Labyrint II: Sářin návrat - 12. kapitola

Amy věděla, že dnes jde matka s někým na večeři a že bude v celém domě sama, ale nevěděla, jak dlouho. Ne, že by to bylo důležité, ale když už si chtěla někoho pozvat, ráda byla informována, jak dlouho budou mít soukromí. Sára ji sice nikdy nerušila, pokud měla Amanda v pokoji kamarádku, a když už, zaklepala, než vstoupila, ale co kdyby tam jednou Amy měla někoho jiného, než právě kamarádku…?
Nikdy to však ještě nezkoušela a ani dneška se to netýkalo.
Chtěla pozvat kamarádku, dokonce se pro ni osobně stavila, ale šlo o neplánovanou akci, tudíž neuspěla. Misha nebyla doma a teprve až přes mobil jí sdělila, že odjela na chatu s rodiči.
Samozřejmě Misha nebyla jediná Amyina kamarádka, měla jich plno – mezi spolužáky nebo i tady v okolí, kde bydlela, ale s žádnou z nich nebyla natolik stejná duše jako právě s Mishou. S tou byly nerozlučné, i když v mezích normálu.
A Marca se pozvat neodvážila. Za a proto, že by se to matce jistě nelíbilo – kdyby byla o samotě s klukem v tak velkém domě, který sice nebyl obrovský jako jiné
domy, které už měla tu čest vidět, ale pro ně dvě byl velký dost a dost, přičemž o velikost domu by jistě nešlo. A za bé – Marca považovala spíš za kamaráda, velmi dobrého, ačkoli z jeho chování cítila, že se snaží dosáhnout toho nebýt jen kamarád. Nebo přinejmenším, aby si toho Amy všimla. U ní to však tak nebylo, proto vlastně ani neměla důvod Marca zvát. Nijak zvlášť netoužila po tom, aby spolu byli sami. Alespoň zatím ne.
Nyní se šourala pozdním odpolednem co noha nohu mine k domu, míjela lidi vracející se z práce, popřípadě i spěchající do ní, a přemýšlela, co bude dělat… Neměla chuť dívat se na televizi nebo film, ani si číst…
Většinou, když byla Amy v takovémto rozpoložení, potajnu se vplížila do matčiny ložnice a tam z jejího šuplíku v komodě vylovila fotografii, na kterou dokázala koukat i hodinu vkuse a přemýšlet o všem možném.
Jednou zahlédla Sáru ji tam ukládat a od té doby se na ni občas tajně chodívala dívat. Ne že by měla zakázaný vstup do Sářiny ložnice, nebo dívání se na fotku, Sára věděla, že Amy ví, kde je fotografie schovaná, Amy však jakoby cítila, že se to matce moc nelíbí, když na ni kouká tak často. Nikdy to neřekla nahlas, pouze to cítila. A ji přitom ten obrázek tak zvláštně uklidňoval. A samozřejmě přitahoval. Vždyť na něm byl její otec!
Nikdy ho nepoznala osobně a Sáry se mnohokrát na mnoho věcí vyptávala a ona jí odpovídala, ne že ne, jen určitě ne všechno. Amy nevěděla, proč si to myslí, ale kdykoliv se zeptala, zda se třeba někdy neozval nebo zda na něj Sára nemá kontakt, vždy měla pocit, že to matka zamlouvá. Věděla pouze, že od ní odešel ještě před jejím narozením a víckrát už ho neviděla.
Prý.
Mohlo to snad znamenat, že o ní ani neví? Anebo je možné, že patřil mezi ty bezcharakterní floutky, kteří prostě zmizí, když se po nich zničehonic začne vyžadovat zodpovědnost?
Ne, tomu nevěřila, a kdyby jí to někdo tvrdil, nevěřila by mu. Vždyť na té fotce vypadal tak… dokonale, že by tomu nemohla uvěřit, ani kdyby chtěla. Ani Sára o něm nikdy nemluvila zle nebo tak, že by mu něco vyčítala… Jak by mohl mít takhle vypadající člověk takovou povahu?
