V objetí motýlích křídel

Před velkým rodinným domem zastavil žlutý taxík. Z něho vystoupila mladá žena, zaplatila a čekala na svůj kufr. Když jí ho taxikář podal, usmál se na ní. Nejspíš si pomyslel, co dělá taková pěkná ženská sama s tak těžkým kufrem před tímhle palácem. ,,Budete si přát ještě něco,paninko?‘‘ zeptal se jí a v očích mu blýsklo. ,,Ne,děkuji,‘‘ řekla smutně a vláčejíc se s těžkým kufrem odcházela směrem k domu. Taxikář se za ní ještě chvíli díval, pak zakroutil hlavou, usedl za volant a odjel. Justýna se zastavila pět metrů před vchodovými dveřmi. Pomalým pohybem položila kufr na zem a usadila se na něj. ,,Jak je to dlouho,co jsem tu byla naposledy, ´´ letělo jí hlavou. Zaplavily jí vzpomínky na dobu, kdy byla ještě mladá a bezstarostná. Bez odpovědnosti. Bez dospělosti. Beze smutku. Bez všech skutků. Bez bývalého manžela. Ale s oběma rodiči. To byl ten hlavní důvod, proč teď seděla před nenáviděným domem, s kufrem plným věcí. Vzpomněla si na dobu, kdy odsud před osmi lety utíkala. S tím samým kufrem, tou samou příjezdovou cestou. Bylo jí sedmnáct, krásná, mladá,emancipovaná dívka s touhou podívat se do světa. Rodiče jí nedávali to,co chtěla. / freedom. / Jak jí to slovo znělo libozvučně, i po těch letech. Uplynulo osm let, kdy se protloukala,jak mohla. Ujala se jí její nevlastní teta. Aspoň na dobu,kdy dostudovávala školu. Architektura,stavitelství. To byl vždycky její sen. Ale ty se ne vždy plní. Školu sice dostudovala,ale hned po ní šla dělat servírku do jedné z kaváren na předměstí. Zpočátku jí to přišlo jako dobrý plán. Vydělala si nějaké peníze, dost šetřila a po čase si mohla dovolit pronájem a díky tomu se osamostatnit od tety. Bylo jí dvaadvacet, byla sama. Ale byla šťastná. Šťastná? U téhle myšlenky se zastavila. Chvilku přemýšlela nad tím,jestli byla opravdu šťastná. Dospěla k závěru,že díky omezeným možnostem, které měla, se se svým životem poprala vcelku obstojně. A asi byla šťastná.. Než přišel on -Frank- bylo jí třiadvacet, jemu o šest let víc. Svobodný,vtipný,pohledný, s vlastním bytem a dobře placenou prací. Ideální partie,jak si tenkrát myslela. Při této vzpomínce se jí zkrabatilo čelo nevolí. Vypadal sice jako ideální partie,ale jen do té doby než začal v noci chodit ven, vracel se až k ránu, s urvanými knoflíčky od košile a s omamnou vůní parfémů linoucí se z jeho košile. Párkrát mu to prominula, ale když se jednou ozvala nahlas, rozčílil se a- poprvé jí uhodil. Dostala strach a tak mu to trpěla dál. Než přišel jednou zase k ránu a místo aby Justýně poděkoval,že ho táhne do postele nebo si jí aspoň nevšímal, se po ní ohnal. A ne jen jednou. Ztloukl jí,až měla rozseknutý ret, modřiny po celém těle a byla celá bolavá. Tu noc usnula na pohovce v obývacím pokoji, tak zubožená, že se ani nepřikryla,dokonce si ani nelehla,usnula s hlavou na stole tak,jak byla. Zdál se jí sen, krásný a konejšivý. Seděla pod velkým zeleným stromem, uprostřed malé mýtiny. Okolo ní štěbetali ptáci, někde za jejími zády bublal potůček. Justýna se opatrně zvedla a rozhlédla se okolo sebe. ,,Hledáš mě?‘‘ ozval se jí sametový hlas někde na hlavou. Překvapeně se rozhlédla a v tom ho uviděla. Na větvi přímo nad ní seděl muž. A nutno podotknout,že velice pohledný muž. Měl světlé hnědé vlasy, svalnatou postavu a velké hnědozelené oči,jak si stačila všimnout i na takovou vzdálenost. V těch mu šibalsky blýsklo, když se odrazil,aby seskočil dolů. Justýna čekala,že dopadne přímo před ní a tak radši ustoupila o krok dozadu. V tom jí ale vypověděly plíce. Muž se totiž sice odrazil,ale dolů neseskočil,nýbrž slétl. Měl krásná modrozelená motýlí křídla,kterými párkrát elegantně mávl a hladce přistál vedle Justýny. Podívala se mu do očí a v tom jí to bylo všechno jasné. Musí od Franka odejít. Přikývl. ,,Je to to nejlepší,co můžeš udělat. Netrap se s ním, Jí. ´´ Překvapilo jí, jak jí oslovil . Jí? Znělo to tak něžně. Než však měla čas se nad tím zamyslet,pokračoval dál : ,,Tvoje matka tě teď bude potřebovat,´´při této větě sebou trhla. Zmínka o rodičích jí překvapila. Když se mu znovu podívala do očí, pochopila. ,,Táta?´´ naprázdno polkla a sklopila hlavu dolů. Do očí se jí draly slzy. Věděla, že má pravdu.Vzal jí za ruce a posadil si jí na klín, do trávy. Kolébal jí v náručích jako malé děcko, dokud neusla. Když se probudila, bolelo jí snad všechno. Ale mysl měla jasnou. Frank ještě spal. Znechuceně na něj vrhla jeden pohled a pak si hned začala balit věci. Ještě toho dne stanula před rodinným domem. Otevřela oči a znovu se na něj podívala. Povzdychla si a nerozhodným krokem zamířila dál po příjezdové cestě..