Autors´ Challenge II. - 6. díl Ta z metra

Díval se na matku a zdálo se mu, že tu něco nehraje. Matka mluvila, ale nepohybovala rty. "Mami, co je to s tebou?" Než stačil dopovědět, začala blednout, až zcela zprůsvitněla, zůstal jen obrys. Nevěřícně na ni zíral, když tu se zase začala zhmotňovat. Ale místo ní to byla Saša. "Sašo? Mami? Co se to děje?" vykřikl vyděšeně. Saša jen otvírala pusu, jako by mluvila, ale nevyšel z ní ani hlásek. V tom znova upadl do bezvědomí.
Když se probudil, nebyl u něj nikdo. "To jsou ale pitomé sny" pomyslel si a chtěl si protřít oči. Když se ale dotkl hlavy, zjistil, že ji nemůže nahmatat. S úlekem se podíval na ruce a chtěl běžet k zrcadlu. Když ale chytil deku, ruka jí jen projela a sevřela naprázdno. "Pomóóc!" zařval zoufale. "Co je zase tohle!" Byl už zoufalý. "Zase se mi jen něco zdá, nebo co? Co je skutečnost a co sen?" Jsem duch, když nemůžu nic chytit, blesklo mu hlavou a polila ho hrůza. "Pomoc! Kde jste kdo! Musím na záchod a nemůžu si ani odkrýt deku!" V tom se zarazil - nemůžu být duch, když cítím potřebu. Anebo ano a nikdy se nevyčůrám? "Néééé!" V zoufalství se vymrštil, ale zůstal jen stát zkrz postel. Chvíli na to zíral, pak opět ztratil vědomí.
Když se probudil, nebylo kolem nic. Vůbec nic. Nevěděl, kde je nahoře, kde dole, vlevo, vpravo, kolem jen mléčná běloba. Rychle si sáhnul na hlavu - byla tam, kde být měla. Uf. Ale co ta bílá nekonečnost? "Zase se mi něco zdá" pomyslel si. "Nemá cenu se děsit, sednu si a počkám, až se probudím skutečně". Nutkání k čurání ho ale neopouštělo. "Hergot. Ale co, nikdo tu není, tak to pustím...".
"Omyl" ozval se odněkud hlas. "Já tě vidím".
"Co? Kdo je to? Kde jsi?"
"Zkus hádat"
"Doktor?"
"Pche. Zapni fantazii."
Přemýšlel. "Kde to vlastně jsem?"
"Jsi mimo svět, který znáš, mimo všechny dimenze, mimo čas. Napovědělo ti to?"
"Jsi snad..." zarazil se, "jsi snad Bůh?"
"No, tak trochu, skoro ses trefil."
"Jak - skoro..."
"Kde je skutečný Bůh, to nikdo neví. Už pár tisíciletí ho nikdo neviděl. Já ho jen na pětileté funkční období zastupuji."
"Funkční období? Copak to jde suplovat Boha? Kdo tedy jsi ve skutečnosti?"
"Kdysi jsem se jmenoval Leonid Iljič Brežněv. Protože skutečný Bůh je nezvěstný, střídáme se v řízení světa. Převzal jsem to po Mussolinim, ten po Napoleonovi a tak dále. Řeknu ti, je to fuška, ještě rok a rád se toho zbavím. Hodím to na krk asi Reaganovi".
"No to mě..., a co tu dělám já?"
"Tebe jsem si zavolal, protože musíš napravit, co jsi pokazil."
"Já jsem něco pokazil? No, vlastně by toho bylo dost, ale co máš na mysli?"
"Mám na mysli to, co vůbec netušíš. Když ti byly dva roky, pšouknul sis a ten smrad otrávil jednu mouchu."
"To toho, mouchy zabíjím na potkání."
"Ale tahle měla zvláštní poslání. Měla vletět do krku jednomu člověku, a ten se měl následkem toho začít dusit a nabourat v autě. Měl zemřít, ale díky tobě žije."
"To je snad dobře, ne?"
"Ne tak docela. Ten člověk je Paroubek a vytěsnil místo někomu, komu jsem umetal cestičku."
"A sakra, a co mám tedy dělat? Mám ho jít zabít?"
"Ne, co se nepovedlo napoprvé, nejde už zcela zvrátit. Vstoupíš do politiky a já tě k tomu obdařím zvláštní schopností. Budeš umět předpovídat budoucnost i hádat minulost. Budeš vědět, co si kdo myslí, kde se co nachází, budeš umět vsugerovat lidem své myšlenky. Nebudeš však už nikdy schopen rozeznat, co je skutečnost a co se ti jen zdá a lidi tě budou považovat za blázna. Tak pravím já, amen."
"Mám na vybranou?"
"Ne."
"A můžu se už vyčůrat?"
"Ne."