Labyrint II: Sářin návrat - 9. kapitola

Postel… Už se do ní nepředstavitelně těšila. Dá si jen rychlou sprchu a zalehne. Pozítří ji čeká večeře, na kterou se zase jednou nechala umluvit, tak aby byla aspoň trochu vyspaná. Zítra si spánku moc neužije, před uveřejněním přílohy pracovala vždy ne na sto ale na dvě stě procent, a v pátek, místo aby svůj spánkový deficit dohnala, si jde na večeři… Ještě, že nepracuje i o víkendech… No tak se vyspí až v sobotu, no…
Jak Sára stoupala po schodech do patra k ložnici, vzpomněla si, že by měla ještě zkontrolovat Amandu, zda si napsala ten úkol.
Amy měla pokoj hned naproti Sářina a Sára z pootevřených dveří zahlédla prosvítat pruh světla.
Jemně klepla na dveře.
,,Amy, můžu?“ zeptala se sice, ale na vyzvání nečekala a dveře otevřela.
Okamžitě ji do uší praštila hudba Amyiny oblíbené kapely, která byla naprosto příšerná a Sáru z ní většinou rozbolela hlava.
,,Nemohla bys to ztišit?“ houkla na Amy a vzápětí se jí skoro podlomily nohy, když spatřila její pokoj. ,,Co to je…?“
Amy si Sáry nevšimla, teprve poté, co zvýšila hlas, a hudbu dálkovým ovladačem ztišila. Pak si všimla matčina překvapeného pohledu. No… měla v pokoji tak trochu… binec.
Slabé slovo.
,,Cos to tu vyváděla??“ vzmohla se Sára při pohledu na snad všechno Amyino oblečení rozházené po pokoji a rozvěšené po židlích a stolech, vytahanou kosmetiku na posteli a knihy rozházené po zemi.
,,Něco hledám…“ odpověděla Amy.
,,Hledáš? Jak chceš v tomhle… něco najít?“
,,Neboj, mám přehled,“ odtušila Amanda.
,,Přehled…“ zopakovala Sára a vzpomněla si, proč původně vlastně přišla. ,,Tak doufám, že máš přehled i o tom, cos měla udělat,“ založila ruce do sebe. ,,Co ten úkol?“
,,Mám…“ pinkla Amy odpověď.
,,Ukaž.“
,,Co? Mami, snad mi v patnácti nechceš kontrolovat úkoly?!“
,,Nechci, ale když vidím, jak to tu vypadá, nedovedu si představit, jak a kdy sis ho stihla napsat. Tak honem.“
Amy zvedla oči vsloup, zvedla se ze země, kde seděla opřena o skříň se svými věcmi a z nepořádku na stole neznámo odkud vylovila nějaký sešit, který Sáře přinesla.
Sára raději pominula růžky sešitu, které byly všechno, jen ne rovné a zahleděla se na prázdnou dvoustranu, na níž bylo jen na prvním řádku napsáno: kostým.
,,A ten úkol máš kde?“ zeptala se dcery nechápavě.
Amy se rozmáchla rukou. ,,Tady všude kolem.“
,,Prosím?“
,,Říkám – tady všude kolem. Vidíš, co je tu napsáno? Kostým. To znamená kostým do hry, kterou nacvičujeme. Musím něco najít a vymyslet a naučit se svou repliku, takže je možná fajn, žes mi řekla, abych to udělala hned, protože než něco vymyslím a nacpu si to do hlavy, bude pondělí. Takže klidná neděle nehrozí.“
,,Kostým? Repliku?“ užasla Sára a sešit si z ruky zase nechala vzít. ,,Ty něco hraješ?“
,,Jo. Vzhledem k tomu, že letos končíme školu, vymyslela si naše třída, že jako rozloučení nazkoušíme nějakou hru. Nějakou klasiku z literatury a trochu si ji poupravíme.“
Sára byla překvapena.
,,Netušila jsem, že tíhneš ke hraní…“
Amy ohrnula ret. ,,To teda ani náhodou. Byla jsem jasně proti. Proč radši nenazkoušet něco svého, když už to musí být? I když ani do toho by se mi nechtělo… Tohle mě nebaví. Stejně to chtějí všichni udělat jen proto, aby si šplhli a třeba dostali lepší známku na vysvědčení – za zájem o literaturu… Pf!“
Někdy Sára uvažovala, po kom Amy vlastně je. Ona i Michael milovali divadlo a film a hry, pohádky, příběhy, prostě vše kolem, i když každý z jiného úhlu. A Amy tohle všechno nenáviděla. No, to bylo silné slovo, jen ji to prostě nebavilo. Možná právě proto.
Možná právě proto, že oni byli tak stejní, byla ona jiná.
