Zraněná srdce 1. díl

Ten den se Gary vzbudil o něco dřív než původně plánoval. A nebylo to kvůli neodolatelné vůni vánočního cukroví, ani kvůli vřeštění nesnesitelných sousedů, ale zásluhou odporného technického vynálezu jménem budík. Ta věc člověku jen přidělávala vrásky na čele. Měnila hlasitost podle momentální nálady a měla ve zvyku se nevyzpytatelně zapínat v kteroukoliv denní či noční hodinu. Komunikaci s tímto zařízením navíc ztěžoval fakt, že návod byl psán v azbuce.
S jazyky měl vždycky problém. Šly mu spíš kreativní činnosti jako třeba tvůrčí psaní, aranžování květin a podobně; na biflování frází podle slovníku neměl trpělivost.
Už by měl vstát. Zkontrolovat budík, jestli ho nerozbil. Vyčistit si zuby a políbit nejúžasnější manželku, co kdy Země nosila. Neležela vedle něj, což znamenalo, že už něco vaří v kuchyni, nebo zaběhla do obchodu pro čerstvé pečivo. Elle byla po ránu vždy plná energie. Ne jako on. On by nejraději prospal celé dopoledne. Ale dnešní den je speciální, takže si jeho žena zaslouží překvapení.
Potichu se vykradl z bytu a zamířil do sklepa. Tam ho překvapil nevídaný nepořádek. Teda, ne že by ho překvapilo, že tam ten nepořádek byl. To ne. Udivující bylo, že on s ním neměl nic společného. Přicházel do sklepa jen jednou v roce, a to na Štědrý den pro vánoční stromek.
Jestli tohle byla práce jeho manželky, je toho na Elle opravdu moc. Byla tím nejpořádnějším tvorem co znal. Vždyť i ručníky měla ve skříni urovnané podle barev. U ní se tohle rovnalo volání o pomoc. Volání, které zachytil až teď. Bude muset pomáhat víc s domácností. Jinak řečeno musí začít pomáhat s domácností.
Vždycky si myslel, že novinařina je hračka. Stačí jen něco přečíst, někoho zajímavého se na to zeptat a překroutit pár faktů. Fotograf vyfotí pár skandálních fotek a o článek nikdo ani očkem nezavadí.
Pak ho ale požádala, aby s ní spolupracoval na článku o „pravděpodobných příčinách světové hospodářské krize v roce 1929 a o dopadech na celkovou situaci tehdejší společnosti“. Ta chvíle úplně změnila jeho pohled na ni a hlavně pořádně otřásla jeho sebevědomím.
Vědomí, že on nikdy nepátral po žádných pravděpodobných příčinách čehokoliv, ho doslova položilo na lopatky. Asi týden si připadal jako největší hlupák a ubožák pod Sluncem.
Tak dlouho mu trvalo, než svou múzu v představách proměnil z bulvární bestie na seriózní novinářku, která zuřivě a neúnavně hledá pravdu ať je jakákoli. A po celou tu dobu ani jednou nezapochyboval, že ona je ta pravá. Elle byla prostě neuvěřitelná ve všech ohledech. Chtěl s ní strávit zbytek života. Jeho život se dělil na dvě období-před a po tom, co ji potkal. A doufal, že ta druhá část už nikdy neskončí.
Teprve teď si uvědomil, že zatímco by mohl dělat milion lepších a užitečnějších věcí, stojí tu ve špinavém a zatuchlém sklepě a zasněně hledí do hromady haraburdí. Člověk si ani nedokáže představit, co všechno se dá nashromáždit za jeden rok.
Hromady starého a nepoužitelného povlečení prožrané moly, rozbité kusy všelijakého nábytku,dokonce i sbírka zubních kartáčků, co tam zůstala po té paní před nimi. Pro nic z toho ale nepřišel. Ačkoliv se díval do všech stran, nic co by připomínalo vánoční strom tam nebylo.
Podlezl pod staře vypadající židlí se třemi nohami, která byla zaklíněna mezi psacím stolem a starou almarou. Kdepak skříň, tohle byla bytelná poctivě dělaná stará almara. Jiné pojmenování její vzhled ani nepřipouštěl. Než se mu ji podařilo otevřít, musel odhodit kupu těžkých krámů a vystřídat tři různá páčidla. Ale za tu námahu to stálo. Stromek tam byl. Stejně zelený, stejně umělý a stejně těžký jako vloni. A kolik vzpomínek přivolával.
