Minulost tě dožene

Za okny probíhalo parné letní odpoledne. Teploty stoupaly nad čtyřicítku a vítr se kdesi schoval. Na pláži nebylo vidět mnoho lidí, raději se kryli v chládku svého domova. Kéž by alespoň trošičku zapršelo, bědovali toho dne od nejmladších po ty nejstarší.
Po krajnici si vyšlapovalo pět pohledných mladíků a přibližovali se k domu, kde Jessica klidně spala, asi poprvé od smrti rodičů.
„V tom studiu je děsné vedro. Jak to má člověk vydržet,“ stěžoval si Nick, když vstupovali do dveří, které zrovna odemkl Alex. Při rychlosti, kterou Nick vrazil dovnitř, nestačil klíč vytáhnout. Alex jen nechápavě zatřepal hlavou. To horko už mu leze na mozek, šeptal si.
Nick se řítil k větráku, ostatně jako všichni ostatní se těšil, až se tento skvělý přístroj uvede do provozu na plné obrátky. Proč si vlastně ještě nepořídili ventilaci?
Alex vstoupil do obýváku a spatřil svou sestru, jak tiše spí na pohovce. V očích mu zajiskřilo štěstí, když viděl, že je sestra zpátky. Živá a zdravá, to je hlavní.
„Hádejte, kdo se vrátil?“ Šeptal, aby dívku nevzbudil z jejího roztomilého a sladkého spánku. Skupina obklopila její odpočívající tělo a sledovali spánek, ve kterém Jess byla. Bratr se posadil vedle Jess a Brian zůstal v místnosti. Tiše vedli řeč, aby ji neprobudili.
Hodiny ukazovaly pár minut po osmé hodině večer, když se Jess konečně začala probouzet. Jakmile otevřela své ospalé zelené oči, uviděla vedle sebe milou osobu.
„Ahoj,“ uvítala bratra. „Jak jste se měli?“
„To bych se měl ale zeptat já tebe, nemyslíš?“
„Bylo mi fajn. Promiň, že jsem odjela tak narychlo, ale moc jsem spěchala a na vysvětlování nebyl čas,“ omlouvala se. Nevěděla důvod, proč se omlouvat, když její práce je vlastně tajná. Alespoň pro tuhle partu tajná zůstane.
„Tak můžeš vysvětlovat teď, když už jsi zase zpátky,“ chtěl vědět záměr jejího odjezdu zhruba před týdnem.
„Není to už jedno? Jsem doma a už nikam nepojedu, tak proč vysvětlovat něco, co se již stalo. I kdybych chtěla, nemůžu ti to stejně prozradit. Ale bylo to opravdu vzrušující,“ zamlouvala odpověď, která by se stejně bratrovi nelíbila. Zbláznil by se, kdyby věděl o její činnosti v Mikově týmu.
Prudkým pohybem se pokusila vstát, ale bolest ji nedovolila udělat větší pohyb než posazení. Ruku si přitlačila na pravý bok, aby bolest zmírnila, nebo přinejhorším potlačila možné krvácení. Tělem ji projel bodavý pocit, proto si musela ránu ještě více stlačit v momentě, kdy to s ní cuklo. Musí najít zbylé prášky na bolest a uklidnit se jimi. Určitě jí ještě nějaké zbyly.
„Co se děje?“ Ptal se starostlivě Alex.
Jess oddálila dlaň z rány a položila ruku vedle sebe. Pokusila se smát, ale podařilo se ji vyloudit pouze křečovitý úšklebek. Dělala, jako že neví o čem je řeč, ale Alexe nepřesvědčila ani na chvilku. Na světlém tílku ji najednou vyrazila rudá skvrna. Sklopil zrak níž, kde se skvrna tvořila a hned na to do Jessiiných zelených očí.
„Co se ti stalo?“
„Ale, nic se neděje,“ přetvařovala se v bolestech, které pociťovala.
