Činžák 6. díl

Aneta

Otevřela oči. Za okny byla stále tma, ale nechtělo se jí pátrat po brýlích, aby dokázala přečíst číslice na budíku. A stejně tak neměla náladu hledat mobil.
Prostě bylo něco mezi jedenáctou, kdy šli spát, a šestou, kdy vstával Marek.
Marek. Otočila se něj. Měli zataženo, takže do pokoje pronikalo jen málo světla z pouličních lamp. Jeho obrys byl tmavý, rysy jeho obličeje byly téměř nerozeznatelné.
Spal tiše. Pokud z nich dvou někdo někdy chrápal, byla to ona.
Ležel otočený čelem k ní. Opíral se zády o zeď, a ona ležela až na opačném kraji postele.
„Proč tak daleko?“ pomyslela si smutně. Ale věděla proč. Večer se pohádali. Vyprovokovala to, to přiznávala. Neměla dobrou náladu, s diplomkou přes víkend vůbec nepohla, na zítřek měla být do laborek připravená, a nebyla. No a nekonečná cesta jí taky náladu nespravila.
Pak stačilo několik nevhodných poznámek, pár vět pronesených nepříjemným tónem, nebo nějaký ten škaredý pohled, a bylo to.
Vyčítala si, jak se do něj navezla. Vyloženě s účelem trefit bolavé místo. Jako by nestačilo, že má náladu na bodu mrazu ona. Musela ji způsobit ještě jemu.
Povedlo se, po návratu domů už byli oba ve stavu, kdy stačilo zadat důvod, a byl oheň na střeše.
Nebyla to jejich první hádka za dobu, co tady spolu bydleli. O hloupostech se dohadovali často. Ale tahle první ji bolela. Kvůli tomu, co slyšela od něj, i tomu, co vypustila z úst sama. A přitom nekřičeli. Vlastně ani nezvýšili hlasy. Ale nejhorší na tom všem bylo, že šli bez usmíření spát, a to byla věc, kterou nikdy dřív neudělali.
Hádali se mockrát, on byl celkem kliďas, ale ona se nechala vytočit snadno. A tak se občasným roztržkám nevyhli. Jenže vždy nakonec usínali v objetí. Někdy byla uražená třeba hodinku, dvě, párkrát si dokonce musela usmiřovat jeho, ale nikdy se nestalo, že by šli do postele v napjatém tichu a usínali každý striktně na své straně.
Nepamatovala, že by někdy spala vedle něj, aniž by ji políbil na dobrou noc. I takové věci mají bohužel někdy své poprvé.
A teď tu ležela, uprostřed noci, dívala se na něj, a vyčítala si to. Ne jemu, sobě, protože teď, po té, co přešel vztek, viděla, jak málo vlastně udělal, čím ji vyprovokoval. Přepadl ji nepříjemný smutek, a strach. Z toho, co se stalo, z toho, že to bylo poprvé, ale kdo ví, jestli naposledy. Z toho, jak moc chtěla, aby se probudil a objal ji.
Natáhla k němu ruku a pohladila ho po tváři. Jemně, konečky prstů. Jeho vousy ji lehce škrábaly. Věděla, že spí dost tvrdě na to, aby si její dotyky uvědomoval. A snad to byla i škoda.
Přisunula se blíž k němu, a lehce ho políbila na rty. „Dobrou noc,“ zašeptala. I když ji nevnímal, ani jí samozřejmě nijak neodpověděl. Ale pomohlo jí to cítit se alespoň o trošku líp.
Položila se na postel tak blízko, že se nosem lehce dotýkala jeho. Podivný strach nemizel, ale jeho blízkost pomáhala alespoň trochu. A budit ho nechtěla. Ne, když ho čeká celý týden ranního vstávání.
Zavřela oči. Doufala jen, že zaspí co nejrychleji.

Probudil ji chlad. V pokoji byla stále ještě tma, ale zdála se už alespoň o něco méně hustá. Jako první si uvědomila, že není přikrytá, proto ta zima. A hned poté, že je v posteli sama.
Vyskočila na nohy tak rychle, že se jí trochu zamotala hlava. Ignorovala to, a tak jak byla, jen v kalhotkách, vyběhla do kuchyně.
Prázdno. Ticho. Tma.
