Minulost tě dožene

Zatímco v domě u McNeilů se povídal Jessiin příběh, ona se vrátila do bytu a sbalila si kufry.
Nikde se nechtěla zdržet déle, než bylo zapotřebí. New York mohla opustit. Ve svém životě dělala pokroky den ode dne. Naučila se, být samostatná a připravit se na den odplaty.
Občas sledovala Alexovu kariéru, aby věděla, jak se mu daří. Moc se jí po něm stýskalo, ale vrátit se prostě nemohla. Chtěla by ho vidět a obejmout, ale věděla, že musí chvíli počkat. Dálka, která je dělí, je prostě nevyčíslitelná.
Během svých cest prošla tolika kurzy a vystřídala mnohá zaměstnání, aby vystačila se zbývajícími penězi, že v tom měla trochu menší zmatek. Díky své kouzelné občance se dostala všude. Byla proškolena, v tříměsíčním policejním výcviku pro veřejnost, který našla mezi inzeráty pro Chicago. Její úsilí, dostat se mezi nejlepší, bylo tak silné, až se ji to po závěrečných zkouškách výcviku, podařilo. Dostala nabídku k práci, ale z jistých nadmíru osobních důvodů musela odmítnout. Zajistila si práci v soukromé agentuře Osobní anděl, která zajišťovala soukromé bodyguardství. Chtěla si zkusit, jaké to je pracovat v terénu, aniž by o ní kdokoli musel vědět podrobně. Přesto, že byla žena a tato práce se přisuzovala zvláště mužskému pohlaví, podařilo se ji práci získat. Dokázala, že na to má.
Několikrát zavolala Alexovi domů a potěšila jej svým hlasem. Pomalu ji přestávalo bavit jezdit světem. Viděla dost, poznala mnoho lidí, kteří jí nabídli pomoc, kdykoliv si ona řekne, ale uběhlo více než dva roky a bylo načase s tím tuláctvím přestat. Jednoho rána si řekla, že toho má dost, že je na čase vrátit se k rodině, která jí zůstala. Rozhodla se zvednout kotvy a vyrazit na zpáteční cestu, která bude dlouhá, neskonale dlouhá.
Alexovo auto toho mělo již dost za sebou. Jess jej nechala přestříkat na červeno, když si vydělala první peníze u ochranky. Doufala, že si toho Alex nevšimne. Budou oba šťastní, když se po letech shledají, tak proč by dělal povyk kolem jednoho malého auta. Určitě má nové, o tom při nejmenším nepochybuje. Nebo si jezdí v limuzíně s šoférem.
Jakmile projížděla Jerousckem, rozhodla se navštívit stanici šerifa a pozdravit Charlieho. Věřila, že si ji bude pamatovat. I když to je už hodně dávno. Vešla do dveří a za šerifovým stolem spatřila Charlieho s odznakem připevněným hrdě na hrudi.
„Nevěřím svým očím. Ty? Šerif? To ses teda dost snažil!“ Zvolala překvapená Jessica.
„Promiňte?“ Nepoznal ji překvapený muž.
„Copak ty mě nepoznáváš? Jsem Jessy! Pomáhal jsi mi se střelbou, když jsem byla v kurzu asi před dvěma lety nebo možná trochu déle,“ snažila se obnovit jeho paměť.
„Jistě!“ zvolal. „Jsi to vůbec ty? Vůbec tě nepoznávám. Dost ses změnila, ale parádně ti to sekne. Co tady děláš? Potřebuješ snad další kurz?“ Vtipkoval jako vždy.
„Zato ty jsi pořád stejný. Vracím se domů. Hmm, asi po třech letech. Někdy se doma ukázat musím, ne?“ Řekla s ironickým úsměvem.
„To ti přeji šťastnou cestu. Nemáš hlad? Zajdeme na oběd. Za tu dobu, cos tady nebyla, nám přibyla malá restaurace. Povíš mi, kde jsi celou tu dobu byla.“
„Je mi líto, ale musím hned jet. Chtěla jsem vědět, jek se ti vede a koukám, že moc dobře,“ pochválila jeho funkci.
Charlie počkal, než se Jess se svým krásným autem vzdálí a odešel zpátky k práci.