Když minule slavili Vánoce, znali se teprve týden. Možná by se to někomu mohlo zdát málo, ale po těch sedmi dnech v Paříži byli naladěni na stejnou vlnu. Dokonale si rozuměli a na nic si nehráli. Tahle upřímnost jim zůstala až do teď.
Chňapnul stromek do náručí a posledy se zmateně rozhlídl po celé místnosti. Byl pevně rozhodnut stát se lepším manželem. A tohle rozhodnutí nedokáže nic změnit.
Těch pár schodů, co musel vyjít, mu nikdy nevzalo tolik síly jako teď. Opřel stromek o zeď a sáhl do kapsy. A přesně v tu chvíli vyvstal jeden problém.
Chtěl svou lásku překvapit, že zase nezapomněl zajít pro vánoční stromek a zapomene klíče. Gary Higginsi, jsi pitomec. Nezasloužíš si takovou superúžasnou ženu. Teď budeš muset zaklepat a vyrušit ji.
Vytratit se na druhý nejromantičtější den do sklepa a nevzít si klíče. To bude překvápko. Bezva. Super. Krucinál. Fajn, jdem na to. Zaklepu a sním si, co jsem nadrobil.
Na druhou stranu mohlo to být horší. Mohl spadnout ze schodů a zlomit si páteř. A ve dvanáct by Elle začalo být divné, že ještě nevstal. Zašla by se podívat do ložnice a ouha. Kde nic, tu nic. Garyho by zajímalo, co by potom asi tak dělala. Čekala, že se každou chvíli vrátí ? Zavolala FBI a vyhlásila pátrání ?
Řekněme si ale naprosto upřímně, že federály by asi zprávou o neúspěšném malíři, který se pohřešuje tak pět hodin, příliš nezaujala. Policii taky ne. Ležel bych tam, těžce raněný, na pokraji bezvědomí a před očima by mi probíhal celý život. Viděl bych Elle, jak se usmívá a malými krůčky cupitá po pařížských ulicích. Jak mává malým dětem, které sedí v autech a mračí se při pomyšlení, kolik času ještě stráví ve stísněném prostoru. Pozoroval by ji, jak si užívá života.
Teď byla jiná. Ne horší, ale jiná. Starší, asi rozumnější. Už nikdy ji nepřemluvil k neplánovanému výletu. Ani k výletu plánovanému. K ničemu. Ano, ta roztomilá bezstarostná Elle je už nenávratně pryč. Nevěděl, zda-li je to dobře.
Panebože, ty máš ale starosti, řekl sám sobě. Nedokážeš najít žádnou jinou pozitivní věc, než že nejsi na umření a nehledá tě banda vycvičených agentů ? Jaks to dopadl, Gary ?
Až teď mu došlo, že má prst stále ještě na zvonku. Začal bušit jako o život. Zvonek byl hlasitý, musela ho slyšet. Vlastně si už několikrát stěžovala, že je hlasitý až moc, že by se s tím mělo něco udělat. Proč nepřichází? Co se jeho pusince stalo ?
Muselo se jí něco stát. Jinak by přece otevřela. Vidíš, celou dobu se zabýváš sebou, ale že by se něco mohlo stát jí, na to kašleš. Co bude dělat ? Musí přece něco udělat ?
Moment. Jednou, asi před měsícem, půjčovali byt jednomu kamarádovi. Nikdy jim neřekl, na co ho vlastně potřeboval, a oni se radši ani neptali. Běžel po schodech dolů jako blázen a stromek nechal stromkem. Před venkovními dveřmi se zarazil. Klíče byly přece čtyři. Elle byla praktická a svědomitá žena. Musela dát náhradní klíč i někomu z domu. Přemýšlej! Někdo, kdo je často doma, není napůl hluchej ani nedroguje. V mysli procházel všechny nájemníky. Jistě, paní Gravennonová. To bude určitě ona.
Teď zase běžel bleskově nahoru. Jedno patro, druhé, třetí . Tady to je. Zuřivě zaklepal. Dveře se otevřely téměř hned. I přes svůj věk byla bývalá krasobruslařka stále ve formě. Ve zkratce vysvětlil, jak se věci mají. Tmavovlasá Ruska na chvíli odběhla a vrátila se se svazkem asi dvaceti klíčů. Provinile se na mě podívala a podala mi je. Já se otočil, přes rameno letmě poděkoval a upaloval zachraňovat. Zatímco jsem zkoušel jeden klíč po druhém, v hlavě se mi promítaly nejhorší scénáře. Viděl jsem ji na koberci, jak se snaží posledními silami dosáhnout na krabičku s léky. Viděl jsem ji na špinavé podlaze a kolem se povalovaly ještě špinavější jehly.
