Labyrint II: Sářin návrat - 11. kapitola

Eve svůj slib splnila a Sára měla ve čtvrtek večer ve své elektronické poště kompletně a perfektně zpracovaný článek i s grafem, přesně tak, jak ona by to prostě nezvládla. Ne, pokud se to týkalo jakéhokoliv sportu.
Vše pak už jen stačilo stáhnout na flash disc, z nějž to příštího rána v práci zase zkopírovala do služebního počítače, upravila poslední detaily a vcelku spokojena svou práci odevzdala šéfové Tracey k poslední kontrole a schválení. Z její kanceláře již pak všechny hotové kompletní články putovaly ke zpracování.
Poslední den byl vždy tím nejnáročnějším. Všichni pobíhali z kanceláře do kanceláře, konzultovali, radili se… pracovali. Vše na poslední chvíli. Nikdo se s nikým nezastavoval na chodbách, neklábosil u kávy či cigarety, skoro ani nechodil na oběd…
Jen Sára byla ve své malé kanceláři v klidu a pohodě a dál pracovala, na čem potřebovala. Poslední den před uzavřením aktuálního čísla Přílohy byla ona v klidu. Snad jako jediná. Pro ni to byl den víceméně odpočinkový.
Rozhodně nepatřila mezi aktivisty, kteří by svým šéfům a nadřízeným podlézali, ale neměla potřebu v práci, která ji bavila, zahálet.
Chtěla za sebou vidět nějaké výsledky, a proto pracovala nejen přesčas, ale práci si brala i domů a kolikrát nad ní strávila celé volné víkendy. Ačkoli neměla problém s komunikací s kolegy a každou chvíli se s některým z nich zastavila na kus řeči, či šla na oběd, vždy se poté zase zavřela u sebe a poctivě a systematicky psala a psala a neměla choutky navštěvovat všechny zdejší redakční kanceláře s nejnovějšími drby.
Zvedla telefon a vytočila číslo. Když už nabíhal tón oznamující zvonění na druhé straně, někdo klepnul na dveře. Aniž stačila odpovědět, dveře se otevřely a dovnitř se vhrnula šéfová Tracey, tudíž sluchátko Sára s povzdychnutím zase položila.
Chtěla volat otci, už s ním dlouho nemluvila, ale takhle se k tomu dostane zase bůhví kdy. S Tracey to bývalo na dlouho.
Dnes však kupodivu ne.
,,Sáro!“ řekla mírně panovačně, jako by i ona nestíhala a snažila se nejen dělat deset věcí najednou, ale být i na deseti místech současně. Jestliže tudíž někdo mluvil o Sáře jako o workoholičce – a pár takových jedinců se našlo, i když to nemysleli zle – k Traceyinu pracovnímu vypětí nebylo slov. Jako její zaměstnanci toho sice neměla tolik, a jestli ano, bylo to z poněkud jiného soudku, nicméně se angažovala v tolika věcech, že byl div, viděl-li ji někdo v budově alespoň dvě hodiny vkuse.
Mluvila za pochodu a oblečení za ní vlálo jako dlouhý, vínově červený plášť.
Měla plné ženské křivky a oblé boky, ale přesto vypadala vždy elegantně a barva oblečení, jež měla právě na sobě, jí muselo vždy ladit s barvou obrouček brýlí, které jí seděly na nose.
Dnes měla na sobě vínově červený kalhotový kostým s tříčtvrtečním pláštíkem, černé jehly, na hrudi velký zlatý bižu přívěsek na černé kožené šňůrce a nezbytné vínově červené brýle. O červené rtěnce a červeném melíru v krátkých ježatých blonďatých vlasech, zpevněných a rozcuchaných gelem, Sára nevěděla, zda je to úmysl nebo jenom náhoda.
,,Tracey,“ zvedla k ní pohled, ,,něco v nepořádku?“
Že by měla Tracey nějakou výtku k její práci, se Sáře ještě nestalo, ale možné to samozřejmě bylo. Byla na to připravená, přestože svou práci odváděla dobře, precizně a včas. Aspoň si to myslela. S časem problémy neměla. Stejně jako v mládí je měla a velmi často byla velmi nedochvilná, nyní byla stejně tak přesná jako hodinky a nesnesla pomyšlení, že by něco mohla nestihnout.
To se naučila v Labyrintu.
Dal jí pořádnou lekci.