K odpovědi už se nedostala, neboť přímo nad sebou v zapadajícím slunci zahlédla velký stín, který se ve chviličce zvětšil natolik, že měla Amy pocit, že jí to něco, co ten stín vyvolávalo, přistane na hlavě, proto se preventivně přikrčila, zavřela oči a temeno hlavy zakryla pažemi.
Snad nějaký velký pták…?
Zaslechla zvuk podobny zašustění křídel, pokud to alespoň přibližně identifikovala správně, a stín byl ten tam.
Amy se rychle narovnala a zvedla hlavu.
Kde nic, tu nic.
Rozhlédla se i po obloze, ale ani stopa po nějakém ptáku – pokud to tedy byl pták.
Ale co jiného?
Ke vší smůle ani v této části cesty nebylo živáčka, takže nikdo nemohl být svědkem a ona se nikoho nemohla zeptat, co že to vlastně bylo.
Amy právě procházela jakousi lesní stezkou, která ovšem stezkou vůbec nebyla,
jen zkratkou, již používaly desítky lidí denně.
Oddělovala od sebe dvě části města – jednu, v níž bydlela, kde bylo plno rodinných domů s verandami a zahradami a která připomínala svým klidem a tichem venkov, a druhou, která už byla městská, žilo to tam, bylo tam plno obchodů a obchůdků a firem a rodinný dům aby tam pohledal. Tam už se to hemžilo panelovými domy s byty.
A Amanda byla právě na cestě mezi těmito dvěma světy, na stezce táhnoucí se řídkým lesíkem a obrostlé keři, kde jen některými částmi prosvítalo slunce.
To ji vzteklo, že je tady právě teď sama.
Tolik chtěla vědět, čemu patřil ten stín a hryzlo ji, že už to nezjistí. Měla chuť si dupnout.
Tuhle část povahy měla po Sáře. Když se jí něco nepovedlo nebo nevypadalo podle jejích představ, i když chyba byla v ní, nechtěla to uznat a radši se vztekala, že to není fér!
A přesně k tomu teď Amanda měla chuť – našpulit pusu, dupnout si a prohlásit: To není fér!
Vtom ji však upoutaly větve stromu, vedle něhož stála. Ve stojatém vzduchu se podezřele hýbaly.
Zaostřila a ke stromu se přiblížila. Aby těch naschválů nebylo málo, byl to snad ten nejlistnatější strom mezi listnatými stromy v lesíku, a ať jej Amy obcházela jak chtěla, poskakovala a natahovala krk, neviděla nic. Jen tušila pohyb někde v místech, kde se větve stále trochu pohupovaly, tudíž to zřejmě musel být ten pták.
Ale jaký vlastně, že byl tak velký? Vždyť tady v životě snad nic jiného než ty otravné holuby neviděla!
Za neustálého otáčení se se vrátila na vyšlapanou stezku a pomalu pokračovala v cestě domů.
Když se otočila ke stromu naposledy, málem vrazila do člověka jdoucího naproti ní.
Ne, raději zahnala rodící se myšlenku, proč tam ten maník sakra nebyl o pět minut dříve…
Teď už byla skoro doma. Stačilo projít okolo dvou sousedovic domů a byla tam.
V tuhle dobu byli obvykle všichni sousedé z domů kolem na svých verandách nebo zahradách a popíjeli svou odpolední kávu nebo čaj a jejich nesnesitelné malé dětičky pobíhaly po trávnicích kolem.
Nesnášela to. Tyhle navenek idylické seance, z nichž měla pocit, že žije ne ve městě, ale někde na vsi a jejichž harmonie byla kolikrát vystavovaná na odiv sousedům jen naoko, a přitom dobře věděla, jak je to mnohdy za zavřenými dveřmi ve skutečnosti. Sama toho byla nejednou svědkem, když přespávala u Mishi…
Jak se Amy blížila k domu, čekalo ji další překvapení. Až se nestačila divit. Na jejich verandě na zábradlí bylo cosi velkého a bílého a vypadalo to jako… jako nějaké zvíře…