Činžák - 5.díl

Adam
Adama v neděli ráno ho probudily sluneční paprsky, které po včerejším sychravém počasí asi čekal málokdo. „Taky sem si večer mohl zatáhnout závěsy.“ vynadal si v duchu a v zápětí mu došlo, že nemohl protože jsou ještě v krabici. Nikdy by ho nenapadlo, že se stěhováním bude tolik práce. Navíc když má přemýšlivou náladu, tak se na nic nemůže pořádně soustředit. „Včera mě vyvedl z nálady ten kluk.“ Proletělo mu hlavou a v zápětí by si za tu myšlenku nejradši nafackoval, protože Petr přece za nic nemohl, spíš naopak mu pomohl na chvilku zapomenout. Podíval se na hodinky, bylo osm hodin ráno. Šel zkontrolovat Adámka, který ještě spal a tak měl akorát čas na ranní kafe. Než se mu uvařila voda, vytáhl z jedné z krabic rádio a zapojil ho v kuchyni do zásuvky. „Tady by mohlo být fajn místo.“ Pomyslel si a položil ho do jedné z polic. Zapnul ho a uslyšel jen chrapot. Chvíli hýbal s anténou a pak mu došlo, že tady asi středočeské lokální rádio nechytí... Začal tedy ladit a když přešel snad všechny druhy a žánry a celý rozsah vlna rádia, začal se pomalu vracet a doufal, že něco přeslech. Najednou mu ucho zachytilo známé tóny a on začal jemně dolaďovat frekvenci. „Bóóóórn, tu býýý váááájld!“ rozeznělo se kuchyní a Adamovi tenhle starý známý song na chvíli na tváři vyvolal úsměv.

Po obědě, asi tak o půl druhé odpoledne se rozhodl, že vyrazí s Adámkem ven, ať pořád nesedí doma u počítače. Adámek sice chvíli protestoval, ale pohled na slunečnou oblohu ho nakonec přesvědčil a tak se vydali na výlet po neznámém okolí.
Před domem, jako prvního dnes, potkal Petra, který umýval auto.
„Dyť nevypadalo špinavé.“ konstatoval Adam Petrovi za zády a ten až nadskočil, jak se ho lekl.
„To sic ne, ale může vypadat ještě čistěj...“ řekl mu na to Petr, když se vzpamatoval z prvotního šoku a vůbec nevypadal, že by po včerejšku nad něčím ohledně Adama přemýšlel, což pro Adama bylo dobré znamení.
„Dneska je fakt pěkně, i když venku je větší zima, než jak to vypadalo za oknem.“ pokračoval Adam na jiné téma, i když se to v zápětí svezlo zase zpátky.
„Co že ještě nemáš přezuto?“ podivil se Adam, když si prohlédl Petrovi sjeté letní pneumatiky.
„Nevyšlo mi to už na zimní, tak asi nebudu na sněhu jezdit.“ vysvětlil mu to Petr a v jeho hlase zaznělo zklamání.
„Třeba se ti něco poštěstí a nebo seženeš nějaké jemně ojeté.“ dodal mu trochu naděje Adam a zase zkusil změnit téma: „Nevíš, kam si tady můžeme s klukem zajít? Třeba někam do parku, nebo tak.“
„Támhle o pár baráků dál je docela pěkný park i s prolézačkama.“ ukázal bez zaváhání Petr směrem na druhou stranu od zastávky tramvaje.
„A já si toho nevšiml.“ konstatoval překvapeně Adam když uviděl docela velkou zelenou plochu se dvěma stromy, která se dala jen těžko přehlédnout a připadal si v tu chvíli před Petrem jako největší hlupák.
„Neznáte to tady, to se stává.“ odpověděl mu Petr a jedním dechem dodal „A o těch zimních kolech budu ještě uvažovat.“
„Tak to hodně štěstí a šťastnou volbu.“ rozloučil se s ním Adam a vyrazil se synkem do parku kousek od domu.
„Kolik krásných věcí asi takhle člověk přehlédne, když se neumí pořádně podívat kolem sebe?“ napadlo Adama když vcházeli do parku, ve kterém si hráli děti.

