Labyrint II: Sářin návrat - 10. kapitola

Amanda žila hudbou, tancem a zpěvem. To byla její doména. Věčně si něco prozpěvovala nebo pohvizdovala a v jejím pokoji, když byla doma, duněly nonstop všechny její oblíbené kapely. A že jich nebylo málo. K Sářině smůle navíc všechno, co ona neměla právě v lásce. Docela by ji občas i zajímalo, kam Amy ve svých volných chvílích chodí nebo kde přišla právě k takové muzice – čím tvrdší, tím lepší. Ale cítila, že jaksi nemá právo sledovat svou dceru, když je téměř dospělá, proto se – zatím – spokojila s tím, co jí Amy sama řekla. Dokud se okolo nevznáší závoj nějakých problémů, nemá důvod své dceři nevěřit.
,,No,“ pokrčila Sára rameny, ,,s tím ti nepomohu, ale mohu ti pomoci s něčím jiným – zkompletujeme spolu z tvého oblečení nějaký ten kostým, ano? Hned budeš mít o starost méně a když budeš vědět, že už ho máš vyřešen a že je hezký, hned se ti bude role učit lépe, uvidíš. A bude tě i bavit,“ počechrala Amandu ve vlasech.
,,Myslíš?“ zapochybovala ta.
,,Nemyslím. Vím.“
A aniž by čekala na odpověď, dál pokračovala v probírání se svršky své dcery, namísto aby si dala sprchu, na kterou se tak těšila, a šla spát.
Co se kostýmů týkalo, měla Sára velkou představivost a kombinovala, co se dalo, však si kdysi, když byla tak zapálená do svých her, nejeden kostým sama ušila. Velmi amatérsky a jednoduše, ale ušila. Musela však uznat, že Amyino oblečení se mnohdy nehodilo k tomu, aby se z něj, ač provizorně, dal vytvořit šat pro Julii Kapuletovou. Těžko kdy tato slečna mohla nosit například černý nátělník s velkou bílou lebkou na prsou a k tomu třeba dlouhou zavinovačku!
,,Hmmm… hmmm… tedy Amy… Máš ty vůbec nějaké normální oblečení? Nebo aspoň slušné?“
,,Co je na mém oblečení neslušného?“ skoro se urazila jmenovaná.
,,Z tohohle nic moc neuděláme… Ledaže… ledaže…“ začala Sára uvažovat nahlas, když tu jí myslí bleskla vzpomínka. Zničehonic a kratičká jako záblesk slunce, ale byla tam.
,,Ledaže co?“ chytila se Amy na vějičku.
,,Ledaže… Dnes už je pozdě, ale… Co kdyby ses zítra podívala na půdu?“
,,Na půdu? Co tam? Je tam jen staré harampádí po tobě a dědovi…“
,,Ale ale slečno, člověk se ti snaží pomoct a ty si ještě vymýšlej!“ pousmála se Sára.
,,No jo, promiň… Ale co myslíš, že tam asi tak najdu?“
,,To právě nevím, může tam být cokoliv. Když jsem se odtud stěhovala za tvým dědečkem do centra Londýna, všechny věci, které jsem už nepotřebovala nebo nechtěla, jsem nabalila do krabic a odnesla je na půdu. Lidem, kteří tu pak bydleli, jsem řekla, že pokud by z toho někdy něco potřebovali, nebo se jim to na něco hodilo, ať si to prostě vezmou nebo vyhodí nebo s tím udělají, co jen budou chtít. Ale jestli to udělali, to nevím. Od té doby, co jsem se sem zase vrátila, jsem se do těch věcí pořádně nedívala, jen když uklízím, vždy je někam na chvíli odnesu a pak zase přinesu, ale zblízka jsem se na ně ještě nedívala. A to si neustále slibuju, že to o víkendu konečně udělám… Není čas… Byly tam však věci, které by tě určitě mohly zajímat a hodily by se ti – alespoň v rámci těchhle tvých příprav… Pokud tam ještě jsou…“
,,Myslíš?“
,,To už je podruhé během pár minut, co se takhle ptáš a já podruhé odpovídám, že nemyslím, ale vím,“ usmála se Sára.
,,Dobře dobře,“ rezignovala Amy. ,,Tak já na to mrknu. Ale dneska už ne. Nechce se mi.“
,,Času máš dost. Ty ano,“ souhlasila s ní Sára a pohled se jí zastavil na nástěnných hodinách. Málem půlnoc! ,,To je hodin! Už jsem chtěla dávno spát! A ty už taky utíkej, je pozdě, Amy.“
,,No jo,“ zabručela.
,,Samozřejmě si nejdříve zpacifikuj ten binec.“
,,Ale…“
,,Žádné vytáčky! Udělej to, kdy chceš, ale zítra, až přijdu z práce, to tu nechci vidět, jasný?“ řekla Sára, než pokoj své dcery opustila.
Amy zasalutovala. ,,Rozkaz!“
Sotva však za sebou Sára zavřela dveře, Amy zase mírně hudbu zesílila, ovšem ne tak, aby máma naproti v pokoji vyskočila z kůže, a práskla sebou na postel, odkud jedním máchnutím ruky předtím uklidila vše, co tam nepatřilo, na zem.
A Sára, nadšená a okouzlená, se zatím konečně chystala do sprchy a plála štěstím z toho všeho, co se za posledních pár minut dozvěděla.
Otevřela zásuvku v komodě, aby si vytáhla svou noční košilku, a zároveň s ní ze šuplíku cosi vypadlo.
Fotografie.
Úplně zapomněla, že ji tam má!
Již dlouho se na ni nepodívala, proto asi zapomněla…
Byla na ní ona a Michael v dobách, kdy byli ještě spolu – šťastní a spokojení, zamilovaní do sebe a píšící tu svou vlastní pohádku.
Vzpomněla si na něj.
Michael by byl na Amy jistě hrdý.