Byl pryč. A ani se s ní nerozloučil. Zavřela oči a snažila se zahnat znovu se ozývající strach z noci.
V tu chvíli uslyšela vrznout vchodové dveře.
Že by alespoň tak?
Narazila si bok o kuchyňskou linku, jak spěchala k oknu. Ale když odhrnula žaluzie, i bez brýlí poznala, že tahle naděje byla planá. Dlouhý oranžový kabát vzdalující se zřejmě k zastávce, Markovi rozhodně nepatřil. A i přes zavřené okno slyšela klapot podpatků.
Vzdychla si a mnohem pomaleji zamířila zpět do ložnice. Najít brýle, a zjistit, kolik je vlastně hodin.

Kristýna

V práci se dnes zdržím výrazně kratší dobu, než jindy. Nemám náladu sedět tam ani o chvíli dýl po pracovní době, nemám dnes ani žádnou práci v terénu, takže není nic, co by mě zdrželo. Prostě v půl páté vypnu počítač, obléknu si kabát, a zamířím k východu.
Cítím se strašně nezvykle, když hned po práci zamířím domů. Jako bych to ani nebyla já. Kdo ví proč, ale znovu jsem nechala auto doma, a vyrazila šalinou i do práce. Stále si připadám příliš apatická na to, abych řídila. Ale teď, když stojím v narvané šalině, a vzhedem šílenému stylu řidiče jsem ráda, že jsem se zatím nenatáhla, mám pocit, že tenhle nezvyk mi dělá ještě hůř na psychiku, než kdybych se rozhodla jet tak jako každý normální den autem. Možná se mi to jen zdá, ale všude kolem mě jsou zamilované páry.
A všechny vypadají tak, jako by je nic na světě netrápilo. Což opravdu nemám zapotřebí sledovat zrovna teď.
První nepříjemná věc dnes ráno byla, když jsem musela cestou do práce zapnout mobil. Nedá se nic dělat, potřebuju ho, a nemám oddělenou pracovní a soukromou linku. Od čtvrtečního odpoledne jsem byla nedostupná, snad jsem i doufala, že tam po víkendu najdu něco, co mě utěší, něco, co zvrátí to, co se ve čtvrtek stalo, ale kromě hromady zmeškaných volání kvůli práci, dvou od mámy, a zprávy od kamarádky ohledně dnešního tancování (tancování, do háje, ještě jednou bych dnes měla jít mezi lidi?!) tam najdu všehovšudy JEDNU zprávu a JEDEN hovor od Patrika. Nejdřív mi ve čtvrtek večer zkoušel volat. A pak napsal, že se mu mám ozvat, až si zapnu mobil.
Nic víc.
Co víc jsem ale taky čekala?
Možná alespoň nějaké „promiň“.
Nebo něco ve stylu „musíme si ještě jednou promluvit.“
A zpráva typu „spletl jsem se, nevím, proč jsem říkal takové věci, záleží mi na tobě, a nechci o tebe přijít,“ by mě určitě taky potěšila.
Ale sms od něj je strohá jako vždy. Dodnes mi nikdy jeho věcnost nevadila. Brala jsem to jako součást toho, jaký je.
Asi jsem si měla uvědomit, že další takovou součástí je i to, že se nehodlá vázat. A to za žádnou cenu.
Odvrátím hlavu od jednoho vyloženě nechutně zamilovaného páru. Taky vám to nebude klapat věčně, vy hrdličky, pomyslím si hořce. Modlím se, aby si šalina pohla, chci už být v bezpečí svého klidného bytu, ale jako na potvoru trčíme nekonečně dlouho na nějaké křižovatce.
Je to jak přímá úměra. Čím hůř se cítím, tím pomaleji jedeme. Ještě chvíli a začneme couvat.
Na křižovatce konečně naskočí zelená, a řidič se rozhodne vzít to závodním tempem. Nejsem jediná, kdo málem vezme pochopa. Zítra si beru auto! Rozhodnu se s definitivní platností. Co zítra, už dnes večer na tancování, jestli půjdu. Nemám nic proti tramvajím, ale v půl páté odpoledne, narvané k prasknutí, s šíleným řidičem, a na osmicentimetrových podpatcích? Děkuji, ale znám i lepší zábavu.
