Činžák - 3.díl

Petr
„Mám čtyři stovky za chvilku práce, to by mohlo být častěj“ pomyslel si Petr při cestě po schodech dolů a už přemýšlel, kolik kilometrů se může za tyhle čerstvě nabyté peníze projet.
Nebyl ten druh člověka, co dokáže šetřit na něco imaginárního. Na auto si našetřil během tří let sám z brigád, protože měl jasný cíl co chce. Od té doby jdou všechny jeho peníze do údržby a od benzínu, což u většiny lidí zůstávalo jako nepochopené rozhazovačství, které mu taky často vyčítali. On ale věděl, že cokoliv do toho auta investuje, tak se mu vráti už jenom proto, že ho řízení bavilo a hlavně uklidňovalo. A když někdopotřeboval odvézt, tak se stejně obraceli všichni na něho.
„Je to přesně tak, jak to řekl ten nový soused.“ vzpomněl si na poslední větu Adama a když přicházel k autu, už začínal zase přemýšlet, jak má ten rozdělovač správně nastavit, aby motor fungoval správně. Věděl kde je problém, jenže nebyl automechanik a tak nevěděl přesně jak ho opravit a i když se díval na internetu na různá fóra, na živo to bylo přeci jen trochu jinak. Pokusil se pohnout jedním starým šroubem, kterým už hodně dlouho nikdo nehýbal a měl strach, aby ho neulomil.
Jeho auto mělo najeto jen sedmdesát tisíc kilometrů, i když na to nevypadalo. Karoserie už místy rezavěla a motor vypadal, že má za sebou tak půl milionu a jedíné místo, kde auto vypadalo jako nové byl interiér. Tohle všechno bylo způsobeno zajímavým osudem tohohle, kdysi nádherného auta. V roce 1990, hned po revoluci jej koupil jako nové jeden postarší nadšenec, který do toho auta hodně investoval. Podvozek i motor měly závodní úpravy, v autě byl ochranný rám a nejlepší na tom bylo to, že z venku vypadalo jako každé druhé, ne-li ještě hůř. Bohužel po patnácti letech garážování, starání a ježdění jen v létě původní majitel zemřel a auto si vzal jeho syn, který nadšení svého otce nezdědil. Používal ho na všechno, od ježdění do práce ve sněhu až po svážení věcí z pole a tak se stalo, že během trí let auto vypadalo tak, jak vypadalo. Tohle všechno Petr věděl už když ho kupoval, ale přišlo mu že tenhle kouek si zaslouží lepší osud, než do dvou let zkončit někde na vrakovišti. To ale nikdo z jeho okolí nechápal a tak ho všichni měli za blázna, který strká peníze do „kusu šrotu, kterému říká auto“.
Za chvíli se mu povedlo šroub povolit, nastavil předstih motoru do trochu jiné polohy a zkusil nastartovat. Bylo to ale ještě horší než před tím a tak ten motor radši rychle vypnul a rozhodl se vrátit všechno do původního stavu.
Když se znovu sklonil k motoru, uslyšel ženské kroky a pomyslel si, že to určitě bude jeho mamka s výslechem, proč je tady tak dlouho když je zima a co tomu zase je. Jenže ze dveří vyšla jeho sousedka, asi třicetiletá žena kterou skoro neznal, i když bydleli na stejném patře a zamířila ke své skoro nové červené Corse, která i přes svůj věk vypadala špinavá, neudržovaná a přetěžovaná.
Často se mu stalo, že první dojem o lidech získal podle jejich auta a v tomhle případě tomu nebylo jinak. Pomyslel si, že to bude určitě nějaká šíleně úspěšná ženská, která nemá čas pořádně ani na sebe, natož na své přátele nebo nedej bože na svoje auto. V zadu si vsiml nápisu 1,7 JTD, což znamená že má v autě naftový motor a tudíž se nechá docela snadno strhnout lavinou. Dobře totiž věděl, že do tak malého auta je naftový motor zbytečný, ale že jednu dobu bylo moderní kupovat si auta s naftovým motorem a většina lidí to i udělala.
Žena vytáhla klíčky a už už chtěla otevřít dveře, když najednou se jakoby v půli pohybu zastavila a chvíli nehnutě stála, jakoby přemýšlela jestli chce jet, nebo ne. „Já bych nepřemýšlel.“ pomyslel si v duchu Petr, když najednou se nad ním otevřelo okno a jak on, tak i sousedka se podívali nahoru. V okně uviděl souseda, kterému pomáhal se stěhováním a jehož jméno ještě neznal, jak si prohlíži jeho sousedku stojící u auta. Po chvíli, co se na sebe dívali, sousedka odešla a muž v oně se otočil na Petra.
