Autors´ chalenge II - ta z metra, 7. díl.

Měl jsem na jazyku ještě spoustu otázek. Kdo byl ten člověk, kterého mou vinou Paroubek nahradil? Proč byl tak důležitý? A co jsem proboha měl dokázat v politice já? Co vlastně můžu dokázat, budou-li mě všichni, jak mi právě řekl, považovat za blázna? Chtěl jsem se ptát, možná stejně zoufale, jako jsem potřeboval na záchod, ale Brežněv, zastupující Bůh, nebo jak bych ho měl nazývat, už jen mlčel. A nic kolem mě pomalu začalo dostávat pevnější kontury.
Najednou jsem si byl vědom toho, že ležím. Cítil jsem peřinu na sobě, polštář pod hlavou, tvrdé nemocniční lůžko pod zády. Zaťal jsem ruce v pěst a s potěšením vnímal nehty zarývající se do dlaní.
Nebylo pochyb, znovu jsem existoval.
Z nicoty se pomalu vynořoval nemocniční pokoj. Bílé zdi, okno, přístroje, stolek s televizí v rohu. A hlavně židle vedle postele, a postava sedící na ní.
„Sašo?“ zkusil jsem dřív, než se mi zrak natolik zaostřil, abych byl schopen opravdu rozeznat, o koho se jedná.
„Honzo!“ dostalo se mi odpovědi. A současně jsem ucítil, jak mě ta osoba pohladila po ruce.
„To jsem já. Nevím, kdo je Saša, ptáš se na ni už podruhé. Ale kromě mě tady nikdo není.“
Hlas mé mámy mě zklamal. Zavřel jsem oči. Chtěl jsem Sašu. Nevím, ale měl jsem pocit, že by mi mohla zodpovědět alespoň některé z těch otázek, které už jsem nestihl položit Brežněvovi.
„Mami?“ začal jsem, ale v tu chvíli se vrátilo to neuvěřitelně silné nutkání na záchod, které se na těch několik okamžiků kupodivu odmlčelo.
„Ano?“
„Omluv mě!“ vyhrkl jsem, a o překot se hrabal z postele. Bože, byla to úleva znovu existovat. A bude ještě větší, jakmile najdu záchod.
Málem jsem spadl sotva jsem se pokusil postavit na vlastní nohy. Nečekal jsem, že budou tak slabé! A hlavně jsem nečekal, že mě něco stáhne zpátky. Nešetrně jsem strhl veškeré dráty, kterých jsem si předtím nevšiml, a ignorujíc mámu i cokoliv jiného, co mohl můj náhlý úprk způsobit, jsem se klopýtavě rozběhl ke dveřím.
Místnost, po které jsem tak toužil byla až skoro na konci chodby, ale díky bohu jsem do ní trefil bez jakéhokoliv zaváhání nebo bloudění.
Zabouchl jsem za sebou a konečně si dovolil to, co mi samotný pán Bůh, nebo alespoň jeho zástupce, před chvílí zakázal. A nikde se neozval hromový hlas, neuhodil do mě blesk.
Zavrtěl jsem hlavou. Zatraceně, takové hloupé sny. Pravda, celkem pozitivní pokrok, teď už mě alespoň nikdo nebodal do břicha, ale stejně. Nevím, co se se mnou dělo, ale asi jsem to přehnal buď s prací, nebo se omylem načichal něčeho v laboratoři.
Spláchl jsem a zběžně si opláchl ruce.
Brežněv Bohem. To bude silný halucinogen.
Z místnosti jsem vyšel už pomalým sebevědomým krokem. Připadal jsem si jako znovuzrozený. Únava z posledních hodin před tím, než jsem sebou sekl na ulici, byla pryč. Zmatek v mé hlavě zmizel. Najednou jsem měl jasno. Sice jsem stále nedokázal pochopit všechno, co se vlastně stalo, nedokázal jsem říct co všechno byl vlastně sen, a co skutečnost, ale už jsem si alespoň dokázal vysvětlit proč. Ten můj nedávný pokus...usmál jsem se na mámu, která mi s vystrašeným pohledem běžela naproti.
„To nic mami,“ uklidnil jsem ji. „Už jsem v pořádku. Musel jsem si jen narychlo odskočit. Už je mi dobře.“
„Pojď se vrátit do postele,“ chytila mě starostlivě za ruku. Připadal jsem si jak malý kluk, když mě za ruku vedla zpátky, ale nechal jsem ji.
„Doktoři říkali, že možná bude zmatený, až se probudí, že se bude chovat zvláštně. Ale až takhle?“ Zaslechl jsem ji říkat.
„Už nejsem zmatený, mami. Uznávám, byl jsem, ale teď je mi líp,“ odpověděl jsem jí trochu podrážděně. No tak, dvakrát jsem se zeptal na Sašu a rozběhl se na záchod. To přece není nic extra zlého.
Otočila se na mě, oči nechápavě vykulené.
„Neřekla jsem to nahlas, že ne?“ dožadoval se mě její hlas ujištění.
„Řekla,“ pokrčil jsem rameny.
Až poté, co jsem to vypustil z pusy mi došlo, že nehýbala rty.