Když přišli do parku, uviděl Anámek partu tří kluků různého věku, asi tak dva roky od sebe, kteří vesele běhali po parku a bez přemýšlení se rozběhl k nim. Adam ho napřed chtěl zastavit, ale potom mu došlo, že nové přátele tady bude potřebovat. „A zasáhnout můžu vždycky.“ proletělo mu hlavou a posadil se na lavečku v parku tak, aby viděl co dělá jeho syn. Ten si bez jakýchkoliv rozpaků začal povídat s těmi třemi chlapci a brzy si s nimi hrál, jako by je znal odjakživa.
„Kdyby se tak mohl každý tak jednoduše seznamovat, jako děti. Ta jejich bezstarostnost je úžasná.“ pomyslel si a vpomněl si na to, jak jednoduše a rychle se sblížil s Petrem. „Je to tak mladý a životem ještě nezkažený kluk, ale přitom máme tolik společného...“
„To je váš syn?“ vyrušil ho z toku myšlenek neznámý ženský hlas.
Adam zvedl oči od země a podíval se na ženu, která ho právě oslovila. Stála tam s mužem, očividně k sobě už delši dobu patřili a vypadali spokojeně. Oba byli asi v Adamově věku, muž možná o torchu starší. Nebyli nijak velcí, on měl asi 180 centimetrů, ona 170, ale vyzařovala z nich radost a spokojenost a najednou jakoby zabírali celí Adamův výhled.
„Jsme Kutálkovi. Já jsem Soňa a tohle je Vladimír. A támleto jsou naši kluci, Honza, Vojta a Jirka.“ řekla mu Soňa a ukázala na tři chlapce, kteří si hráli s Adamovým synem.
„Pěkní chlapci.“ odpověděl zdvořile Adam a došlo mu, že on sám se ještě nepředstavil. „Já jsem Adam Franz. Bydlím tady v tom domě naproti i se svým synem Adámkem.“ dodal Adam a ukázal na dům na protější straně ulice.
„To je ale náhoda, my bydlíme v tom stejném domě. Vy jste ten, kdo se včera stěhoval? My bydlíme v bytě číslo 2 v přízemí.“ pokračovala v konverzaci Soňa a sic působila přijemným dojmem, Adam nějak neměl náladu na seznamování s dalšími lidmi.
„To jsem já, bydlím v bytě číslo 6.“ odpověděl bez náznaku zájmu Adam, zvedl se a omluvně řekl: „Už budeme muset jít.“
„Adámku, pojď, půjdeme se ještě projít.“ zavolal na svého syna a ten, i když se mu moc nechtělo, přišel za ním a oba spolu vyšli z parku ven a vydali se prozkoumávat okolní ulice.

Už se smrákalo, když přisli domů. Oba už byli unavení a tak po krátké večeři uložil Adam svého syna do postele a když pouklízel a poumýval nádobí, došlo mu jak unavený vlastně je... Sedl si do křesla, natáhl si nohy a začal přemýšlet, kdy naposled se pořádně vyspal. Už dlouho má špatné sny plné vzpomínek, které se mu povedlo částečně zatlačit do podvědomí, ale které se v noci, neovládané otěžemi rozumu, vracaly a nedovolily mu v klidu spát. „Už je to půl roku, změnil jsem od té doby snad úplně všechno, ale stejně se mi to pořád vrací. Co bych měl ještě udělat?“ zadumal se a snažil se nemyslet na nic. Najednou se z ulice ozvalo bručení motoru a Adamovi, ať chtěl, nebo ne, proletěla hlavou jedna myšlenka.
„NE!“ řekl rezolutně, vstal z křesla a šel se podívat k oknu, kdo to přijel. „Na tohle ještě nemám a ani nevím, jestli někdy mít budu.“ dodal si sám pro sebe a ani ho nepřekvapilo, že dole před domem uviděl černé BMW.
„Ten kluk by jel autem aj na běh pro zdraví, který by se konal ve vedlejší ulici, protože by mu to řízení chybělo.“ pousmál se Adam a se zájmem pozoroval, jak se Petr bez větších problémů vešel do malé mezery, mezi popelnicí a autem, ke kterému včera mířila ta žena, očividně jedna ze sousedek. „Řídit asi umí...“ pochválil ho sám pro sebe a šel se natáhnout zpátky do křesla, protože cítil, že ho Petr přivedl zase na jiné myšlenky. Když odcházel od okna, zaslechl ještě zběsilé zvonění tramvaje doprovázené kvílením kovu o kov. Chtěl se podívat, co se stalo, ale ze svého okna tam neviděl. „Když uvidím modré majáky, vylezu před barák a podívám se.“ Uzavřel celou situaci Adam a pohodlně si lehl do křesla...