,,Ne ne, vůbec,“ odpověděla Tracey a pousmála se. ,,Jen tě chci o něco požádat, Sáro… Příští týden tady nebudu, pracovně odlétám do Bostonu, ale tady mám celkem důležitou poradu… Chci, abys tam šla místo mě a… zastupovala mě.“
Tohle Sára nečekala a chvíli zůstala na Tracey nechápavě zírat, než jí to došlo a než řekla: ,,Já?“
,,Ano, ty,“ usmála se Tracey ještě víc.
,,Ale… ale… vůbec nevím co… Nebo jak… píšu jen pro přílohu…“
,,Sáro,“ opřela se její nadřízená rukama o stůl a předklonila se. ,,Jsi můj nejspolehlivější zaměstnanec a zároveň mé eso v rukávu. Nevím, koho jiného bych tam poslala…“
,,Eso v rukávu?“ zareagovala Sára. ,,Jak to myslíš?“
,,Jak asi? Píšeš knihy, jsi známá… Když tam nebudu já, tedy aspoň někdo, kdo bude nejen mne ale i naši redakci a obor reprezentovat!“
Sára se trochu vzpamatovala. ,,Tak horké to nebude.“
,,Nebuď zbytečně skromná, tvé knihy jsou velmi oblíbené, navíc… kolik redakcí se může pochlubit tím, že autorka současných oblíbených knih nepracuje jen na volné noze, ale dennodenně sedává nenápadně v redakci nijak zvlášť významného plátku v malé kanceláři a tam se věnuje tomu, co lidé čtou v novinách, nebo si pak koupí na knižních pultech? No tak, Sáro, prosím, jediná porada…“
,,No… dobrá, ale… Vůbec nevím, o čem-“
,,Skvělé! Vzala jsem s sebou veškeré podklady a dokumenty, které budeš potřebovat,“ hodila na stůl Tracey složku plnou papírů. ,,Prostuduj si to, nejlépe ještě dnes, dokud tady jsem, a kdyby něco, budu u sebe, vše, čemu nebudeš rozumět, ti ráda vysvětlím… Ale stejně – stav se i tak, až budeš mít chviličku, řeknu ti, co a jak, kdy, kde, kdo a podobně. Samozřejmě pouze ohledně té porady,“ mrkla na Sáru Tracey mírně rozpustile a než se Sára ze všeho vzpamatovala, byla zase pryč.
Chvíli se tedy dívala na zavřené dveře, a to pěkně užasle, poté sklouzla pohledem k Traceyině složce.
Sice ji potěšila slova o nejlepším zaměstnanci a podobně, dokonce o známé osobě, ale nebyla typ pro nějaké porady, kde se mělo cokoliv schvalovat, radit, probírat a rozhodovat.
Už už natahovala ke složce ruku, když zadrnkal služební telefon.
Podle zvuku poznala, že se jedná o hovor z budovy.
,,Ano, Williamsová.“
,,Ahoj Sáro, tady Jason,“ ozvalo se na druhé straně.
,,Ach, ahoj Jasone… Co potřebuješ?“
,,Nic, jen… Nezapomnělas na ten dnešek, doufám…?“
,,Samozřejmě že ne. Proč bych měla?“
,,Nevím, jen mě to tak napadlo,“ zasmál se. ,,Dobře, tak… stavím se pro tebe v sedm, ano? Zatím ahoj.“
,,Ahoj,“ rozloučila se Sára.
Jason byl kolega z redakce, fotograf. I ona ke svým článkům občas přidávala právě jeho fotografie.
Byl hezký, milý, oblíbený a sympatický a pozval ji dnes na večeři.
Přikývla.
Proč ne.
Už dlouho nikde s nikým nebyla a tehdy ještě nevěděla, že by právě dnes dala přednost radši posteli a pořádnému spánku. Navíc nerada sliby rušila a na večeři se celkem i těšila, i když měla v plánu zkrátit ji na dobu nezbytně nutnou. Nehodlala sedět bůhvíjak dlouho bůhví kde, i když s Jasonem se znala docela dobře a dlouho, a hlavně nechtěla Amy nechávat doma samotnou.
Konečně popadla tu složku od Tracey.
Otevřela ji a nahlédla.
Dlouho ji však nezkoumala.
Znovu zazvonil telefon.
Tentokrát však šlo o hovor zvenčí.
,,Williamsová, prosím!“ představila se.
,,Sáro, zlatíčko! Jak se máš? Dlouho jsem tě neslyšel!“ ozvalo se.
,,Tati!“ vyhrkla nadšeně Sára a na moment se zastyděla. Zcela jí vypadlo, že se mu sama chtěla ozvat. ,,Zrovna jsem ti chtěla volat…“