Konečně dorazíme na zastávku, kde vystupuju. Mohla bych přesednout na jinou a svézt se ještě tři zastávky, ale raději si udělám malou procházku. Pochybuju, že by za volantem (páčkou, nebo čím, že se šaliny řídí) seděl větší magor než ten, jehož vůz jsem právě opustila, ale riskovat to nehodlám.
Nehledě na to, že už nemám náladu mačkat se na cizí lidi.
Jdu pomalu, a i to je na mě nezvyk. Jak je to dlouho, co jsem naposledy neměla pocit, že někam spěchám? Co jsem si vykračovala ulicí co noha nohu mine? Nebo jsem dokonce třeba vyrazila do lesa?
Poslední roky, vlastně od chvíle, kdy jsem opustila školu, to byla jen práce. Práce, práce, práce, a práce. Jo, chodím tancovat, se železnou pravidelností, každé pondělí v sedm večer. Už tři roky. Někdy dojedu za našima. Pravidelně jeden víkend v měsíci, vždy přibližně kolem 24., abych tu rutinu nemusela narušovat o Vánocích. Sem tam zajdu s kamarádkou ven, ale to vážně jen sem tam, a zatímco povídáme, přemýšlím nad prací. Jediný čas, kdy jsem zastavovala, vypínala a relaxovala, byl s Patrikem.
Trávila jsem s ním, dalo by se říct, skoro veškerý volný čas. Oceňovala jsem to, že jsme podobní. Pro oba z nás byla práce důležitá, možná, že by se v tuhle chvíli dalo říct, že to nejdůležitější, ale přesto jsme si našli dost času na sebe. Jako z nějaké reklamy na štěstí. V neděli jsme ani jeden nepracovali. Někdy jsme leželi celý den v posteli, od rána do večera, a užívali si jeden druhého. Jindy jsme jezdili na výlety. Na kole, nebo třeba někam na výstavu, do divadla...úspěšný mladý pár jak z reklamy. Byla jsem šťastná a říkala si, kde jsem k takovému štěstí a úspěchu vůbec došla. Čím jsem si to zasloužila.
Když jsme oba skončili v práci alespoň trochu rozumně, nebo jsme nebyli na žádné služební cestě, trávili jsme spolu i večery a noci. Chodili jsme do kina, do kavárny, nebo jsme opět jen tak leželi v posteli, s tichou hudbou v pozadí. Šlo to tak den za dnem, měsíc za měsícem, rok za rokem.
A mě začalo pomalu něco chybět.
Předminulou neděli jsme slavili šesté výročí. Protáhli jsme nedělní výlet už od pátečního odpoledne, a vyjeli si do Alp. V pátek do luxusní restaurace, v sobotu na sjezdovku, v neděli lenošit na pokoji. Nádherný víkend.
Doteď si pamatuju tu chvíli, kdy jsem si to naplno uvědomila. V neděli ráno, hned po probuzení. Tušila jsem to uvnitř sebe už dlouho, ale v ten moment, kdy jsem se na něj dívala, zatímco on ještě spal, mě to trklo do hlavy naplno. S tímhle chlapem chci zůstat už napořád. On je to, co si představuju pod pojmem ideální partner. V tu chvíli mi to bylo naprosto jasné.
A tak jsem minulou středu nadhodila téma budoucnost. Nikdy dřív jsme to pořádně neřešili, nikdy jsem neviděla důvod. Bolestně rychle mi došlo, že on zjevně také ne.
Máme o svém vzájemném vztahu asi diametrálně jiné představy.
Zavřu oči a trochu přidám do kroku. Šest let. Může taková doba skončit takhle hloupě? Může se opravdu stát, že najednou zůstanu sama, a jediné, co mi zbude, je práce? Může se pohádka ze dne na den změnit v horor? Nedokážu si už představit, že bych byla schopná být s někým jiným. Na tom, co jsem „objevila“ před dvěma týdny v Alpách, se nic nezměnilo. Ale nedokážu si představit, že bych měla být nadále s ním. Ne pokud mě on bere jenom jako takový doplněk!
Málem se natáhnu, nekoukat na jehlách pod nohy není zrovna inteligentní nápad. Naštěstí to ustojím, kabát by mi za blízké setkání s kaluží zřejmě nepoděkoval. Vrátí mě to nicméně do reality. Zbývá mi posledních pár set metrů, a budu doma.
