Minulost tě dožene

Plavčík z věže číslo 3, která byla kousek od místa, kde Jess seděla, se rozhlížel, jestli ji neuvidí na stejném místě. Pláž byla zcela prázdná. V písku spatřil jen kus hadru, ale když později přišel blíže, rozeznal v něm šaty, které měla na sobě dívka, kterou právě hledal. Běžel na věž a dalekohledem zkoumal hladinu. Bylo už šero, proto nebylo příliš dobře vidět do dálky. Konečně spatřil mávající Jessicu vedle mola a uslyšel velice slabé nepatrné volání o pomoc přerušované sílícím větrem. Rychle vyvěsil telefon na znamení středisku, které vyslalo další pomoc. Rozběhl se z můstku z věže a utíkal střemhlav do oceánu na pomoc tonoucí se dívce.
Jakmile doplaval na místo, kde ještě před malou chvílí uviděl dívku, voda byla klidnější. Nespatřil žádný náznak pohybu nebo čeřící se vody, kromě vln způsobených přírodou, značící silnější vítr.
Jessy vyprchala všechna zbývající síla. Rostliny, svazující ji končetiny, byly tak pevné, že nadále nedokázala odolávat a nechala se jimi pohltit a stáhnout do hlubin. Pomalu jí docházel vzduch. Cítila, že se z této situace sama nedostane. V myšlenkách jí probíhaly poslední vzpomínky na hádku s Alexem a nejvíce, opět živě, pocítila událost, která se přihodila před třemi lety…vražda rodičů. A teď se za nimi odebere.
Vznášela se uprostřed temného neznáma, cítila slabost a uvědomovala si nadcházející ztrátu vědomí. Polonahá Jessica poletovala uvězněna vodním živlem, spoutaná mořskými chaluhami jako pevnými okovy. Vlasy ji vlály okolo obličeje a víčka se pomalu zavírala.
V poslední chvíli ucítila čísi ruku okolo svého pasu, která jí táhla vzhůru. Zhluboka popadla dech poté, co ucítila něčí rty na svých a začala kašlat vodu, která se jí usídlila v plicích. Nevěřila, že se něco takového stane.
Muž plaval ke břehu a Jessicu držel pevně, aby se opět nenadechla vody. Pozorovala noční oblohu a přemýšlela, jaká je to krása. Viděla by ještě někdy nebe? Už nikdy by nespatřila vycházet slunce. Nikdy. Nikdy by nepomstila své drahé rodiče. Vynesl dívku na pláž a položil ji na deku, kterou mezitím přichystali jiní záchranáři, kteří přijeli z centrály záchrannými vozy. Zabalil ji do deky a posadil do vozu. Plavčík, který ji vytáhl a zachránil, jel vedle ní a dohlížel, jestli je zcela v pořádku. Poznala v něm mladíka, se kterým hovořila na pláži a který si o ni dělal starosti.
Dojeli k centrále a museli jít sepsat protokol události. Jess si mezitím oblékla na sebe suché šaty, které odhodila do písku. Udala jen základní údaje a předložila svůj falešný občanský průkaz, kde měla jiné příjmení a adresu. Plavčík byl zdvořilý, protože ji nezdržoval zbytečnostmi. Ostatní údaje si dopíše později.
Jess vstala od stolu, kde muž zapisoval na počítači protokol.
„Proč jste vlastně šla plavat tak pozdě? Říkal jsem vám, že je voda neklidná, ať jste opatrná,“ slyšela za sebou známý hlas, když vyšla ze dveří. Plavčík jí následoval ven, aniž by si toho všimla.
„Děkuji vám, že jste mi pomohl z vody,“ snažila se vybavit onen okamžik, když k ní plaval, ale síly ji selhaly a začala klesat ke dnu.
„Naštěstí jsem byl ještě na věži. Ale proč jste lezla do vody? Večer není moc rozumné chodit do vody a navíc plavat tak daleko, když jsou vysoké vlny.“
„Prostě se mi chtělo,“ odbyla svou odpověď. A vlastně mu do toho nic není. Může si dělat, co se jí zlíbí a kdy se jí zachce.
Tušil, že se mu nebude svěřovat. Přestal se raději ptát, stejně neodpoví. Sešli ze schodů a kousek se prošli, než zastavili na parkovišti.