„Nic se neděje? A co je jako tohle? Vždyť ti teče krev, jsi zraněná!“ Zděšený bratr se dlaní přiblížil k zraněnému místu a lehce se jej dotkl. Jess se nadzvedla a zaťala pěsti, jakmile pocítila prudkou nesnesitelnou bolest v boku.
„Někde jsem se škrábla, když jsme tábořily s kamarády. Opravdu to nic není,“ ujišťovala Alexe, ale viděla v jeho očích, že není tak hloupý, aby jí uvěřil.
„Tomu říkáš, škrábla?“ Skvrna se začala pomalu zvětšovat. Jess musela vstát pomocí bratra a Briana, který vydržel dlouhé hodiny sedět v pokoji a hlídat její klidný spánek. Přes přesvědčování, že ji nic není, dovolila Brianovi, aby ji pomohl dojít ke schodům. Točila se jí hlava, a když se jí podlomily nohy, byla šťastná, že má vedle sebe oporu, jako je bratr s Brianem.
„Zavolám doktora,“ sděloval Alex, když se přibližovali k telefonu. Pomalu zvedal sluchátko, ale Jess jej rázně zadržela. Bratr se nechápavě podíval do jejích očí. Spatřil naléhavý pohled, který prosil, aby nikam nevolal. Položil sluchátko a přemýšlel, co to do sestry vjelo.
„Proč nemám zavolat doktora? Nevypadáš dobře,“ žádal Alex raněnou dívku.
„Nepotřebuji lékařskou pomoc, ošetřené už to mám. Možná povolil nějaký steh. Spravím si to sama. Takhle morfium by nebylo? Ale, radši nic,“ pustila se obou mladíků a ruku položila na zábradlí, aby si vytvořila podporu jinde. Zanechala bratra s Brianem v hale a krůček za krůčkem stoupala po schodech nahoru. S námahou vyšlapala mnoho stupínků schodiště a došla do svého pokoje, kde se bez zábran svalila na postel. Tiše vydala sten, když při pádu na měkkou matraci v posteli povolil druhý steh rány.
Chvíli jen tak ležela a těžce oddechovala, protože cesta do prvního patra ji dala pořádně zabrat. Pozorovala tmavá nebesa lůžka a nehnutě snila, jaké by to bylo, kdyby rodiče ještě žili.
Asi po hodině, když už dávno krev nasákla do prostěradla, si svlékla triko a položila jej na křeslo. Skvrna byla rozsáhlá přes celou pravou stranu a záda, když Jess ležela.
Postavila se k zrcadlu a prohlížela si vzniklou ránu po přerušení stehů. Stehy sice povolili, ale rána se neotevřela natolik, aby ji musela šít. Stačí ji jen pevně svázat. Rudá tekutina byla nejen na oblečení, ale také po celém nahém boku a břiše.
Jess se prošla ke sprše a pustila proud horké vody. Nechala ji volně téct a mezitím si svlékla ostatní šatstvo. Čekala, než se ve sprchovém koutě vytvoří dostatek páry a nahá, s pomalu stékající krví z rány, vstoupila pod sprchu. Nechala ji po sobě stékat. Na podlaze se tvořila narůžovělá louže, která se pomalu ale jistě měnila v červenější odstín, když rána začala vlivem horké vody více krvácet. Voda rychle stékala do odtokového kanálku. Rána ji pomalu přestávala bolet, když ji voda omyla poranění, ale stále nepřestávala téct. Odstoupila z tekoucí vody a zastavila ji, aby mohla pustit studenější. Studenou neměla ráda, přestože ji pouštěla neustále. Potřebovala však schladit ránu, aby přestala krvácet.
Vlasy ji splynuly v dlouhý pás a přilepily se k nahým ramenům, opáleným od letošního slunce z dlouhých cest po světě.
Zastavila studenou vodu, jednou rukou si chytila bok a druhou se musela přidržet vlhké zdi, protože se jí najednou zatočila hlava.