A tam budu dělat co? Sama? Prožene se mi hlavou. V tu chvíli mi dojde, že spěchat z práce možná nebyl až tak dobrý nápad. Díky bohu alespoň za to tancování. Je to šílené, nechci být mezi lidma, ale teď už nechci být ani sama. Už jsem poznala, že spánek to nespraví, snažila jsem se o to ještě celou neděli.
Zabočím do naší ulice a zpomalím. Čím jsem blíž, tím míň se mi chce.
„Bylo to skvělé, nikdy jsem nečekala, že mě to bude tak bavit. Bála jsem se toho, ale není čeho. Hned bych jela znova,“ zaslechnu za sebou nadšený dívčí hlas. Jo, holka, tvou euforii bych chtěla mít.
„No ale co ty? Cos dělal o víkendu?“ pokračuje hlas, a vzhledem k tomu, že mě míjí mladá dvojice, tak teď i vidím, komu patří. Mlaďounká holčina, rozhodně pod dvacet, a ten kluk, co v sobotu mrznul u auta. Nebo minimálně dle mého názoru mrznout měl. Na druhou stranu on za sebou asi neměl dvoudenní hladovku. Poté, co jsem do sebe dostala alespoň nějaké živiny, jsem taky přestala připomínat pražského krysaříka na sněhu.
„No, tady to bylo taky docela akční, v sobotu se sem nastěhovali noví nájemníci. Franzovi. Otec se synem.“
„Co? Fakt? Místo Horáků?“
Vida, tak to byli Horákovi, kdo bydlel pode mnou. A vousáč má syna. Co všechno se člověk nedozví.
„Jo, tam. No a v sobotu-“ dál už mi jejich rozhovor zmizí z doslechu. Zaujme mě místo toho moje auto. Proboha, to vypadá, uvědomím si. Ve čtvrtek jsem musela na skok k jedné rozestavěné lesní cestě, záskok za kolegu, dlouhá projížďka kvůli pár papírům, až do Bílých Karpat. V Brně možná bylo celkem slušně, ale i když jinde hřeje slunce, tam je věčná mlha. A když je v Brně mlha... Jediné místo, kde se dalo zaparkovat, abych nezavazela stavařům bylo přímo na místě, kam vítr odnášel prach z mostu, který zrovna částečně bourali. I když od té doby trochu sprchlo, stejně to vypadalo skoro, jako bych s tím jela rallye. Zítra mě čekala důležitá porada, a tentokrát na o něco víc reprezentativním místě, než je cesta pro svoz dřeva z lesa. Budu to muset ještě před tím vzít přes myčku.
Připadala jsem si sice děsně dětinsky, ale neodolala jsem, abych na nejšpinavější část kapoty nenamalovala prstem smajlíka. Usměvavého. Když se mračím já, nemusí i moje auto. Teprve potom jsem zamířila domů. Bylo krátce po půl šesté. Měla jsem necelou hodinku.
Navečeřela jsem se, s důsledností člověka, který o sobě ví, že když se neuhlídá, tak taky možná skončí znova v nemocnici, dala si krátkou sprchu, a začala se balit. Černé legíny, kraťounkou sukni přes ně, tílko na ramínka, pití, vysoké kozačky s jehlama, které jsou příliš na běžné nošení i pro mě. Zkontrolovala jsem kartičku s předplacenými vstupy, a přesto, že bylo stále příliš brzy, jsem vyrazila. Však první tam asi nebudu.
Jak jsem si slíbila odpoledne v tramvaji, zamířila jsem tentokrát konečně k autu. Smajlík se na mě vesele šklebil. Odemkla jsem, nasedla, otočila klíčkem v zapalování, a nic.
Ne, že by to chcíplo. Nebo alespoň škytlo. Nic!
Na druhý pokus jsem zaslechla alespoň to jemné škytnutí, ale tím to taky haslo. Víc jsem z toho nedostala, ať jsem se snažila sebevíc.
„To snad nemyslíš vážně,“ pronesla jsem do ticha, a ani jsem nevěděla, ke komu mluvím. Jestli k sobě, autu, nebo nějakému zlomyslnému bohovi, který se teď určitě zubí minimálně, jako ten ksicht v prachu na kapotě. Vyzkoušela jsem to naposledy. Až pak jsem si toho všimla. Svítili mi světla. Nebo jinak řečeno, svítili by, kdyby na to měli šťávu.