,,Ale… Právě jsi řekla, že v tom hraješ a že se to musíš naučit…“ podotkla Sára zmateně.
,,Jo, musím, to je přesné.“
,,Tomu nerozumím…“
,,Tak asi takhle – všichni chtěli hrát a rozdělili si role, o které měli zájem, ale nikdo samozřejmě nestál o tu hlavní, protože nechtěl být tak na očích, kdyby se něco po… kazilo…“
,,Neříkej, že…“
,,Jo,“ zabručela Amy. ,,Sprostě mě do toho navrtali. Jen já a ještě pár lidí jsme neměli o tu šaškárnu zájem a nijak jsme se neangažovali, ale protože prostě chyběli lidi, udělali nějaké tajné hlasování nebo co… prý… a tu roli mi vnutili, ach jo…!“
,,A… co vlastně hrajete?“ zajímala se Sára. ,,A jaký kostým potřebuješ?“
,,Mami, co by asi tak mohla hrát banda puberťáků ze školy málem uprostřed Londýna?“ napověděla jí Amanda otráveně.
,,No… ehm… třeba… Shakespeara?“
,,Ne třeba, ale určitě.“
,,A co od něj?“
,,Co asi? Co tak může hrát někdo, kdo ho zná snad jen podle jména a chce si šplhnout u učitelů?“
Sára pozvedla obočí. Ona v jejím věku znala všechny hry od Shakespeara. Tedy ty nejznámější.
,,Přece Romea a Julii!“ prozradila Amy.
,,Tak Romea… A ty opravdu hraješ-“
,,Jo,“ odsekla Amy. ,,Nejraději bych nehrála nic, ale musím. A ještě ty dlouhé texty…“
,,Tak strašné to snad nebude,“ usmála se Sára. ,,Takže ty hraješ… koho?“ zeptala se Sára sice, ale bylo jí to dávno jasné. Jen chtěla Amy nějak donutit, aby jí to potvrdila.
,,Mami, říkala jsem přece, že nikdo nechtěl hlavní ženskou roli, ne?“ vyskočila A-
my, jako by sedla na ježka. Rozčílilo ji, že si matka nepamatuje, co řekla před pár minutami.
,,Vlastně ano… ano ano ano,“ řekla rychle Sára, jako by se omlouvala, ale v plném rozsahu jí to došlo teprve teď. ,,Znamená to tedy… že budeš hrát… Julii??“
,,Hmm,“ odtušila dívka nenadšeně.
,,Ale to je… úžasné!!“ vyjekla Sára nadšeně.
,,Co je na tom úžasného?“ nechápala její dcera.
,,No, prostě… všechno!!“
,,Pche!“ vyjádřila Amy svůj názor a nestačila se divit proměně své matky. Naprosto se nadchla, jako by měla hrát sama. Věděla, že tohle téma her obecně je jí blízké, ale že tolik… Pozorovala, jak Sára najednou ožila.
,,Tak ty nemáš kostým na Julii…“ zauvažovala nahlas a už se probírala všemi věcmi, které kolem sebe viděla, vytahovala jednotlivé kusy oblečení a přikládala k sobě, aby je zase rozložila a zkusila jinou kombinaci.
Sára se opravdu tak vžila do kompletování svršků na kostým své dcery, že si ani nevšimla, že ta stojí uprostřed pokoje a jen na ni nevěřícně zírá.
,,Mami…?“
Ale Sára nic.
,,Mami!“ houkla Amy a Sára se zarazila. ,,Mami, klid. Hraju to já, nemusíš to tak prožívat.“
,,Že ne?!“ rozesmála se Sára a Amy objala. ,,Amy, zlato, ani nevíš, jak jsem ráda! Já ve tvém věku o ničem jiném než o hraní nesnila! Milovala jsem hraní a často si hrála jen tak pro sebe. A strašně mě těší, že teď to děláš i ty! Musím se pak na to vaše představení přijít podívat…“
Do Amy jako by uhodilo. ,,Šílíš, mami?? Já jim tu hru zkazím! Neumím hrát a ani mě to nebaví! Tak se nechoď dívat na něco, co tvoji dceru jenom ztrapní!“
,,Ale prosím tě, proč bys to kazila? Každé pojetí, ať už klasické nebo poupravené, je originální. Navíc tenhle klenot literatury tě ztrapnit nemůže, věř mi.“
,,To je teda útěcha… Nechce se mi do toho. Nepamatuju si tolik textu! Nemám hlavu na nějaké hloupé rýmovačky! Proč radši nenavrhli nazkoušení muzikálu nebo nějakého tanečního čísla? To by mě bavilo…“ zasnila se Amy.
Svým způsobem je vlastně stejná jako my, napadlo Sáru překvapeně. Miluje umění, jen jiné jeho odvětví…