„Je to rozdělovač.“ konstatoval muž v okně a Petr nevěřil svým uším.
„Já vím, jen nevím jak ho správně nastavit. Asi to bude potřebovat do servisu.“ odpověděl mu po krátkém zaváhání Petr, který byl v tu chvíli nerad že to musí přiznat a dodal „zase“.
„Počkej dole, ukážu ti jak na to.“ pronesl muž v okně a pro Petra to bylo něco, co už dlouho nezažil. Už dlouho měl pocti že mu nikdo nerozumí a najednou mu tenhle cizí muž nabídl pomoc. Možná, že by se od něho mohl i něco přiučit...
Po chvíli čekání se otevřely vchodové dveře a vyšel nový soused. Zamířil k Petrovi a hned na pozdrav mu říká: „Ještě jsme nebyli představení, já jsem Adam Franz a ty jsi Petr, jak jsem zaslechl.“ řekl mu přátelkým hlasem a Petr měl najednou pocit, jakoby teď byla Adamova tvář o torochu veselejší, než poprvé co ho viděl.
„Děkuju Vám za pomoc, sám už na to nestačím.“ odpověděl mu zdvořile Petr.
„Ještě chvilku mi budeš vykat a budeš si to opravovat sám...“ pronesl s velkou dávkou nadsázky Adam a Petrovi došlo, že pod tím vším co Adam ukazuje navenek je veselá povaha.
„Tak ukaž, co to tady máme.“ prohlásil rozhodně Adam a popošel k otevřené kapotě auta.
„No páni! Už ze začátku se mi zdálo, že tenhle motor není sériový ale tohle sem nečekal...“ řekl snad jedním dechem Adam a Petr najednou úplně pookřál, protože obdivně se na jeho auto snad ještě nikdo nedíval. Jenže stav jeho auta mu zase nadšení ubral. Nejradši by svého miláčka vychvaloval až na půdu, ale tenhle člověk tomu očividně rozumí a tak se rozhodl, že poví pravdu a možná mu s tím Adam pomůže.
„Jenže bohužel jezdí hůř, než původní.“ dodal zklamaně a mírně si povzdychnul.
„A já vím proč.“ odpověděl mu na to Adam a Petrovi se rozzářily nejen oči, ale rozzářil se úplně celý.
„Proč?“ vypadlo z nedočkavého Petra a bylo na něm jasně vidět, že se těší až s tím bude moct něco udělat.
„Předpokládám žes ten motor nastavoval podle dílenské příručky.“ zeptal se Adam a Petr mlčky přikývl, protože uviděl jiskru v Adamových očích.
„Tohle ale není série, to je klenot a na ten se musí speciálně.“ řekl znalecky Adam a natáhl se pro klíč, který Petr před tím používal. Normálně by petr nenachal nikoho koho dobře nezná, aby se mu v jeho autě jakkoliv vrtal, ale z Adama vyzařovalo něco, co Petrovi dodávalo na klidu a tak jen stál a díval se, co Adam dělá.
„Nastartuj mi ho, ať si ho můžu poslechnout a pořádně doladit.“ řekl z ničeho nic Adam a Petr to šel bez rozmýšlení udělat. Když otáčel klíčem v zapalování, zavalila ho směs pocitů, kde se strídalo očekávání, napětí, ale i strach z toho, co se z motoru ozve. To co nastalo, předčilo všechna jeho očekávání, zmizely skoro všechyn nepřesnosti v chodu a když Petr zamířil zpátky k Adamovi a poslouchal synchronizovaný klapot motoru, čekal že Adam mu řekne že je hotov. Ten byl ale teprve na začátku. Nechal Petra naklonit se vedle něho a přesně mu ukazoval a popisoval jednotlivé seřizovací součástky a u toho je i nastavil tak, že když byl hotový a zavřel kapotu, Petr nemohl uvěřit že je to pořád jeho auto.
„Teď zkus přidat plyn.“ usmál se na něj spiklenecky Adam a petr neváhal ani chvíli. Nasedl, jemně přidal plyn a celou ulicí se rozlehl tak úžasný zvuk motoru, že se i lidé na vzdálené zastávce otáčeli, co že je to za auto.
