Činžák 2. díl

Kristýna

Otevřu oči. V pokoji je šero, ale není divu, mám zatažené žaluzie, zatemněno jak nejvíc to jde. Nevím vůbec kolik je hodin, nejsem si jistá ani jaký je den. Podívám se na stolek vedle postele jen abych jistila že někdy během mého spánku vypadl proud a informace z elektronického budíku je mi tím pádem na nic. Převalím se ke zdi, zavřu oči a pokusím se znovu zaspat.
A ten zvuk se ozve znovu. To mě vzbudilo, uvědomím si. Tupý náraz z chodby, a tentokrát doprovázený několika nadávkami. Co se to tam děje? Napadne mě. Přehnu si polštář tak, abych ho měla i přes uši a rozhodnu se to ignorovat.
Spát. Nic jiného se mi nechce dělat. Nevím, kolik je a je mi to jedno. Ať si ten barák klidně bourají, i to je mi jedno. Chci spát, dokud se nebudu cítit líp.
Ležím, oči zavřené, polštář přes uši, a snažím se nemyslet. Počítat ovečky, povídat si pohádky…cokoliv, jen abych zase zaspala.
I přes hradbu z polštáře ke mně místy dolehnou tlumené nárazy, tentokrát ne z chodby, ale z bytu pode mnou. Nejsem si jistá, jestli to není jen moje představivost, ale v jednu chvíli se mi zdá, že se se mnou postel i lehce zatřepe. A vrcholem všeho je, když uslyším vrtačku.
„Zatraceně!“ vyletím z postele rovnou do stoje, což se mnou vzhledem k mému vrozeně nízkému tlaku málem sekne. To se tam někdo stěhuje, nebo co? Mám sto chutí zabušit na podlahu a zařvat, ať toho nechají. Musela bych ale bušit jak ďas, aby to přes ten randál, co dělají sami vůbec zaslechli, a na to, abych je o klid šla požádat osobně, se vážně necítím.
Přejdu místo toho k oknu a roztáhnu žaluzie. Není tam zrovna krásně, ale je bezesporu den. Ani brzké ráno, ani pozdní večer. Jinak nevidím nic nezvyklého, nějaký mladý kluk se hrabe v autě, jinak je ulice prázdná. Pokouším se vybavit si, kdo to vlastně žije pode mnou, komu za ten randál vděčím. A ač je to asi smutné, protože rozhodně nebydlím v žádném velkém činžáku, nemám nejmenší ponětí. Znám sotva souseda naproti, a to převážně proto, že je tu domovníkem, i když jinak mám pocit, že obyvatelstvo tohoto domu je navzájem poměrně družné. Často, když se vracím domů, vídám na chodbách dvojici a někdy i víc diskutujících sousedů. Ale vždy jen nepřítomně pozdravím, a zalezu k sobě.
Dost často se navíc vracím pozdě v noci, mizím brzy ráno, nebo pro jistotu vůbec nespím doma. Vlastně ani nepamatuju, kdy jsem tu naposledy pobyla tak dlouho v kuse, jako teď. Obvykle dojdu, přespím, a hned zase mizím.
A jestli jsem se tu někdy zdržela, nebývala jsem sama.
Otočím se od okna a zamířím raději k ledničce. Už zas se mi myšlenky ubírají směrem, kterým je pouštět nechci. A navíc mám hlad. Naposledy jsem snad měla ve čtvrtek v práci oběd. A pokud jsem nenaspala výrazně víc, než si myslím, zřejmě bude sobota.
Patrik by…
„Do hajzlu!“ třísknu pěstí do ledničky, ke které mezitím vážně dorazím. Je jedno co on by. Každá pitomá myšlenka si k němu někudy najde cestu. A právě proto chci spát, do háje! Chci spát, a dole se vesele stěhují!
Uklidním se a otevřu ledničku. Ze středy na čtvrtek jsem nocovala u Patrika. Večer před tím mě vzal do restaurace. V pondělí jsem se z práce dostala tak pozdě, že jsem vyčerpaně padla na postel a spala, málem ještě v kostýmku. A víkend jsem strávila u rodičů…No, myslím, že to můžu zkrátit, prostě tu nemám nic, co by se ještě dalo jíst.
Zavřu ji, a i když si připadám jako naprostý debil, posadím se na zem před ni, a prostě se rozbrečím.
Poprvé od čtvrtka. Zato pořádně.

Po několika minutách se donutím vzpamatovat. Alespoň co se týče slz, na zemi ještě poměrně dlouho sedím dál. Nakonec ale najdu sílu i na to rozhýbat se. Můj plán vyspat se až do doby než mi bude líp nevyšel, nedá se nic dělat. Místo toho zamířím do pokoje pro nějaké normální oblečení, a následně do koupelny se upravit. Možná je směšné chystat se jen do obchodu, ale nechce se mi ven jen tak, neupravená, neučesaná, se zarudlýma očima. Nehodlám kvůli němu vypadat jako troska. Líp řečeno nemám v plánu vypadat ani o kousek hůř, než obvykle.
Příprava mi zabere skoro čtyřicet minut. Trochu se mi chvějí ruce. Ale s konečným výsledkem jsem spokojená, sama bych na sobě nepoznala rozdíl. A ať si kdo chce co chce myslí o povrchnosti, v tuhle chvíli je pro mě to, abych vypadala dobře asi to nejdůležitější.
I když on by to spíš než povrchností nazval posedlostí. Stejně zvláštní, že se vůbec namáhal to nějak komentovat...
Vyjdu z bytu a rychle seběhnu schody. Raději bych zůstala doma, nechce se mi mezi lidi, jakkoliv normálně navenek vypadám. Jenže bez jídla už bych to dýl riskovat neměla. Sice už to je hezkých pár let, ale sotva bych nějak viditelně zhubla, nezbavila bych se kontrol z domova minimálně několik týdnů.
Otevřu dveře a přitáhnu si kabát blíž k tělu. Sychravo až hrůza. Počasí jako by mi četlo myšlenky. Jen ještě nějaká ta blížící se vzteklá bouřka, a bylo by to dokonalé. Hlavně je ale nechutně zima. Nechápu toho kluka, co se stále sklání nad autem, oblečený jen v mikině. Jestli to neodnese nachlazením, tak je něco v nepořádku buďto s ním, a nebo se mnou.
Moje autíčko naštěstí parkuje jen pár kroků od vchodu. Už cestou k němu lovím z kabelky klíče, ale pak se najednou zarazím, už s rukou nataženou ke dveřím.
Ne, dnes nemám náladu řídit. Stáhnu ruku zpátky a v tu chvíli mě vyruší zvuk otvíraného okna. Zvednu hlavu tím směrem, a z okna přesně pod mou ložnicí se vyklání muž, řekla bych, že mu táhne na 40, i když s mým odhadem na věk kdo ví. Na chvilku mě jeho tvář zaujme. Zarostlý, a ve tváři zvláštně zamyšlený výraz. To je můj nový soused? Jsem si skoro určitě jistá, že jeho jsem tu ještě nikdy neviděla. Myslím, že bych si tak výraznou tvář pamatovala.
Všiml si mého zaváhání, a zdálo se mi, že to sledoval s určitým zaujetím. Trochu rozpačitě jsem na něj kývla, otočila se a namířila si to na zastávku šaliny. Sotva jsem ušla několik kroků, zaslechla jsem, jak na někoho volá.