Marek
„Tak tomu říkám pokrok moderní techniky v dopravě...“ řekl Marek tónem, který měl náznak stížnosti. „třicet kilometrů vzdušnou čarou za hodinu a kousek. To je výkon...“
Markovi bylo 24, letos v červnu úspěšně dokončil studium ekonomie v Praze a poté si našel práci v prosperující firmě, která měla sídlo v Brně, kde bydlí se svou přítelkyní Anetou v malém bytě.
„Ty si furt musíš na něco stěžovat, že?“ osopila se na něj Aneta, která stála vedle něj. „Jak jinak by ses chtěl dopravit z Pavlovic do Brna? Když auto si z toho svého platíku nemůžes dovolit?“ dodala rýpavě a bylo vidět, že trefila Markovo citlivé místo.
Ametě bylo taky 24, ale byla o pár měsíců starší než Marek. Studovala poslední semestr chemie v Brně, takže neměla moc času na jiné myšlenky, než byla škola.
Oba byli původem z Velkých Pavlovic, což je město asi třicet kilometrů jižně od Brna, známé svým dost špatným spojením. Znali se už dlouho, chodili spolu na gymnázium a v posledním ročníku se dali dohromady. A sic šel každý jinam, podařilo se jim vztah udržet pět let a teď mohli konečně začít žít spolu, z čehož byli oba nadšení. Alespoň tedy ze začátku. Teď oba stáli v tramvaji kousek od zastávky kde vystupovali a Marek už se nemohl dočkat až bude moct z přeplněné tramvaje vystoupit a konečně si po víc než hodině úmorného nedělního cestování plného přestupů odpočinout. Teď ho ale víc trápila poznámka Anety, kterou nečekal a která ho nemile překvapila. Věděl, že jeho plat byl docela malý, vzhledem k tomu co dělal a kolik času v práci trávil, ale měl strach s tím něco udělat a na život mu to krásně stačilo. Přemýšlel co jí na to říct, ale rozhodl se že tuhle poznámku přeskočí a bude pokračovat v předchozím tématu.
„Stejně mě to štve. To už bych mohl jet aj na kole. Už abych byl z téhle zatra...“ bylo všechno co stihl říct, protože souprava najednou začala tak prudce brzdit, že všichni cestujíjí začali padat a Marek s Anetou nebyli vyjímkou. Oba měli na zádech krosny, což jim na stabilitě taky nepřidalo a i když se drželi madel, měli co dělat aby nespadli. Celá tahle scéna byla doprovázena zběsilým zvoněním a nadávkami řidiče, které ale v hluku a zmatku nikdo nemohl slyšet. Když tramvaj zastavila, otevřeli se dveře a lidi se kvapem začali jeden přez druhého hrnout ven, jakoby měla tramvaj co nevidět vybuchnout. I Aneta se začala talčit, ale Marek zůstal v stát a vystoupil v klidu s posledními, kterým se taky nechtělo tlačit.
Venku, když se zase potkal s Anetou, zjistil, že tramvaj stojí z půlky na zastávce kde chtěli vystupovat a šel se podívat, jaký byl důvod brždění. Těsně před tramvají stál hlouček lidí a když se rozestoupil, uviděl Marek ženu s dítětem, kterému, kromě šoku, očividně nic nebylo.
„To děcko skočilo hned před tramvaj a ani se nedívalo. Ještě že to ten ridič ubrzdil...“ zaslech Marek z davu přihlížejících a tudíž mu bylo jasné, co se stalo.
„Poď, půjdeme domů, stejně už tady nic neuvidíme...“ řekl Anetě a pobídl ji k odchodu do domu, který byl jen kousek dál po ulici.
Když přicházeli ke dveřím, všiml si Marek černého auta před vchodem, vzpomněl si na Petra kterého znal od vidění a na to, co mu řekla Aneta v tramvaji.
„Možná bych si měl začít šetřit a sehnat si nějaké auto.“ pomyslel si sám pro sebe, když Aneta odemykala dveře jejich malého bytu v prvním patře, na kterých bylo číslo 4.
„A zítra zase do práce...“ pronesl unaveně Marek, když za sebou zavíral dveře od bytu.