V takových úvahách mi nezabránil ani fakt, že Elle nebrala léky, nefetovala a ani tu špinavou podlahu jsme doma neměli. To by nepřipustila. Ale fantazii si člověk prostě nevybere a protože mu představivost pomáhala v práci, byla to jedna z mála věcí, na které v téhle chvíli nenadával. Vyzkoušel skoro polovinu svazku a náhle uslyšel typické lupnutí, jak se otevírali jejich vrzající dveře.
Rozběhl se závratnou rychlostí přímo do kuchyně. Rozrazil kuchyňské dveře a zůstal na chvíli nechápavě stát bez hnutí. Místnost byla prázdná. Nebyla tu ani Elle, ani žádný náznak, že tu v nejbližší době kdy byla. Se šíleným zmatkem v duši rychle a se zápalem prohledal celý byt. Pak se prkenně posadil na zem a chvíli jen tak odpočíval. Kdyby nebyl v takovém šoku, asi by i brečel.
Neví jak dlouhá doba uběhla mezi jeho odchodem a návratem do bytu. Půl hodiny? Tři čtvrtě hodiny? Dva miliony let? Celý zbytek jeho mizerného života? Každopádně by se už měl postavit, nebo mu zdřevění nohy. Z výšky vypadal pokoj stejně bezútěšně jako ze země. Žádná změna.
Bože, co se stalo? Nerozuměl ničemu. Jeho tělo našlo klíče, zamklo byt, vrátilo náhradní klíče celého baráku do bezpečných rukou, zase odemklo a posadilo se na židli. Jeho duše však odplula do nedávné minulosti, do okamžiku, kdy se poprvé s Elle potkali, a přehrávala si každou chvilku, co si pamatoval. Ale nenašla důvod, proč by ho Elle měla opustit. Byl nějaký? Nebo se jen tak rozhodla a odešla od něj. Ze svého domova. Pryč od svého štěstí.
Proč? Proč? Prooočččč? Z jakého důvodu? Co udělal? Vrátí se vůbec někdy? Jeho trápení nebralo konce. Situace ho pořád dokola nutila uvažovat o ní. Celá jeho osobnost se teď točila jen kolem jediného bodu ve vesmíru. Kolem Elle. Jeho manželky. Jeho lásky. Zrádkyni.
Rozhlížel se po pokoji a říkal si, které věci se asi dotkla naposledy, než odešla. Jejich společné zarámované fotografii? Podívala se na ni a došlo ji, že tohle není její sen? Nebo to snad byla kytice zvadlých růží ve váze na stole? Podívala se na ně a připomínaly ji jejich vztah? Růžové květy bez života, dobré jen k vyhození. Vzala si něco na památku? Třeba oblíbený hrníček nebo jeho první obraz, na kterém byla ona? Nebo chce začít úplně od začátku? Co krucifix chce? A co to proboha dělá?
Hlava plná palčivých otázek mu zoufale klesla na stůl. A dotkla se jemného dopisního papíru, co tam ležel. Zamrkal, aby vyhnal slzy pryč. Daleko od jeho očí. S velikou námahou se snažil soustředit na to, co tam bylo napsáno a ne na osobu, která to kdovíkdy psala.

Můj milý Gary!
Věř mi, že můj odchod byl to nejlepší, co jsem mohla zvolit. Vážně, pro oba.
Já, ani nevím, co vlastně napsat. V takové situaci jsem poprvé a, stejně jako ty, doufám, že taky naposledy. Chci Ti jen říct, že i přes ten hrozný čin, co jsem udělala, Tě stále strašně moc miluju. A právě proto jsem musela jít. Doufám, že někdy mě pochopíš A že mě nějakého krásného slunného dne přestaneš nenávidět.
Nikdy na Tebe nezapomenu a strašně bych si přála, abys mě Ty ze své paměti vymazal co nejdříve. Víš, zjistila jsem jednu neuvěřitelnou pravdu. Nezáleží na tom, jak moc miluješ. Stejně budeš dělat chyby. I ty neomluvitelné, za které se budeš nenávidět.
