V objetí motýlích křídel

Se skřípěním otevřela mohutné dřevěné vyřezávané domovní dveře a pustila v hale kufr na zem. Udělalo se jí zle. Bylo to tu pořád stejné.. Stejně.. těžké.. ,,Ach Justýnko!‘‘ kolem krku se jí vrhlo růžové cosi a pokoušelo se ji to umačkat. Každý, kdo by tento ‚jev‘ viděl, by si myslel, že se na mladou ženu právě vrhla porcelánová panenka. Byl by to ale mylný sudek, protože Justýnu zuřivě objímala její matka. Měla na sobě růžový župan, linula se okolo ní těžká vůně jakési květinové voňavky, snad kvůli tomu, jak se snažila zamaskovat dlouhodobou nepřítomnost sprchy. Vlasy, normálně natočené do měkkých kudrlin jí teď trčely do všech stran. ,,Ahoj mami,‘‘ pozdravila jí přidušeně dcera. Když jí matka přestala objímat, Justýna si ji trochu odtáhla,aby si jí prohlédla. To, co viděla, ji překvapilo. Její matka vždy působila jako seriozní dáma na úrovni. Pokaždé upravená, od namalovaných nehtů na nohou až po poslední kudrlinku na plavých vlasech.Se spisovnou mluvou bez jakýchkoli vulgárních či neslušných výrazů. Stejně společenská,nudná a chladná. Jen málokdo projevovala emoce či city, její úsměv byl vždy jako předstíraný. Proto se Justýna zalekla,když ji viděla takhle. ,,Mami,‘‘promluvila tiše, čímž odstartovala další dávku srdceryvných vzlyků. Dovedla ji tedy do obývacího pokoje,kde ji usadila na pohovku a sama se posadila naproti ní.Chvíli bylo ticho, jak vyčkávala, jestli Rebeka nezačne mluvit. Sama totiž nevěděla, jak začít. A tak tam spolu seděli, matka s dcerou,dvě cizí ženy. Justýna sklopila hlavu a upřeně se dívala na špičku svých bot. Slyšela, jak se její matka otřásá tichými škytavými vzlyky. Pak se její matka zvedla a váhavým krokem přistoupila k baru. Nalila si panáka čehosi a obrátila ho do sebe. Pak nalila ještě jednoho, který putoval za tím prvním.Takto posilněná se vrátila na své místo a konečně promluvila: ,,Pohřeb už je zařízený. Jack se o to postaral.‘‘ Při poslední větě Justýna zvedla hlavu. ,,Jack?¨¨ zopakovala. ,,Náš právník.Pracoval s otcem ve firmě.‘‘ Při zmínce o otci sklopila hlavu a Justýna věděla,že pláče. Zvedla se a přisedla si kní. Objala ji okolo ramen a kolébala jí. /Takhle mě držel on, prolétla jí hlavou myšlenka na poslední sen,o tom pohledném muži s křídly./ Šeptala jí při tom do vlasů uklidňující nesrozumitelná slůvka, dokud se matka nepřestala otřásat. Ta se jí schoulila do náruče a šeptem začala mluvit: ,,Udělala jsme v životě tolik chyb. A vidím je až teď. On byl ten nejlepší muž, kterého jsem v životě potkala. Ale já si ho dostatečně nevážila. Říkala jsem mu až hříšně málo,jak je úžasný a jak ho miluju. A jak se mi po něm stýská,když dlouho není se mnou. Ale uvědomuji si to až teď,když je pozdě. Nikdy si to nepřestanu vyčítat. ´´ Na to zabořila hlavu do dlaní a pokračovala přidušeným hlasem : ,,Tenhle dům…Všechno mi ho tu připomíná. Sednu si na židli a vidím ho,jak si v rohu čítával noviny. Zůstanu stát na schodech a vidím ho,jak si obléká kabát,nasazuje klobouk a posílá mi vzdušný polibek. Sedím tady na gauči a slyším ho z pracovny,jak se hádá s nějakým svým klientem po telefonu. Vezmu do ruky skleničku a vzpomenu si, jak jsem na něj křičela,když jednu z toho servisu rozbil. A jak pak celé hodiny jezdil po městě,aby mi sehnal tu samou,jen aby byl ten servis úplný. Nebo jak jsem na vás koukávala z okna,když jste si spolu…hráli…na…trávníku…´´při posledních slovech propadla znovu v neovladatelné vzlyky. ,,Ale no tak,maminko,bude dobře,to přebolí,´´konejšila jí Justýna. Rebeka k ní zvedla uslzený pohled a váhavě zakroutila hlavou : ,,Ne,dokud budu v tomhle domě. A městě. Musím odtud pryč,‘‘ zašeptala. Justýnu překvapil její naléhavý zoufalý tón. ,,Dobře,maminko,dobře. Něco s tím provedeme.Ale až zítra.Teď si pojď lehnout.