Petr byl v sedmém nebi a v tuhle chvíli by byl ochotný dát Adamovi všechno co měl, tedy krom auta, za to co přávě teď udělal. Vypl motor a s úsměvem malého chlapce, který právě dostal novou hračku vystoupil a podíval se na Adama. Moc zajímalo, jakým autem Adam jezdí, protože to musí být určitě něco dokonalého a krásného.
„Moc děkuju, ani nevíte, teda nevíš, jak moc. Jakto že o tom tolik víš a které je tvoje auto?“
Najednou, jakoby úsměv z Adamovi tváře a jiskry z jeho očí zmizely a jeho oblyčej znovu nabral výraz, jako když ho Petr viděl poprvé.
„Kdysi sem měl podobný,“ odvětil suše Adam „ale teď už neřídím.“¨
Petra moc zajímalo, co se stalo, ale pak si vzpomněl na změnu v jeho tváři a nezeptal se.
„Můžu ti taky s něčím pomoct? Kdykoliv.“ zeptal se na místo původně plánované otázky a najednou mi připadalo nepatřičné i to tykání.
„Hlavně se v tom někde nezabij.“ uzavřel rozhovor Adam a svižným krokem se vydal ke dveřím, jakoby chtěl utéct před Petrem a jeho nadšením.
Petr chvíli mlčky stál a přemýšlel nad tím, co teď zažil a co se asi muselo stát Adamovi, že v něm jen vzpomínka vyvolala takovou obrovskou změnu nálady.
„Muselo to být něco hrozného.“ pomyslel si v duchu Petr.
Pak si vzpomněl, že pořád drží v ruce klíčky od auta a sic byl ještě pořád zamyšlený nad Adamem, rozhodl se vzít sovje nově seřízené BMW na prijížďku. Nasedl, nastartoval motor, zaposlouchal se do zvuku motoru tak nádherného, že ani rádio nepustil a vyjel na projížku do začínajícího večera.
„Máti zase bude nadávat, proč zbytečně jezdím.“ Pomyslel si ještě Petr, než vyjel z ulice na hlavní silnici. Potom už nemyslel na nic, jen na stádo plechových koní okolo sebe a na silnici před sebou.

Marie
„Kdyby mi tak radši pomohl s úklidem a ne se pořád rýpal v tom autě. Pomyslela si Marie, mamka Petra, když v sobotu odpoledne uklízela celý byt. Slyšela před chvílí z chodby zvuky stěhování, ale nepřikládala jim moc velkou důležitost. Věděla, že Horákovi se odstěhovali do vlastního domečku na kraji Brna a tak byl jejich byt volný. „Byt dneska mizí rychlej, než je lidi stíhají uvoňovat.
Z přemýšlení při úklidu ji vyrušilo nastartováni auta jejího syna. Poznala už, jak jeho zní, když často dlouho do noci čekávala, až se vráti z projížděk, jenže teď to znělo jinak a dlako hůř. Přišla k onku a všimla si, že vychází ven její sousedka. „Jak ona se to jmenuje? proletělo ji hlavou a samotnou ji překvapio, že nezná jménosvé sousedky. Po chvilce se otevřelo okno z do dneška prázdného bytu a vyklonil se z něj muž, tedy alespoň podle vršku hlavy tak usuzovala, a začal se bavit s jejím synem. Přemýšlela, odkud může Petr znát člověka, který se právě nastěhoval a nic ji nenapadalo.
„Musím se ho zeptat až přijde.“ řekla si po tom co se okno zavřelo. Chvíli pozorovala svého syna, jak tam jen tak stojí a nic nedělá a připadalo ji to zvláštní. Za chvíli vyšel onen muž na ulici a začal něco řešit s Petrem ohledně jeho auta. Rozhodla se, že se vrátí k úklidu a zeptá se Petra na všechno hned, jak přijde domů. Pustila vysavača dala se do vysávání celého bytu, což věděla že zabere asi půl hodiny.
„Zajdu se ho zeptat, kdy dojde na večeřu.“ pomyslela si když skončila s vysáváním, uklidila vysavač do komory a vyšla na prázdnou chodbu zrovna ve chvíli, kdy někdo z obyvatel domu docela razantně přibouchl dveře.
„Fuj to sem se lekla!“ vychrlila ze sebe jedním dechem, zamkla dveře od bytu a vydala se po schodech dolů.
Když vyšla před dům, na místě kde mělo stát Petrovo auto nebylo nic.
