Hra bez konce

Konečně jsem jí spatřil. Byla to mladá dívka křehkých rysů s velkýma modrýma očima. Vlasy měla spletené do mohutného copu, který končil v jejim klíně. Dívala se na mě s něhou, kterou jsem nechápal, protože jsem si byl jist, že jsem jí v životě neviděl. Tak krásnou ženu bych si určitě pamatoval. Oba jsme se mlčky měřili pohledem.
Měl jsem tolik otázek! Nevěděl jsem, kde jsem. Vše mi připadalo tak cizí, jako ta, která na mě hleděla. Snažil jsem se promluvit, ale nemohl jsem ze sebe vydat ani hlásku.
Podala mi hrnek s vodou. Napil jsem se jen trochu, protože jsem dobře věděl, že víc nesmím. Když jsem jí hrnek podával zpátky, naše ruce se setkaly. Pevně jsem jí je stiskl a řekl: „Děkuji“. Neodpověděla mi, jen se letmo usmála a já se nemohl nezeptat: „Kdo jste?“ Chtěl jsem se posadit, abych si svou neznámou pečovatelku ještě lépe prohlédl, ale nedala mi možnost to udělat, při prvním náznaku mě zatlačila opět do peřin.
„Opatrně. Jste ještě hodně slabý. Mé jméno je“
„Už se probudil?“
Zazněl odněkud z druhé místnosti mužský hlas a její jméno zůstalo pro teď skryto
„Davide?“
„Ano, kamaráde jsem to já.“
Se skřípáním dveří vstoupil do pokoje. Nesmál se a já rázem pochopil, co jsem udělal … láhev …obchod. Bleskově se mi to promítlo hlavou. Nebyl to sen. Byl jsem to já.
„Jak se vede?“
Nedokázal jsem odpovědět na tuto jednoduchou otázku. Místo toho ze mě vypadlo upřímné promiň. Setkali jsme pohledem, kterému jsem chtěl uniknout, myslel jsem, že v něm naleznu jen pohrdání, ale opak byl pravdou … našel jsem lítost.Z dalšího rozjímaní mě vytrhl její hlas.
„Davide, já už půjdu, chcete si asi promluvit.“
„Děkuji za všechno, půjdu …“
„Nemusíš zabouchnu za sebou.“
Jen co to dořekla, zmizela ve dveřích, nezmohl jsem se ani říct ji sbohem, tak moc jsem byl zaskočen vším, co se ukázalo být realitou.