´´…Odváděla ji do ložnice,ale Rebeka na ni upřela prosebný pohled. Justýna jí pochopila. Pomohla jí vstát a odvedla jí do svého pokoje. Když vstoupila,rozhlédla se a zůstala stát jako opařená. Nic se tu nezměnilo. Od doby, před osmi lety se nepohnula ani jediná věc. Podívala se na svou matku,která se na ní smutně usmála. ,,Pořád jsme čekali,že se vrátíš.Že je to jen chvilkový vzdor mládí.´´Pohladila ji po vlasech ,,Jsem ráda,že jsi zpátky,holčičko.´´ nato se přesunula k posteli, lehla si,přikryla se a zavřela oči. Justýna ještě chvíli stála na prahu a čekala než její matka opravdu usne. Pak se otočila,zavřela za sebou potichu dveře a sešla po schodech do kuchyně. Tam se posadila ke stolu a složila hlavu do dlaní. Běželo jí hlavou moře myšlenek a ona zatoužila po Brumbálově mysláncee nebo po otřesu mozku. Položila se na stůl a přivřela oči.Snad si myslela,že tak uteče před svou vlastní myslí. Zanedlouho ji vysvobodil spánek a s ním i sen. Tentokrát stála kusu skály,všude okolo svítilo slunce,až musela přivírat oči. Dole pod ní burácely vlny a stříkaly na ní slané spršky vody. Seskočila teda na další skálu,aby se dostala blíž k vodě. Když byla na nejspodnějším kameni,naklonila hlavu nad hladinu a podívala se na svůj odraz. Vypadala unaveně a staře. Povzdechla si a vztáhla ruku k vodě. V tom do ní něco zezadu strčilo.zakymácela se a už letěla po hlavě do vody. Nadechla se,zavřela oči a natáhla ruce před sebe. Očekávala studenou vodu,ale místo toho na ní ale čekal jiný pocit. Chvíli jí trvalo než se vzpamatovala a otevřela oči. Vzápětí toho však litovala. Byla asi tak patnáct nad mořem a voda se jí míhala rychlostí jedoucího auta. ,,Co..´´uvízl jí výkřik v hrdle. Pootočila hlavu vzhůru: ,,Cože,zase ty?!´´vyhrkla překvapeně.. dívala se zase na toho pohledného muže s motýlími křídly. Usmál se takovým úsměvem, až se jí sevřelo břicho. Raději od něj odvrátila hlavu a podívala se znovu pod sebe.Moře mělo tmavě modrou barvu, jen tu a tam se míhala bílá vlnka. Letěli dlouho a tak zavřela oči a užívala si pocit,jak jí svírají jeho silné svalnaté paže a jak krásně a tajemně šustí jeho křídla. Pravidelné nárazy jí začaly kolíbat a ona pomalu upadala do polospánku. V tom se s prudkým trhnutím probudila a zjistila,že sedí na jakési půdě vedle komína. Zvedla se a rozhlédla se po motýlím neznámým. Po tom jako by se ale slehla zem/nebo snad oblaka?/.Povzdychla si a začala půdu prozkoumávat. Jak brzy zjistila,bylo tu pár starých otlučených beden,obsahující směsici fotek a nejrůznějších věcí.sedla si tedy na starý zaprášený polštář a začala fotky jednu po druhé prohlížet. Když měla v ruce třetí, nabyla podivného pocitu d’javue..A pak ji objevila. Fotka,kterou prohlížela naposledy,jí přišla nějaká těžká. Tak jí otočila a zezadu našla malou kapsičku. Vzrušením si poposedla a opatrně,jako by jí papír měl každou chvíli shořet,jí pootevřela. Rozšířila oči úžasem,když z malého úkrytu vytáhla zlatý medailonek , následovaný řetízkem. Roztřesenými prsty ho otevřela a zkoprněla.Uvnitř byla fotka mladé ženy, která měla stejé oči jako ona. Když se zadívala pozorněji,zjistila,že je jí velmi podobná. Žena na fotce měla sice krásně nabírané šaty a plavé vlasy, ale jinak byla Justýně tak podobné,až se jí tajil dech. Medailonek proto raději zavřela,ale neodolala a pověsila si ho na krk. Pak se zvedla s nápadem,že aspoň doprozkoumá zbytek půdy,jestli nenajde něco dalšího. Vykročila smělým krokem ke komínu a v tom se ozval ten zvuk. Práskání následované třeskem. Justýna se lekla,ale už bylo pozdě,propadla se pod ní podlaha. Naposledy vztáhla ruce nahoru a-

Seděla u kuchyňského stolu,hruď se jí prudce zvedala a třásla se po celém těle. Pochvíli hlubokého dýchání se aspoň trochu uklidnila a zvedla se,aby si nalila sklenici vody. Pomalu pila a přemýšlela,proč ten sen byl tak živý. Co dělala na té půdě. V tom si vzpomněla. Ten medailonek! Rychle si nahmatala krk. A on tam byl. Visel jí na krku. Zlatý medailonek s neuvěřitelně podobnou ženou jí samé uvnitř. ,,co se to tu k sakru děje,´´zamlumlala si pro sebe. A s ještě těžší hlavou odešla na zahradu