Labyrint II: Sářin návrat - 8. kapitola

Co věděla s jistotou bylo, že jediný člověk, kterému po Michaelovi dokázala naplno dát a projevit lásku, byla Amy. Jen její malá holčička dokázala cele zabrat místo v jejím srdci.. Zbožňovala ji… no, jak rodiče zbožňují své děti, a i když se Sára Amandě snažila věnovat jak nejvíce mohla, občas měla pocit, že to nestačí a mrzelo ji to.
Ale nemohla si dovolit nechodit do práce, v níž dost často zůstávala dobrovolně přesčas. Byla pro ni drogou a stejně jako narkoman si nemohla pomoci a jen tak přestat. Naopak ji chtěla víc a víc.
Kolikrát se ve své malé kanceláři zapomněla a až pozdě po oficiálním konci pracovní doby si všimla, že přetáhla. Nejednou se jí už stalo, že si této ,,maličkosti“ všimla až podle tmy za okny.
Naštěstí budova, v níž redakce sídlila, byla nejfrekventovanější budovou města, proto neměla problémy s odchodem. Nemusela nic kódovat ani zajišťovat, o to se postarala ochranka, která pravidelně večer co večer po uzavření všech obchodů, butiků, stánků a podobně budovu obcházela a kontrolovala.
Ona jen zamkla svou kancelář. I když vlastně ani nebylo proč. Kromě staršího typu počítače v ní neměla nic, co by mohl kdokoliv ukrást. Většinou si vše navíc brala domů. Ne proto, že by bála, že o něco z toho přijde, ale prostě většinou neustále zjišťovala, že ještě musí něco dodělat, předělat, zkontrolovat, přidat, odebrat a změnit nebo i zjistit, a že tyhle maličkosti může dodělat i doma.
Stejně jako dnes. I dnes se totiž zasekla nad prací a přijela později. A nejen kvůli té zatracené koloně a kvůli zdržení se na verandě s tou hloupou sovou, ale hlavně proto, že kolegyně, která se starala o sportovní příspěvky v Příloze a byla samozřejmě nadšenou sportovní fanynkou – jinak by snad ani nemohla tohle dělat – byla nemocná a Sára měla za úkol ji na dobu její nepřítomnosti nahradit. Což byl mírně problém. Nebyla totiž sportovní fanynkou a ani toho o sportu moc nevěděla, nijak zvlášť ji nezajímal. Nemusela jako Eve, za kterou nyní pracovala, běhat na každý zápas každého druhu sportu, který se někde poblíž hrál, neznala názvy fotbalových místních klubů ani jejich umístění v nějakých tabulkách nebo kde a už vůbec ne jména hráčů!! Tohle vše byla Eveina doména! Proto jí taky minimálně pětkrát denně volala, aby se jí zeptala na to a ono. Ještě, že Eve skolila pouze chřipka a ne nic vážného, kvůli čemu by musela být nemocnici. To by jí asi moc nepomohlo. Sára sice měla přístup do její kanceláře a ke všemu, co tam měla, ke všem polorozpracovaným článkům a poznámkám, mohla použít cokoliv, ale… jak měla kruci vědět, kolik gólů letos už inkasoval manchesterský klub a kolik jich nastřílel?? O tohle se nikdy nezajímala a dle titulku článku, který musela po Eve dodělat, se právě toho týkal… a ještě přidat nějaký graf nebo co…. Zpracovat všechny informace nějak k sobě a dát jim hrubou finální podobu v novinách už nebyl takový problém, ale kde měla ty informace shánět?? To snad měla do toho klubu zavolat a někoho tam přes telefon vyzpovídat nebo co??
Povzdechla si, z aktovky vylovila mobilní telefon a v seznamu kontaktů vyhledala to správné číslo.
,,Halo?“ zaskřehotal někdo na druhém konci po druhém zazvonění. Nezasvěcený by si mohl myslet, že je to někdo, kdo má za sebou dosti prohýřenou noc, ale Sára věděla, že je to opravdu Eve a že jí krom té šílené chřipky totálně selhávaly hlasivky z toho věčného pořvávání a skandování na všech možných i nemožných místech a stadionech.
,,Ehm… Ahoj, Eve, tady Sára…“
,,Oh, Sáro… co potřebuješ tentokrát?“ zasmála se Eve.
,,Tedy… ty tvé sportovní události… Mohla bys mi, laskavě, vysvětlit, jak mám zjistit, kolik gólů nakopali v Manchesteru?? To tam mám volat nebo jet nebo co?“
,,Ach, ty jsi u toho mého článku, že?“
,,Jinak bych nevolala, Eve,“ ujistila Eve Sára. ,,A mimoto, co znamená ta tvá poznámka o grafu? Jaký graf?!“
,,Sáro, Sáro… Nevyšiluj. Vím, že jsi na sport levá-“
,,Díky, Eve,“ přerušila ji užasle Sára. Nicméně si okamžitě uvědomila, že má kolegyně a kamarádka vlastně pravdu.
,,- tak tedy že jsi na sport levá…“ pokračovala Eve na druhém konci telefonu, ,,… a nedělám si iluze, že zrovna tohle bys zjistila…“
,,Eve, velmi mě těší tvá důvěra v mé schopnosti…“
Eve se zasmála, či se o to spíš pokoušela, ale jen to u ní vyvolalo asi pětiminutový záchvat nekontrolovatelného kašle. Sára si musela dát telefon od ucha, jinak by ohluchla. A i tak slyšela Eveino sípání jako z bezprostřední blízkosti.
,,Dobrý, Eve? Můžeš už mluvit?“ zkusila Sára po nějaké době.
,,Eh… uch uch… ano-o… Takže… chtěla jsem ti jen… ehm ehm… navrhnout… ten článek udělám doma. Vezmu si do postele notebook a telefon a pošlu ti to do mejlovky, ano?“
Sára zauvažovala. Odpadla by jí tím jedna starost, navíc jedna, které zbla rozuměla…
,,Sáro, jsi tam?“
,,Och, ano, promiň… To… by bylo skvělé, jen… za jak dlouho to stihneš? Je středa, uzávěrka je pozítří… Tracey to bude chtít…“
,,Zítra večer, nejpozději pátek ráno to máš ve schránce.“
V pátek ráno? To by ještě stihla dát pak v kanceláři dokupy tak, aby to Tracey – šéfové, včas leželo na stole…
,,Stoprocentně nejpozději v pátek ráno?“ ujišťovala se Sára.
,,Stoprocent- uch uch… -centně…“
,,Dobře, Eve, spoléhám na tebe… Díky, moc… A uvař si pořádně silný čaj proti kašli… mluvíš hrozně,“ zasmála se.
,,Já vím,“ pokusila se Eve opět zasmát, ale vypadalo to, že ji znova přemůže kašel, proto se raději rychle rozloučila a zavěsila.
Mobil odložila na stůl a pohlédla k oknu.
Už se setmělo, nejen proto, že bylo pozdě, ale i proto, že bylo stále zataženo, pošmourno a pršelo. I když občas oblohu osvítil klikatý jasný blesk.
Poodhrnula závěs a pohledem zapátrala po obloze. Ale nic neviděla. Co taky čekala? Nějaký… bílý flek? Který by znázorňoval sovu, například??
Ooo, dost už!
Uskočila od okna jako uštknutá hadem, posbírala věci rozložené po celém stole, seřadila je, jak potřebovala a uložila do aktovky. Pak sesbírala nádobí po večeři, naskládala jej do myčky, a vypla hudbu.