Minulost tě dožene

Před vchodem do letištní haly nastoupili čtyři agenti do taxíku a směřovali k hotelu Omega, kde měli rezervované pokoje. Z pokoje se Bonnie přes laptop ohlásila Frankovi na centrálu.
Frank jim však opomenul sdělit, že pokoje jsou pouze dva. Jess se ubytovala s Bonnie v jednom a do vedlejšího se nacpali hoši, kteří nebyli dvakrát nadšení ze společného noclehu.
„To si představujete, že já budu s jedním z vás a Jess s druhým?“ Šokovalo Bonnie kolegovo sdělení.
„Jsme tu přece pracovně nebo ne?“ Vložila se do rozhovoru Jessica.
„To jsme, ale trocha zábavy neuškodí,“ žertoval Charlie, který toho nikdy neměl dost.
Ukončili hloupé škádlení a každý šel na předem určené místo. Dali se do práce.

Bonnie vstupovala do dveří policejní stanice. Znala se s jedním strážníkem, se kterým kdysi dávno spolupracovala u policie. Než přešla k Mikově skupině, pracovala v San Francisku jako policistka. Práce ji ale přestala bavit, proto prošla výcvikem mechanika. Ráda se vrtala ve strojích a nakonec se jí to vyplatilo.
Strážník se jmenoval James Cooper a celý čas spolupráce po ní bez přestání šílel. Párkrát se pokusil o rande, ale vždycky bez úspěchu.
„Ahoj Jimi, tak jak je?“ Překvapila jej zezadu.
„Sním nebo bdím? Bonnie Davson.“ Když jej spatřila, ihned ji blesklo hlavou, že se vůbec nezměnil.
„Mám tě snad štípnout?“ Žertovala.
„Kde se tady bereš?“
„Pracuji a ty?“ Smála se jeho reakci. Copak právě polehává? Jistě, že taky pracuje. Na jeho tváři se vyloudil znuděný výraz.
„Vtipná! Děje se něco? Dlouho ses neozvala?“
„Děje. Dostali jsme od vás zprávu o přepadení supermarketu. Dříve loupili banky. Mám si zde vyzvednout nějaké materiály a záznam z banky s fotografiemi těch dvou mužů.“
„Proč? Sháníš snad partnera? A já bych ti nestačil?“ Dodal dost nemístný žert, ale Bonnie se nesmála.
„Radši těch blbostí nechej. Já to myslím vážně,“ rozčilovala se.
„Však já taky!“ Bonnie se zamračila a neklidně poklepávala pravou nohou.
„No dobrá, tak já se půjdu podívat, kde to máme. Snad najdu i něco nového,“ vzdal se svého vtipkování a odešel do kanceláře kapitána. Ze stolu zvedl tmavou složku a na souhlas nadřízeného, ji přinesl bývalé kolegyni.
„Tady je,“ podával ji informace do ruky. „K čemu ti to vlastně bude? Vždyť už nejsi u policie, nebo jo?“
„Po pár měsících, co jsem odešla odtud, jsem dostala práci u jiné policie. Tak jsem se vrátila k branži.“ Odpovídala jen, co ji napadlo a už nevnímala, co přesně ji Jimi odpovídal. Soustředila se na čtení spisů, kterých bylo velmi hojně. Měla tedy co dělat, než se dočte k poslední stránce.
„Díky, to jsem potřebovala.“ Otočila se od strážníka a odcházela se spisy ke dveřím.
„Co takhle večeře?“ Volal Jimi z povzdálí.
„Cože?“ Vzpamatovala se a odvrátila pohled od listin a otočila se zpátky.
„Večeře. Ty a já. Jako za starých časů,“ opakoval svůj návrh.
„Promiň, ale nějak si nemůžu vzpomenout, kdy to tvé „za starých časů“ vlastně bylo. A zas tak stará se ještě necítím, abys to mohl takhle formulovat. Musím tě nejspíš opět zklamat, ale fakt to nejde. Pochop, je teď moc práce. Možná se ti jednou podaří mě přesvědčit, ale momentálně to vážně nejde,“ vymlouvala se. Nechtěla Jimimu ublížit. Ráda s ním pracovala, byl skvělý parťák. Každý jeho pokus o rande ale dopadl vždycky stejně. Končilo to větou – snad příště. Jimi se nevzdával a pokoušel se ji přesvědčit pořád dokola.
„Kolikrát se mě ještě budeš ptát? U mě opravdu nemáš šanci. Kdyby ses soustředil raději jinam. Promiň.“
„Ale proč? Jaký máš důvod mě odmítat?“ Křičel na ni, když zrovna odcházela dveřmi. Bonnie jen mávla rukou a pak se mezi nimi utvořila opona tvořená dveřmi, které se zavřely.