„Sakra!“ ulevila jsem si, a praštila hlavou o opěrku. „Tohle je fakt moc!“
Vytáhla jsem klíčky a vystoupila z auta, Znamená to zase městskou hromadnou? Rozhlídla jsem se.
„Zatracený křápe!“ otitulovala jsem auto, ač jsem věděla, že jediný, komu můžu nadávat, jsem já sama.
„Máte to vybitý?“ ozvalo se mi za zády, až jsem málem naskočila. Ani jsem netušila, že tu někdo je.
„No, podle všeho jo. A to fest,“ odpověděla jsem, jen co přešel ten největší úlek. Otočila jsem se. Za mnou stál ten mladý otužilec.
„Mám vám s tím pomoct? Stojím hned naproti,“ ukázal na mohutné černé auto, které bylo čumákem jen kousek od toho mého zrádce.
„To bych ti byla dost vděčná.“
Přikývl, a zalovil v kapse pro klíčky. Sehnul se ke dveřím svého auta, ale ještě se na chvilku zarazil.
„Víte vlastně, jak se to dobíjí?“
Zavrtěla jsem hlavou a byla ráda, že je tma. Tipuju, že jsem trochu zrudla. Nesnáším, když musím uznat nějakou svou nevědomost. Znovu přikývl, a hned se pustil do vysvětlování.

Nechala jsem běžet motor a vylezla z auta. Říkal, že ho teď tak mám nějakou dobu nechat. Kdo ví proč, není to zrovna můj typický povahový rys, ale byla jsem zvědavá.
„Díky moc,“ začala jsem rozhovor opětovným poděkováním. „Nechápu, jak se mi povedlo nevšimnout si těch světel.“
Pokrčil rameny. „To se može stát každýmu. A není zač.“
Na několik vteřin zavládne ticho, ale pak se ho rozhodnu přerušit.
„Vím, že jsme sousedi už asi několik let, a je hloupý, že to nevím, ale jak se vlastně jmenuješ?“ zahájím rozhovor, trochu nervózně, a křečovitě. Alespoň já z toho mám takový pocit. Nevím, nakolik je to navenek znát.
„Petr,“ odpoví krátce.
„Já Kristýna,“ usměju se. „často tě vídám tady u auta. Spravuješ na něm něco? Je tvoje?“ Sem tam...poslední tři dny, by bylo přesnější. Netuším, jestli jsem ho vůbec potkala kdy dřív, ale auta jsem si tu už všimla. To tu bývá i v noci a nad ránem.
„No, celkově ho opravuju. Je v hrozném stavu po bývalém majiteli,“ odpoví tentokrát zaujatějším hlasem, takže mám konečně pocit, že mi neodpovídá jen ze slušnosti. „Je moje. Trvalo, než jsem si na něj vydělal, ale povedlo se.“
Povytáhnu uznale obočí.
„Tak to je pěkný. Ale ty už pracuješ? Nebos to zvládl na brigádách?“
„Na brigádách.“
„To ti asi zbyla malá část prázdnin na užívání si, co?“ poznamenám.
„To sice jo, ale stálo to za to,“ odpoví, a je vidět, že to myslí naprosto vážně. Místo odpovědi přikývnu.
Nečekám, že ještě začne sám mluvit, i když se teď trochu rozpovídal. Přijde mi celkově spíš mlčenlivý, ale překvapí mě.
„Původně jsem šetřil na jiné, levnější, ale když jsem uviděl tohle, měl jsem jasno.“
Podívám se mu po těch slovech do tváře a vidím, jak mu září oči.
„Čím je jedinečné?“ zeptám se, protože je mi jasné, že pro něj je výjimečné. A on se rozpovídá o předchozích majitelích, o tom, co dobrého a pak i zlého s autem provedli. Poslouchám ho, a jeho nadšení ve mě vyvolává vzpomínky.
Tak rozzářené oči, jako když jsem v jednadvaceti poprvé stála na náspu budoucí dálnice a kolem se prášilo od kol obrovských stavebních strojů. Jediný den, jeden jediný za celé léto, jinak strávené veskrze kancelářskou prací, ale od té doby jsem věděla, co chci dělat.
