deníček neschopné P-IV. část

21. ledna-pokračování z III. části

Ne, nebudu se trávit práškama. Nemám na to. Bojím se něco udělat. Vracím se jako by nic zpátky do třídy. Po vyučování si ale koupím velkou čokoládu. A fůru jiných sladkostí. Kazím si zuby, ale furt lepší než se trávit práškam a mít pak všude pozdvižení.

14. února

je Valentýn a já jsem úplně sama!!!! Kdybych aspoň někoho měla!!! Všichni holky někoho mají, jenom já ne! Eva zase celý den všem radostně líčila, jak na na ni kluci z vedlejšího učňáku, kteří stáli v hloučku před školou, koukali, když šla do školy, a že ji pozvali na mejdlo dnes na Valentýna. Pozoruju holky, jak jsou celý štastní a nadšení, jen když na ně nějaký kluk promluví. Jak málo stačí ke štěstí. Ale já jsem taky taková.Celá zčervenám, když se holky o klukách baví, a představuju si, že někoho mám.Jenže nevím, kde nějakého kluka hledat. A taky nevím, jak bych se ním seznámila, když ani nevím, jak se mám zkamarádit s holkama a co si mám s nimi povídat, natož co si budu povídat s klukem.

13. dubna

Velikonoce

byla jsem se u babičky na vesnici se sestřenkou. K nám nikdo z koledníků nepřišel, ale pak jsme se šli projít po vesnici a potkávali jsme kluky, tak jsme ještě dostávali. Odpoledne jsem jela k druhé babičce, kde bydlím, zavřela se do pokojíčku a tam jsem celé odpoledne probrečela, protože jsem si připadala zbytečná a nepotřebná. Jeden kluk začal balit sestřenku, protože Jana chodí do tanečního kurzu a hledala partnera, který by s ní tančil, tak se tady po vesnici začala ptát kluků, které jsme dneska potkávali. Všichni kluci se bavili jen s Janou a mě úplně přehlíželi, krom toho, že mě jen velikonočně vyplatili. Je mi to moc líto. A nevím, čím bych upoutala pozornost.Jana aspoň umí tancovat, jenže já neumím nic.

25.dubna

pohádala jsem se s babičkou. Že prý jsem naházela příbory do skřínky po umytí nádobí a nesrovnala je. Říkala, jestli budu takhle nepořádná, tak budu mít problémy všude a vždycky. Já už fakt nemůžu. Každej na mě něco vidí. Jsem nepořádná, to uznávám, jenže sem líná naučit se pořádku. A taky mě uklízení nebaví.

22. května

se konali u babičky na vesnici Máje. Moc tyto akce nemusím. Povinné chůze v páru celou vesnicí a potom na návsi se staví májka, je solo pro hlavní družičku před májkou, a pak se jde do hospody a je tam vesnická zábava, dechovky a a všichni družičky musí povinně tancovat, což je opravdu něco pro mě, pro takový nemehlo! Přijela sestřenice s tetou. Dopoledne jsme se se sestřenicí oblékali do šatů. Teta si všímala jenom sestřenky Jany a já se musela oblékat sama. Nevěděla jsem, jak se mám upravit a nalíčit a teta na nás pořád něco viděla a byla jsem úplně bezradná. Měla jsem hrozný strach, že se mi stane nějaký trapas a taky že jo. Šli jsme ve dvojicích,kluci přišli pro nás až k nám před rodinný barák, samozřejmě, že všichni chtěli jít s Janou, nakonec mi byl přidělenej Janek, takový docelý hodnej kluk. Při stavění májky se mi chtělo čůrat, tak jsem si odběhla a pak na mě všichni divně koukali, něktěří se potají usmívali. „Stáhni si šaty, koukají ti kalhotky“ pošeptala mi rychle sestřenka do ucha. „ Bože, to snad ne“. Hanbou bych se propadla přede všemi a chtělo se mi utéct. Ale musela jsem to přežít, protože jsme všichni družičky museli ještě povinně tancovat.Mě to nešlo, Janek to taky neuměl, tak jsme jen dělali, jako že tancujem. Jeden z kluků z naší vesnice se už na to asi nemohl dívat, tak řekl Jankovi, že si mě vezme na starost. A pak mě zkusil učit tancovat. „Neboj se, uklidni se, neposkakuj jako koza, to je ono“ učil mě. Byla jsem mu strašně vděčná, nebyla jsem zvyklá, že by si mě takhle nějaký kluk všímal. Tady na vesnici se všichni navzájem znají, tak jsem věděla, že se jmenuje Alex a že má přítelkyni. Škoda! To by holky ve škole koukali, jakýho bych měla přítele... dívám se na jeho pohyby a rychle odháním své snivé představy a radši se věnuju tanci, aby nepoznal, že jsem myšlenkama jinde.