Author's Challenge II - Ta z metra, 11. díl

"Vítej, Honzo," řekl mu šedovlasý stařec. "Myslím, že Alexandra měla pravdu. Máš možnost to dokázat."

Jeho obličej byl plný vrásek, vypadal jako by mohl být dědeček jeho dědečka, a přesto jeho hlas zněl silně a autoritativně. Jeho černý oblek, tvarem připomínající kimono, byl poset stříbrnými znaky a na nohách měl dřevěné sandály.
"Ještě jednou tě vítám Phalle," promluvil znovu stařec," neboť to je tvé pravé jméno, a tím tě budeme oslovovat," dodal, když zpozoroval, jak nechápavě se Honza (nyní Phallus) zatvářil.
"Mé jméno je Praetor, jsem vůdcem Vigilů. A ty, Phalle, jsi dlouho očekávaný člen našeho řádu."
Honzova hlava vybuchla haldou otázek. /Co tu dělám? Alexandra? Tak jak se teda doopravdy jmenuje? Phallus? To zní jak jméno pro levobočka druhořadýho polykače mečů! Člen? Já nic nepodepisoval!/
"Dost! Dost!" zahřměl stařec, a příval zmatku v Honzově mysli skončil.
"Zodpovíme tvé otázky, ale jednu po druhé. Pojď, " řekl, a naznačil Honzovi cestu.
Zničehonic se ve směru jeho pokynu objevila štěrkovaná cesta lemovaná japonskými jabloněmi, obsypanými svými růžovými květy. /A nebyla tam i předtím?/ Honza se tou otázkou ale nezabýval, pomalým krokem vyšel na cestu.
"Byla, i nebyla. Těžké popsat. Nejjednodušeji řečeno, pro tebe tam byla až když jsem tě na ni upozornil," vysvětloval Praetor. "Je tu však už od nepaměti."
"Tak, k věci. Některé věci pro tebe možná budou těžké pochopit, ale budu se snažit je pro tebe dost zjednodušit."
"Víš, vesmír má svůj řád, podle kterého se řídí. Boha z toho pro tentokrát vynech, je to zapeklitý případ pubertálního nezletilce, který si prostě hrál. Tak. Vesmír má své zákonitosti, má svoji posloupnost a má svoji cestu, kterou by se měl ubírat. Naše společenství -Strážci, přeloženo do tvého jazyka- vzniklo s prvním problémem vesmíru. Byli jsme vybráni, abychom vesmíru čistili cestu, nasměrovali ho, a někdy i přehodili na správnou Cestu. Ten první problém, za ten mohl Bůh. Ten jeho nadrženec, kterého stvořil podle svého vzoru všude pobíhal jen tak nahej, a když vesmír požádal svého kámoše Hroznýše aby ho srovnal, Bůh se urazil, a oba je vyhodil. Takhle se to nemělo stát. A od té doby jsme tu my, dohlížíme na Cestu, i na toho Boha. Neptej se mě proč ho vesmír ještě neodstranil. To nikdo nevíme."
Svým pomalým tempem dorazili ke konci cesty, kde se otevírala v malé prostranství s fontánou plnou buclatých andílků s nanicovatými tvářičkami, kteří s bohorovným výrazem močili vodu na nižší úrovně. Do kruhu kolem fontány byly vysázeny bonsaje, ke kterým teď Praetor přistupoval, zaléval je vodou z malé konvičky a vyprávěl.
"Někdy stačí jen malá věc, prostě jen popostrčit. Někoho do práce, někoho ze srázu, někoho z krize. Poté jsou tu ale i větší problémy, které se jednou za čas přece jen stávají. Narozdíl od těch menších ale mají ty větší předem určené vykonavatele, určuje je sám vesmír. A my je k tomu popostrčíme. Phalle, byl jsi k tomuto určen, víš co máš dělat. "
V tu chvíli dozaléval poslední bonsaj a otočil se k Honzovi (tedy... Phallovi). Ruce, které měl opět prázdné složil do rukávů a řekl: "Teď už víš dost. Nebudu tě zatěžovat více informacemi, které jsou nyní nepotřebné. Všichni Strážci mají jisté síly...
V tu chvíli se Honza nedokázal udržet myšlenky na Preatora, Strážce Vesmíru, křičícího svým mizerným dabingem: "!!MORFUJEME!!"
"...ale nikdo je od začátku neznal, ani pořádně neuměl ovládat. Zkoumej své síly, a podřiď je svým myšlenkám."
"A teď," řekl Praetor,"věřím, že máš práci."
Jak to dořekl, začalo se Honzovi stmívat před očima, a on, lehce jako pírko, padal k zemi.
Ještě než na něj padla tma, uslyšel Praetorův hlas:"A nešahej mi na moji dceru!"
/Což...?....
A pak se svět ponořil do úplné, naprosté, neproniknutelné tmy.