak už se jen smáli a mě nezbývalo nic jiného, než se smát s nimi, i když my jejich vtipy nepřipadali zdaleka tak směšné, jako jim samotným. Ano hrál jsem to, ale nemohu říct, že jsem si to neužil, on člověk dokáže obelhat i sám sebe když chce. Choval jsem se stejně, snažil jsem se podobně hloupě tvářit i mluvit, křenit se kdejaké pitomosti. Udělal jsem to prvně, udělal jsem to i podruhé a zas a zas, křenil jsem se, hloupě mluvil a tleměl jako tele, až jsem jednoho dne začal uvažovat proč to vlastně dělám. Proč si hraji na něco, čím nejsem? Tehdy mě ta myšlenka strašlivě zaujala. Proč nejsem sám sebou? Dokázal jsem nad tím přemýšlet snad hodiny, nakonec jsem se z ničeho nic začal strašlivě smát, tak, že to nešlo zastavit. Bylo to něco, jako upřímný smích, jenže absolutně neřízený, navíc přišel jakoby z čistého nebe, ze smrtelně vážné tváře. Z očí se my valili slzy a břišní svaly se mi stahovali a povolovali v nesmírně rychlých záškubech, skoro jsem nemohl dýchat. Trvalo to strašně dlouho. „Myslím, že tě konečně osvítil duch svatý, kamaráde,“ zaslechl jsem jak pronesl Texi s předstíranou vážností a přitom mi opatrně vytáhl z ruky téměř vysátého jointa.. Měl pravdu, až tehdy jsem se zkouřil poprvé.

Zajímavou teorii o svých drogových začátcích měl vždy také Slaj. Je pravda, že když jsme jeho verzi slyšeli už tak podesáté, již nám tak zajímavá nepřišla, nehledě na to, že při desátém repete nebyl ani zdaleka na začátku všech svých opakování k této skutečnosti: Ke svému prvnímu šluku ze skla se odhodlal právě s námi, během jedné páteční akce, které se mimochodem později staly proslulými. Vymanili jsme se z prostor rozrezonovaných ohlušující muzikou v monotónním rytmu, „pařba bez fetu je úplně nahovno," pronesl Texi a vyrazil ven, my za ním. Tam natlačil ten svůj „fet“ (tenkrát mi ani nepřišlo jak hrozně zní slovo fet, když se jedná jen o obyčejnou marihuanu), do skla, a podal jej nováčkovi v našich řadách. Slaj nemotornýma prackami přijal nedočkavě svou příležitost, která mu doslova proklouzla mezi prsty. Zkrátka naše jediné sklo bylo v háji. „To si snad děláš prdel,“ okomentoval někdo suše. Nedělal. Stáli jsme tam jako pět hromádek neštěstí a brečeli nad rozlitým mlíkem, které se povalovalo, v podobě začouzených střepů, pod našima nohama. Po chvíli ticha se Slaj vyslovil: „Osud.“
„Co to?“
„Osud kurva! Copak to nechápete, osud mi vyrazil drogy z ruky!“ (Zajímavé je, že slovo drogy mi přišli již tenkrát tak nepřirozené a směšné označení, jako dnes fet).
„Co to dohajzlu meleš! Osud nám rozflákal poslední sklo?“ Vyrazil dost nakrknutě Skero.
„No. Jasně.“ Pokrčil klidně rameny Texi, „i tak se to může vzít.“ A vzalo, tak jak to bylo- ten večer jsme se nzhulili, a co víc, museli jsme poslouchat téměř Třetí Zákon- Kniha osvícení- kterak se Slaj oprostil od jointu Satanova. Podpořen Texiho laxností, smířeností a jakýmsi pochopením, si ten nešika vlastně myslel, že nás všechny přerostl, že „on jako jediný…“
Jenže si Texiho postoj vysvětlil špatně, jako my všichni. Texi jen zkrátka věděl, že blábol s osudem mu dlouho nevydrží. Měl pravdu, asi za měsíc se Slaj vesele ládoval THC, osud neosud. „Některé věci jsou zkrátka silnější než chod světa.“ Obhajoval se chabými argumenty. Později si proto vymyslel propracovanější verzi: „Je fakt, že jsem si dal i přes varování osudu, ale řek jsem si, tak nějak to cítím, že dokud si sám nekoupím ságl, bude to v poho.“ Jistým pokrokem bylo, že přiznal svou chybu ohledně předurčené střízlivosti, ovšem nové alibistické předsevzetí znělo tak hloupě a „vyčůraně,“ že jsme mu k tomu ani neměli co říct. Ne, on skutečně drogy nekupoval, to dělal za nás všechny Skero, jak jsem již předesílal, ale prachy byli i Slaje, to je jasné, jinak by také chlapec sušil, což zkrátka nehodlal ani kvůli tomu svému slavnému osudu.