Vlek , kapitola II

Odešel. Jednoho dne se prostě sbalil a šel. Nevím kam a nevím za kým. Bez jediného slova. Prostě byl najednou pryč. Pět let mu nestálo za to, aby mi řekl proč. Dodnes to nechápu. Dodnes mě to bolí.
Měli jsme jet na hory. Jako každý rok. Už jsem měla sbaleno, už jsem se těšila a nakonec jsem jela sama. Celý týden jsem čekala na zavolání, smsku na jakékoliv vysvětlení a nic. Celý týden jsem se mořila myšlenkou, co budu bez něj dělat, ale zvládla jsem to. Život není peříčko a ten můj už vůbec ne. Hory jsem si moc neužila, ale letos už to bude jiné.
Na to místo, kam jsme spolu měli jet jezdím každý rok a zatím pořád sama, ale upřímně, už jsem si na to celkem zvykla, není to tak špatné. Člověk si odpočine, na manželské posteli se může natáhnout sám, nikdo mu neříká v kolik a kam se půjde, jsem si sama pánem svého času. Už to vypadalo, že nepojedu, ale nakonec jsem to ještě stihla. V práci máme teď fofr, takže šéf dělal problémy, ale za ta léta pochopil, že hory mě nadopují energií a pak jsem výkonnější. Takže jedu, hurá!
Sjezdovky jsou skvělé, miluju lyžování. Ten božský klid. Nemyslím na práci, nemyslím ani na rodiče, ani na kamarády. Jenom na něj, na to ještě pořád zapomenout nemůžu. Ale ustavičně si to zakazuju. Teď jsem jenom já a budu myslet jen na sebe.
Panebože, nikdy jsem nezažila, že by tady byly fronty, ale dnes jsou. Nedá se nic dělat, zařadím se a čekám. Zrovna jsem myslela na tu skvělou vířivku, kterou tady mají a jak si ji dneska pěkně užiju, když mé myšlenky zchladil sníh. Který idiot? Otočím se a vidím sympatického muže, jak se na mě omluvně usmívá a musím říct, že celkem pěkně.
„Dobrý den slečno, omlouvám se za to nahození. Nebyl v tom žádný špatný úmysl, vůbec jsem si vás nevšiml“. „No, tak to bývá, někteří lidé si ostatních nevšímají. Miluju takovýhle machýrky“. „ Opravdu promiňte, víte, já jsem po třech letech na horách a do toho lyžování jsem se tak zasnil, až jsem… až jsem na vás hodil ten sníh. Mě to opravdu mrzí“. Rozhodnu se, že toho muže vezmu na milost, nemyslel to asi zle a možná, že mezi ty machýrky, kteří poráží děti a ani se neotočí vážně nepatří. „ V pořádku, odpouštím vám.“ Honem, musím něco dodat, chci se s ním ještě bavit dál. Nenapadá mě ale nic jiného, než položit obligátní otázku odkud je. „ Z Nového města u Bivojic, takové malé městečko“. „ Aha, tak to neznám, jenom na jihu Moravy mám babičku, já jsem z Prahy“. Muž se tváří zaskočeně a možná i trochu znechuceně, ale už jsem zvyklá na takové reakce, co se týče mé lokality bydliště. „ To je milé, z hlavního města…. no… ehm …a jaký to tam je? Moc turistů, ne?“ No to teda, ale už mi to ani nepřijde.. nezlobte se, ale já bych na malým městě žít nemohla.. nic se tam neděje.. já prostě potřebuju cítit kolem sebe lidi a Praha mi to poskytuje a kdykoliv se rozhodnu, že chci jít na koncert, jdu na koncert. Když chci jít nakupovat, jdu nakupovat. Prostě svoboda.“ „ Svoboda? Jaká svoboda? Kam se hnete, tam semafor. Kam se hnete, tam Japonec s foťákem. Kam se hnete, tam auto. Svoboda je v malým městě. Když chcete, tak jdete někam do přírody nebo si někam zajedete. Žádný stres a hlavně plynulá chůze či jízda. Teda svoboda to je, pokud nejste maloobchodník jako já, víte? To se pak nemůžete ze svýho obchůdku ani na krok hnout.“ „ To je vidět, že Prahu neznáte. Každej ví, že Petřín, Kunratickej les nebo Divoká Šárka do Prahy patřej a nezlobte se na mě, tohle je taky příroda a ještě hezky u města a nevím, co do toho pletete nějaký maloobchodnictví.“ Muž se na mě kouká jako na stvoření z jiné galaxie. „ Už ty názvy! Copak by někoho napadlo, že Divoká Šárka je les či co? To u nás jsou alespoň smysluplné názvy, jako Větrné hory, Dračí hřbety, Špičák, Řezák nebo Dubový kopec.“ Musím se začít smát. „ Špičák? Řezák? Mně to teda zní jako zuby.“ „ Jen se smějte ženská, já jsem se vám chtěl jenom omluvit, to jsem udělal, tak to je všechno. Nemám zapotřebí se tady hádat. Já jsem sem jel totiž za klidem a ne za ukvákanou ženskou!“ „ No dovolte! Tak vy mě nahodíte sněhem a usmíváte se u toho jako idiot. Ano, jako vesnickej idiot, protože to přesně jste! Doufám, že už brzo budeme nahoře nebo dobrovolně skočím“ „ Jaká vesnice? Nové město u Bivojic je město! Sice není stověžatý jako ta vaše Praha, ale pořád je to město. Tak bych si vyprošoval o něm taky tak mluvit. A jestli chcete skočit, tak já vám v tom nebráním. Chcete nadzvednout tu bezpečnostní tyčku?“ „ Vtipálku, už vidím konec, takže nashledanou pane maloobchodní podnikateli, bylo mi ctí!“ „ Nápodobně, bůh s vámi!“