„Dejte mi číslo domů. Zavolám, aby pro vás někdo přijel,“ nabídl se.
„Díky, ale to nemusíte. Mám tady auto.“
Už se chystala nasednout do vozu, ale nedovolil ji sednout si k volantu.
„Promiňte, ale nemohu vás nechat řídit samotnou. Raději vás odvezu domů já. Nechejte mne řídit, prosím vás, budu klidnější, když pojedu s vámi,“ nabídl se a pokoušel se přesvědčovat její tvrdohlavost, až se mu to přece jen podařilo a Jess ustoupila. Nasedli do Cobry a jeli, podle Jessiiny navigace.
„Tady můžete zastavit,“ ukázala na dům, kde bydlela. Velká vila, kde žije sama. Tedy, skoro sama…
„Je vám lépe?“
„Teď už ano, děkuji za optání,“ uklidnila jeho starost, když vystupovali z auta, které nechala stát před domem.
„Nechtěl byste svézt? Přivezl jste mne domů, ale jak se teď domů dostanete vy?“ Ujistila si situaci.
„Nemám to daleko, tak se asi projdu po svých. Procházka před spaním je nejlepší,“ usmíval se, „a prosím vás, nechoďte si po nocích plavat. Příště to nemusí dopadnout, tak dobře. Měla jste velké štěstí, že jsem vás v té tmě zahlédl.“
Jess si připadala jako malé dítě poslouchající kázání dospělého. Plavčíkův hlas ji však okouzloval, proto by jeho kázání mohla poslouchat každou minutu denně. Přede dveřmi se rozloučili a odešli svou cestou.
V momentě, kdy vešla do dveří, ji nečekaně zaskočil Alex, jako kočka číhající na myš.
„Kdes byla?“ Vztekal se a přitom nemá důvod, když si způsobil sestřin útěk sám. Prohlížel si ji od hlavy k patě. Vlasy měla mokré a místy měla na šatech mokré skvrny.
„Myslím, že je to moje věc. Nestarej se,“ odsekla se skloněnou tváří. Nechtěla se mu podívat do očí, protože by se vzteky zbláznila. On ji to připomněl, proč?
„Měl jsem o tebe strach. Kde jsi byla tak dlouho? Vždyť jsi celá mokrá, co jsi dělala? Přinesu ti něco suchého,“ nabízel se vystrašený Alex. Chytil sestru kolem ramen a chtěl ji doprovodit do pokoje, ale Jessica se z jeho objetí ve vteřině vymanila. Nechtěla pocítit jeho dotek. Ne teď a ne nikdy v brzké době. Nemá pro ni pochopení a Jessicu to hluboko v srdci bolí.
„Nechej mě. Nevím, proč se tolik staráš?! Měl jsi být u večeře zticha a nezačínat o něčem, cos vůbec neprožil. Nic mi není,“ odporovala bratrovi a kráčela po schodech do prvního patra, kde měla svůj pokoj.
„Proč jsi na mě taková? Co jsem ti udělal?“ Promlouval k Jess z úpatí schodiště.
„Nedělej, že si nepamatuješ, co jsi začal u večeře. Nejsi hloupý, zkus trošku popřemýšlet. Možná se ti pak rozsvítí,“ nevěřila svým uším. Copak si myslí, že ji to přejde a bude dělat, že se nic nestalo? Co si myslí?
Nechala stát Alexe pod schody a šla do pokoje. Zabouchla za sebou dveře a zamkla, aby nikdo nemohl přijít. Neměla v úmyslu komukoli otevírat. Pustila si sprchu, aby se mohla ohřát pod tekoucí vodou. Venku se poněkud ochladilo a Jess se třásla v promrzlých napůl mokrých šatech, které měla na sobě. Svlékla šat a kráčela do sprchy plné horké páry. Vešla pod proud teplé vody chrlící se z ústí sprchové hadice. V hlavě se jí neustále vybavoval okamžik večeře. Nejraději by chtěla zůstat ležet v daleké pustině, mrtvá po boku rodičů. Alespoň by nemusela snášet Alexovy poznámky.
O čem to vlastně přemýšlí? Jess, okřikla se, můžeš být vděčná za to, že Alex jel tehdy na turné a že na živu zůstal alespoň bratr. Má rodinu. On je teď její celá rodina. Měla by s ním být zadobře.