Minulost tě dožene

Frank se hned po hovoru telefonicky spojil s Mikem a opatrně mu sdělil Jessiin stav.
„Potřebujeme, abys tu zprávu oznámil její rodině, příbuzným. Nevím, ke komu mám volat.“
„Pokusím se je sehnat,“ sliboval Mike svému staršímu podřízenému. Mikovi vždycky vadilo, když musel šéfovat starším, ale po čase si na to zvykl, a když se stal kapitánem policie, získal pod sebe také starší seržanty a ostatní zaměstnance policejního okrsku.
Po ukončení telefonátu Mike přemýšlel, jestli by měl opravdu informovat Jessiina bratra Alexe. Nejprve zavolal na Deanův mobil, aby se sám ujistil, jak na tom Jess je.
„Je v pohodě, chceš s ní mluvit? Je vzhůru.“ Dean předal telefonní aparát ležící Jessice.
„Opravdu nechceš, aby to bratr věděl?“ Vedli dlouhou debatu, při které se Mike snažil dívku přesvědčit, že je v jejím dobru, aby byl Alex informován.
„Ne! Je mi už lépe a nechci, aby se zbytečně bál. Je zmatkář a nevím, co by provedl. Stejně se za pár dnů vrátíme,“ přesvědčovala Mika. Cítila se skvěle a neviděla jediný důvod, proč by měla Alexe stresovat, když se nic neděje.

Za tři dny si Jess sbalila všechny věci v pokoji, které ji Bonnie přinesla a nepozorovaně se vyplížila z pokoje ven. Uprostřed dění pobíhali lékaři sem tam a sestřičky je následovaly. Denní program v nemocnici je opravdu rušný.
Nikdo si nevšímal, jak si Jess vykračuje z budovy a prochází branou nemocnice. Za branou narazila na známou trojici.
„Oni tě už pustili? Vždyť lékař říkal, že tady budeš nejméně týden?!“ Divil se Dean. Byl si jist, že lékař říkal, že dřív než za týden nesmí opustit pokoj.
„Doktor říkal týden, ale ráno přišel a dovolil mi odejít. Jsem na tom už lépe a neviděl důvod, proč zůstávat déle,“ lhala přímo mistrně, protože lékař by nebyl takový blázen, aby povolil po třech dnech propuštění, když operace nebyla jednoduchá. Nedovolil by, aby polomrtvá pacientka opustila jeho nemocnici a navíc bez doprovodu.
Jess sebrala sílu a jednoduše utekla z prostředí, kde vykonávala praxi na střední a občas ji tento shon lezl na nervy.
„Super, tak můžeme jet do hotelu a hurá domů,“ pronesla Bonnie.
V hotelovém pokoji si sbalili všechny zavazadla a na zpáteční letenku nastoupili do letadla směrem do Palm Beach. Konečně domů.
Dlouhý let se zdál jako noční můra. Jess každou hodinu pojídala prášky od bolesti, aby potlačila slzy a ostatní si ničeho nevšimli. Jakmile začala zapíjet léky skleničkami whiskey, pomalu bloumala, až nakonec usnula a víc než polovinu letu prospala. Dean věřil, že je ještě slabá a je dobře, že se vyspí a načerpá energii.
Ráno Jess probudil hlas pilota, který oznamoval připoutání na sedadle, protože se přistávalo. S šíleným třeštěním v hlavě se Jess narovnala na sedadle a zapnula si bezpečnostní pás. Letadlo dosáhlo svého cílu, jakmile dopadlo na přistávací plochu a začalo hlasitě brzdit.
Jakmile cestující vystoupili z letadla, rozešla se čtveřice každý svou cestou.
Charlie si vyzvedl auto z parkoviště a zastavil před Jess čekající na taxi.
„Nechceš svézt? Měl jsem tu auto. Nasedni, zavezu tě domů,“ nabízel Jessice.
„Díky, to budeš moc hodný,“ děkovala bohu, že nebude muset čekat na volný taxík nebo jít dokonce pěšky.
Kufr hodila na zadní sedadlo a posadila se vedle řidiče.
„Fakt je ti už lépe? Nemyslím si, že ten doktor udělal dobře, když tě pustil tak brzy. Asi se pominul,“ nadával na lékařské způsoby.
„Je mi dobře, neboj se,“ uklidňovala jej. „Nic hrozného to nebylo.“
Vysadil Jess kousek před domem a rozloučili se slovy: „Ahoj. Uvidíme se zítra na centrále. A moc tě ještě jednou prosím, abys mi zjistil všechno o práci Henryho McNeila. Opravdu to potřebuji a Mika chci vynechat úplně.“
„Určitě Jess, spolehni se,“ ujišťoval ji Charlie. „Tak tedy zítra.“
Ani nestačil dopovědět a už se za vozem prášilo, když Charlie přišlápl plyn a ujížděl cestou dál. Jess došla kousek ke svému domu a unavená vešla dovnitř. Kufr položila ke dveřím a rozhlížela se, kde je bratr.
V domě nebylo ani živáčka. Úplné ticho. Kde jsou všichni?
„To je ale přivítání,“ stěžovala si, i když nebylo proč. Obyvatelé domu vůbec nevěděli, že se Jess vrátí dneska do města.
Odnesla si zavazadlo po schodech do pokoje. Tíha, kterou nesla, se nedala vyčíslit. Nosí snad cihly nebo co? Vyčerpaná otevřela svůj pokoj a kufr dotlačila až dovnitř. Odložila jej vedle postele a začala vybalovat. Pomalounku a v klidu ukládala čisté prádlo do přihrádek ve skříni, dokud nezmizel poslední kus.
Převlékla se do něčeho volnějšího a pohodlnějšího a vyšla z pokoje. Namířila si svou cestu přímo do kuchyně. Cestou ji vyhládlo a po těch vysokých dávkách analgetik a pár kouscích morfia, potřebovala dobrat síly. Když si vzpomněla na nemocniční stravu, která byla odpuzující, přejel ji mráz po zádech. Těšila se, až ochutná domácí jídlo, které bylo slastí jejího žaludku. Nedokázala si představit nic chutnějšího.
Otevřela ledničku a projela očima shora dolů, dokud nenarazila na pečené kuře. Vytáhla podnos s pokrmem na kuchyňský stůl a pustila se s velkým apetitem do pojídání. Kostičky obrala do posledního masa.
„Skvělé,“ hodovala Jess. Děkovala bohu, že si kluci našli tak dobrou kuchařku. Ani se nestačila zeptat na její jméno.
Nechala na stole podnos s ostatky lahodného kuřete a šla si odpočinout do obývacího pokoje. Pustila si hudbu a natáhla se na pohovku. Chvíli relaxovala a netrvalo dlouho a po namáhavém letu opět usnula.