Author's Challenge II - Ta z metra, 12. díl

Najednou jsem se znovu ocitl při západu slunce. Vedle mě seděla Saša s romantickým pohledem na slunce zapadající za obzor. Podvědomě jsem čekal její dotek na mé ruce a tak se i stalo. Připraven na záchvat a vidíc se jak mě veze sanitka směrem k nemocnici jsem strachem ucukl. Uvědomil jsem si, že jsem se vrátil v čase. Co to proboha Praetor provedl. Najednou si uvědomoval smysl slova proboha. Asi to nebude jen pouhá fráze. Co jsem to provedl, když jsem poprvé spatřil krásnou dívku v metru. Tohle se nemělo stát. Saša nepokojně mrkla očima při mém úniku k doteku. Opravdu trapná chvíle, asi si teď myslí, že jí pohrdám a opatrně se mě zeptala: "Stalo se něco?"a nedočkavě čekala na mou odpověď.
"Ne nic, já jen... ...co to mělo znamenat?"její tvář zbledla ještě víc v rozpacích. A já se snažil z trapné chvíle vybočit.
"Promiň, tak jsem to nemyslel, nechtěl jsem tě urazit" a nepokojně se dotkl její dlaně. Nic se nestalo, žádný záchvat, Saša jen spokojeně rozzářila svůj kouzelný úsměv a dál hleděla ke slunci. Řekl jsem si, že tak to má být. Tak to mělo být od začátku. Nechci být strážce, nechci být žádný vyvolený se zvláštními schopnostmi, chci být normální člověk a snažit se na vše zapomenou. V utíkajícím tichu slunce zapadlo za obzor a nastala hustá tma. Chtěl mít roly pouhého kluka co se mu zalíbila dívka z metra a teď se jí snaží sbalit. Uvědomoval si, že by měl Sašu políbit v romantické chvíli a chtěl to udělat, ale najednou byla pryč. Jako by se změnila v páru a jen tak se vypařila. Co má tohle všechno znamenat, nechtěl nic jiného než vysvětlení a nenapadlo ho nic jiného než jít k ní domů. Přes krásnou večerní Prahu cestoval metrem a neustále se ohlížel jestli někde náhodou nesedí tajemná dívka. Když dorazil k jejímu bytu byl udýchán jak moc spěchal. Sebevědomě, až se sám divil, bez jakéhokoliv přemýšlení zazvonil, stiskl tlačítko zvonku s nápisem Praotorová. Najednou upadl v zděšení, ale to už se otevřeli dveře a za nimi se objevila Saša. Nevěděl co říct, ale vykoktal ze sebe: "Ahoj"
"Ahoj Honzo, jdeš dál?"bez jakéhokoliv váhání odpověděla Saša. Prolétlo mi hlavou, jestli nemá náhodou výpadky paměti, ale ihned jsem tuto variantu zavrhl a s vyděšeným srdcem sem vešel dovnitř.
"Kde jsi se tak najednou ztratila?" zeptal se a nedočkavě čekal na odpověď.
"Promiň, ale musela jsem si něco zařídit" s naprostým klidem odpověděla a já s výrazem nepochopení odpovídal pohledem aha. S chtíčem chovat se přirozeně a zapomenout na uplynulé dny, které jsem si nejspíš pamatoval jen já, sem Sašu políbil, ale už předem sem čekal její cuknutí. Nestalo se tak. S vášnivými polibky a doteky jsme cestovali po celém bytě, hledajíc ložnici. Když jsme naprosto přirozeně dopadli na postel, začala mi Saša šeptat do ucha nějaké zvláštní věty cizím jazykem. Nerozuměl jsem ani slovo, ale s vášnivým zatracením celého svého já, jsem nechtěl vnímat nic jiného než své vzrušení. Navzájem jsme ze sebe strhávali poslední kousky oblečení, které dopadalo bůhví kam kolem postele. Saša v mém objetí hořela jako hříšný anděl a já se ponořil na pospas všemu. V tu chvíli jsem opravdu zapomněl na nemocniční lůžko, upíry, na lektvar moci mého mrtvého otce, na Sašinu knihovnu o magii, na sny, nebo snad halucinace, nebo snad skutečnost nebo co to vlastně všechno bylo. Ráno jsem se probudil malátný a ležíc na kamenité cestě, ke které mě vedl předtím vedl Praetor, skláněl se ke mě a foukal mi do tváře tak, aby mě vzbudil. Povedlo se mu to a já hbitě a v úleku vzpřímeně vstal." Co se to děje. Kde to sakra zase jsem? Kde je Saša? Nestalo se jí něco?" znepokojeně začal pochodoval po kamenité cestě nehlídaje se co mluví. " Nechte mě už sakra všichni být. Já jsem nic nechtěl, o nic jsem se neprosil, jen se mi zalíbila dívka v metru, to je vše."
"Uklidni se Phallene" rozvážně pravil moudrý muž dívající se na jeho výlevy.
" Neříkejte mi Phallen, jmenuji se Honza, Honza rozumíte, jsem prostý kluk, co chce jen svůj reálný život a svět bez fantazů." vztekal se rozčílením.
"Varoval jsem Tě" řekl Praetor se vztyčeným prstem.