„Tady je,“ zaslechla Howieho.
Jess sebou cukla, ale uvědomila si, že hlas jde z chodby. Vyšla ze sprchy úplně obnažená, a když v pokoji pohlédla Howiemu do očí, lekla se. Pomalu nahmatala ručník a zabalila se do něj. Chtěla přejít k posteli, protože v křesle již seděla jedna osoba a posadit se. Po prvním kroku dostala pořádnou závrať a zapotácela. Když otevřela oči, pokoj se s ní točil celý. Pomalu klesala na koberec.
Howie se vyděsil a spěchal jí na pomoc.
„Jsi v pořádku Jess?! Pomůžu ti na postel,“ hrdinsky se zachoval její náhradní bratr, se kterým vyvedla víc ztřeštěností než s Alexem.
Zvedl ji do náruče a křehké tělo lehce položil na měkkou postel. Jess otevřela oči a úsměvem mu poděkovala. Mnohokrát se s Howiem pohádala, ale vždy stačil jeden její úsměv a zapomnělo se na hloupý důvod hádky.
„Mám zavolat lékaře,“ pravil lítostně.
„Nemusíš, jen se mi trochu zatočila hlava. Nic to není,“ ujišťovala jej.
„A co Alex, taky nemá nic vědět?“
„Raději ne, víš jak je přehnaně starostlivý,“ chtěla ušetřit bratra zbytečného stresu. Vždyť se nic vážného nestalo.
„Alex si o tebe dělá starosti. Ostatně, my vlastně taky. Co ses vrátila, nikdo tě nevidí doma. Pořád někam odcházíš a vracíš se v noci nebo za několik dnů. Jess, to nejsi ty, jak jsem tě znal. Co je s tebou!“
Jess neměla v tu chvíli slov.
„Nemusíte si dělat starosti, pořád jsem to já. Pokud není někdo spokojený s tím, jaká jsem, tak se nedá nic dělat. Já už jiná nebudu. S tím se musíte smířit. Všichni,“ rozčileně pozorovala svého nejlepšího přítele, jak se zachová. Je to ještě můj nejlepší přítel?, ptala se sama sebe.
„Chápu, že zážitek, který jsi zažila, byl otřesný, ale nic nedokáže změnit člověka natolik, aby se vykašlal na rodinu, která mu zůstala.“
„Nemůžeš vědět, jaké to bylo! Vy jste si jeli někam na turné a já jsem zůstala sama, úplně sama a nikdo mi nepomohl. Děkuji bohu, že mi seslal Mika a ten se stal mou oporou, dokud jsem se nerozhodla odjet. Proč každý tvrdí, že mě chápe, že ví, co jsem zažila, když tam se mnou nikdo nebyl? Jediný, kdo neřekl, že mně chápe je Mike a tomu bych to věřila. Byl tam a viděl mámu s tátou. V krvi někde v pustině, na tvrdých kamenech. Nebýt jeho, tak tady nejsem,“ vypovídala se Jess. Po dlouhé době řekla někomu jinému, jak se cítí.
Vstala z postele a otevřela lékárničku. Vytáhla kufřík s první pomocí a přenesla na postel. Ošetřila si ránu amatérským šitím a zavázala obvazem okolo těla, aby krytí lépe drželo. Po důkladném omytí nakonec usoudila, že steh vůbec neuškodí.
„Promiň, ale mohl bys odejít? Chci tady zůstat sama,“ prosila o maličkost.
Nikdy nebyla samotářka, ale poslední dobou se s nikým nebaví, přemýšlel Howie při odchodu.
Jessy zavřela dveře a opřela se o ně. Klouzavým pohybem, se slzami na krajíčku se sesunula na zem pokrytou koberečkem. Kapičky slz začaly stékat po tváři a na obnažená ňadra.
„Jsem jak ve vězení,“ křičela. „Pořád mě někdo vyslýchá. Copak nebudu mít nikdy pokoj!?“