Charlie vešel do obchodu a první pokladní předložil policejní odznak, který dostali všichni z Mikovy skupiny. Prodavačka zavedla Charlieho k vedoucímu do kanceláře, kde se posadil a čekal, když šla zaměstnankyně najít svého vedoucího. Za okamžik vcházel muž po čtyřicítce do kanceláře. Pracovnice nahlížely přes žaluzie k šéfovi a dohadovaly se, o čem může jejich vedoucí jednat s policií. K přepadení došlo před týdnem a místní policie je již vyslýchala. Zhruba dvacet minut probíhalo napjaté ticho supermarketem, než se ozval rozhlas, který vybízel jména pokladních, které se stali svědky oné události.
Jako první zůstal Charlie v kanceláři s Alicí Favler. Vedoucí s druhou pokladní odešli za dveře a vyčkávali, než je povolají zpět.
Alice si sedla proti mladíkovi.
„Rád bych se vás zeptal na několik věcí v souvislosti s přepadením. Vím, že vás již vyslýchala místní policie, ale předali nám případ. Potřebuji vědět jakoukoli maličkost, nějaký detail. Třeba jak a o čem mluvili, co měli na sobě. Cokoli nápadného. Chůze, přízvuk, tetování, prostě cokoliv.“ Charlie ji vyčetl spousty možností, které ho napadli, a doufal, že si žena vzpomene.
Alice byla trošku stydlivá, než se odvážila promluvit.
„Nevím to přesně, ale myslím, že jeden z nich měl tetování a ten druhý mu šeptal, že si ho nechá taky udělat.“
„Vzpomenete si, jak to vypadalo?“ Pokoušel se zjistit mnohem více informací.
„Myslím, že to bylo nějaké zvíře. Ano, byl to tygr se zelenýma očima. Byly velmi výrazné. A byl tam jakýsi nápis, ale opravdu si nevzpomenu jaký,“ jakmile dořekla, chtěla rychle odejít. Charlie ji nechal volnou cestu, když viděl, že se začala chvět. Vzpomínka ji nejspíš připadala hrozivá.
Charlie vykoukl ze dveří a požádal druhou slečnu, aby šla dál. Představila se jako Jean Black. Posadila se na předešlé místo své kolegyně a Charlie jí položil stejnou otázku. Dozvěděl se však stejné informace.
„Vaše kolegyně sdělila, že na onom tetování bylo cosi napsáno. Nevíte náhodou, co by to mohlo být?“
„Ano,“ vzpomněla si překvapivě rychle. „Byly tam iniciály, F.S., bohužel vám víc nepomohu. Netuším, co by mohly znamenat.“
„To nevadí. Děkuji za vše, určitě nám tyto informace pomohou v pokračování případu,“ poděkoval ženě za její snahu a společně vyšli z kanceláře, kde netrpělivě vyčkával vedoucí.
„Děkuji vám za spolupráci, moc jste nám pomohli,“ zdvořile poděkoval za pomoc a opustil místo činu.