„Kam jel? Určitě zase jenom tak nikam...“ pomyslela si pro sebe a nasledující myšlenka, jako obvykle byla „Snad dobře dojede.“. Věděla, že Petr řídí dobře, ale taky věděla že jeho auto není zrovna nejpomalejší a nejbezpečnější a že každý může někdy udělat nějakou chybu. Vždycky, když byl dlouho pryč, poslouchávala každé auto venku a jeho už poznala bezpečně. Dneska odjel, aniž by jí řekl kdy se chce vrátit, takže její starosti budou asi s přibývyjícím časem narůstat.
„Půjdu to douklízet a on se snad do té doby objeví.“ dodala si optimismu a vešla zpátky do domu.
„Zase někam odjel, co paní Krátká?“ zazněl jí za zády hlas zrovna ve chvíli, kdy začala vstupovat na scodiště.
„Dobrý den, paní Růžková.“ otočila se na ni Marie s předstíraným úsměvem. „Jel si něco zařídit, bude hned zpátky.“
Vymýšlela si příběh, který by mohl být pro tuhle starou drbnu víc přijatelný než to, že se jel jenom tak projet kdoví kam, sám a večer.
„A víte, že se sem nastěhoval nový soused?“ pokračuje v přívalu informací paní Růžková a i když se o Marie o drby normálně nezajímala, tak tohle jí zaujalo.
„Opravdu? Viděla jsem tu nějakého cizího může a slyšela stěhování.“ začala z lehka a doufala, že se dozví nějaké informace o onom cizinci, kterého Petr znal.
„Jmenuje se Franz a bydlí tady se synem. Zvláštní, nemyslíte? Váš Péťa mu pomáhal se stěhováním i s panem Smejkalem a pak zase ten pan Franz pomáhal jemu s tím jeho autem, tak bude asi nějaký mechaik, nebo něco takového. Sám ale auto nemá, přijel šalinou aj se synem a žádné nové tu ani nestojí. Zato to auto té vaší sousedky je pěkně špinavé, co? Že se nestydí v tom jezdit, takový...“
Tok slov z ústa paní Rožkové přerušila řeka myšlenek Marie, která se snažila zpracovat všechny nově nabyté informace. „Tak takhle se zanjí. Peťa mu asi musí věřit, když ho nechal opravovat svoje auto. Ale je to asi zvláštní člověk, podle toho co říkala ta otravná ženská...“
„Nemyslíte?“ vytrhla ji ze zamyšlení řečnická otázka paní Růžkové.
„Taky si to myslím...“ odpovědela Marie, aniž věděla, jaká byla otázka. „Už budu muset jít, mám doma ještě nějakou práci. Na shledanou paní Růžková.“ řekla Marie, a dala jasně na jevo, že už nechce pokračovat v hovoru. „Možná až moc jasně.“ Napadlo ji, když po zdvořilém „Nashledanou“ uslyšela zavření dveří bytu číslo 1.
Když se vrátila do bytu, myšlenky na nového nájemce byly pryč. Zjistila, že už má všechno uklizené, k večeři Petrovi ohřeje zbytek od oběda a tak se rozhodla podívat se na televizi. „Ani nevím co teď dávají, ale aspoň si ukrátím čekání na Péťu.“ napadlo ji když zapínala televizi a začala projíždět všech třicet kanálu jejich kabelové připojky.
Asi za dvě hodiny se na ulici ozval známý zvuk, Marie se usmála a šla se k oknu ujistit, že má pravdu. Byl to skutečně její syn ve svém autě a jako vždy zaparkoval na tom stejném plácku před domem. Přešla do kuchyně, zapla sporák a začala ohřívat večeři. „Určitě bude mít po tom všem hlad.“ pomyslela si a zrovna uslyšela chrastění klíčů v zámku.
„Budeš jíst?“ zeptala se jako vždy a Petr souhlasně přikývl. „a kdes tak dlouho byl?“
Tuhle otázku položila vžycky a pokaždé na ni dostala stejnou odpověď. „Projet se.“ Tentokrát tomu nebylo jinak. „Zajímalo by mě, co by mi mohl odpovědět jiného.“ napadlo ji v duchu a přemýšlela, co má vlastně ještě její syn v poslední době za záliby, kromě svého auta. Na nového souseda se ptát nechtěla, věděla už dost a mohlo by to vypadat že ho sleduje. Po chvíli ticha ji napadla spásná myšlenka: „A jak se má Ivanka, už sem ju neviděla ani nepamatuju. Vídáte se ještě?“
„Tak vidíme se ve škole a když nejde hned na tréning, pokecáme po cestě ze školy. Tenhle víkend má závody. Určitě zase vyhraje.“