Asi Tě mrzí, že jsem se vypařila beze slůvka na rozloučenou. Omlouvám se, ale já bych nevěděla, co říct. Strašně se omlouvám, lásko, já nechtěla. S takovýmhle oslovením bych taky měla přestat. Promiň.
Každopádně Ti musím něco sdělit a dělám to tímhle způsobem, protože je to lehčí. Říkej si, co chceš, ale pro oba.
Napíšu Ti to stylem, kterým jsem si navykla psát ty špatné zprávy. Prostě a jednoduše.
Jsem hrozná mrcha. Opravdu. Bez ohledu na to, jak moc teď zamítavě kroutíš hlavou, jsem ta nejodpornější mrcha na celém světě.
Gary, promiň mi to, jestli můžeš. Což asi ne.
Pamatuješ si na mého šéfa Kevina, takový malý, skoro plešatý a strašně oplzlý. Nevím, jak se to stalo, ale strávila jsem s ním noc. Promiň. Moc mě to mrzí. Vážně. Nic si nepamatuji. Jen vím, že se to stalo. Promiň.
Ještě bych chtěla vyjmenovat důvody, proč odcházím. Takže : Už nikdy bych se Ti nemohla podívat do tvých krásných očí. Nemohla bych vydržet ten pocit viny. Ten mě pronásleduje i teď. Už Tě nikdy nesmím vidět, já vím. Pokud Ti to nevadí, vzala jsem si pár fotek. Jen tak, abych mohla někdy sentimentálně zavzpomínat a potrápit se.
Je mi to strašně líto. Po tom, co se to stalo, se mi K. mstí. Přeložil mě do zahraničí. Ani se nezeptal, asi mě už nechce vídat.
Ani my dva, Gary, se už neuvidíme. A v jistém slova smyslu jsem vděčná.
Velice strašně moc úplně nejvíc, jak můžu, se omlouvám. Vím, že to nestačí, a to je další důvod mého odchodu.
Už nemám co psát. Došla mi slova. Poprvé v životě.
Promiň. Promiň. Promiň. Promiň. Promiň.
Je mi to líto. Elle

Pořád seděl na židli. Málem ani nedýchal. Panebože! To není pravda! To ...
Celou tu dobu, než odešla, se musela přetvařovat. Nevěděl, kdy přesně mu jeho žena zahnula, ale pochyboval, že to bylo teď někdy. Víc jak dva týdny nebyla v práci. A Gary teď věděl, jaký to mělo důvod. Dva týdny lží a přetvářky.
Narůstal v něm silný, neznámý a sžíravý pocit. Nedokázal to pojmenovat. Ani nemusel. Nebyl tu nikdo, komu by ten název řekl. Byl sám. Na Štědrý den. S mnoha dárky v autě, které bylo v garáži. Auto. Auto. Dopravní prostředek. Jezdí. To je ono! Někam pojede.
Cestou do ložnice skoro běžel. Hodil kufr na postel a začal ho plnit bezvýznamnými věcmi. Měl nezvladatelný pocit, že na ničem nezáleží. za chvíli už nebalil, ale házel věci do kufru. Skoro všechno, co mu přišlo pod ruku, tam skončilo. Došlo mu ,že na tuhle činnost ještě nemá nervy. Dvakrát se zhluboka nadechl a pak jedním pohybem srazil všechno z postele na zem.
Pak se na ni položil sám a jen tak si koukal do stropu. Sám. Zoufalý a sám. Zrazený, zoufalý a sám. To je teda kombinace.
Zavřel oči. Představoval si, že ztroskotal na opuštěném tropickém ostrově. Se všemi věcmi, které může v takové situaci potřebovat. Modrá obloha bez mráčku, průzračné moře a nerušený klid. Jen on, čisté plátno, temperové barvy a oceán.
Náhle se prudce posadil. Ta zatracená potvora ho musí pronásledovat i v představách dokonalého života. Čím víc se snažil na ni nemyslet, tím víc se mu to nedařilo. Nedokázal si ani představit, že bez ní může spokojeně žít. Prostě to nešlo. Ne tady, v bytě plném vzpomínek. Musí odjet. Někam hodně daleko. A potom ho napadlo ideální místo, kde by mohl přečkat své nejhorší vánoční svátky. Otec mu totiž kdysi dávno odkázal chatu. Přesněji řečeno otec, kterého nikdy neviděl, mu odkázal chatu, ve které nikdy nebyl.
No, jak se říká, vše je jednou poprvé.