Taková radost z každé drobnosti, jako vždy když jsem dojela na stavbu a procházela ji, hodnotila ji.
Zaujetí, jako před dvěma lety, poprvé v tubusu právě čerstvě začatého tunelu Dobrovského. Pročítala jsem stavební deník, zatímco kolem mě projížděla jedna tatrovka s materiálem za druhou, a o kousek dál se razící stroje zakousávaly rychlostí třicet centimetrů za den pod jedny z nejrušnějších brněnských ulic. Nejdokonalejší stavba, co jsem kdy viděla. Přesto, že opožděná, přesto, že ji doprovázelo mnoho problémů, a termín dokončení se k dnešnímu dni posunul už téměř o rok, přesto všechno jsem se do toho tunelu doslova zamilovala.
Petr má jedinou výhodu. On do svého auta může kdykoliv nasednout a jít se projet. Kdykoliv k němu může dojít a pokochat se jím. Může na něm vylepšit cokoliv si zamane.
Mě před víc než rokem povýšili. Přišla jsem o starou vitaru, kterou jsem jezdila po rozestavěných silnicích, kterou jsem se nebála jet osmdesát po rozoraném poli, na kterém se vzadu krčila stavba budoucí nové kolonie moderních domků. Dostala jsem „elegantnější a reprezentativnější“ auto, a místo po stavbách jsem až na výjimky začala chodit po kancelářích. Mí podřízení procházeli deník, kontrolovaly zateplení, utěsnění, postup stavby a já se stavbyvedoucím a investory konzultovala její průběh a plnění smluvních termínů. Zatímco oni byli v tunelu, já o sedm pater nad nimi seděla v kontrolní místnosti plné obrazovek a řešila, proč se opozdili tentokrát. Řešila, proč jim město nepovolilo uzavřít Hradeckou. Proč se bude hloubit jen z jedné strany. Co to přinese.
Zadívala jsem se na vrnící autíčko a pomyslela si, jak mi ta stará omlácená vitara, která měla prach zažraný snad už úplně všude, chybí. Ona, a hlavně ta práce, při které mě provázela. Práce, která byla od školy můj sen. A kterou jsem teď už jen kontrolovala u jiných, a sama se k ní dostala jen výjmečně.
Corsa místo vitary, lodičky místo pohorek, a kostýmky místo monterek. A na výplatní pásce o sedm tisíc víc.
Dnes už mě ta myšlenka jednou napadla. Jak lehce se může pohádka změnit v horor.
„Kdyby sis mohl vybrat jakékoliv auto, koupil by sis stejně tohle?“ napadne mě, když se svým výkladem končí.
Zamyslí se. „Asi bych našel značku, která by mě lákala víc. Ale kdybych měl vybírat mezi ní, a tímhle konkrétním autem, tohle by vyhrálo,“ odpoví po chvíli.
Usměju se, ač rozhodně to není vesele.
„Brala bych, abych mohla říct to samé,“ odpovím, i když mě díky tomu možná bude mít za blázna. Těžko může pochopit, jak to myslím. Dřív, než to stihne nějak komentovat kouknu na hodinky. „No, budu muset jít. Jsem ráda, že jsem tě poznala,“ řeknu mu.
„To já taky,“ odpoví, a kdo ví, třeba to neříká jen ze slušnosti. Mávnu mu na pozdrav, nasednu do auta a vyrazím. S nepříliš efektivním chcípnutím, prostě nemám svůj týden, ale rozjedu se, což je věc, kterou bych ještě před chvílí považovala za zázrak.
Smajlíkem kupředu si to šinu přímo k Centru tance. A kupodivu se i přes těžkou melancholii a nově přidanou depresi kvůli práci (má-li být to jediné, co mi zbylo, mohla by mě, zatraceně, aspoň bavit) usmívám. Milý Petr asi ani netuší, jak moc se mu podařilo zvednout mi náladu.

S čistým svědomím můžu říct, že jsem se ve svém odhadu nespletla. První vážně nedorazím. Nemeškám moc, sotva tři minuty, ale když otevřu dveře, naskytne se mi poměrně efektivní pohled na devět holek snažících se v předklonu položit hlavu na kolena. Na devět vystrčených zadků, dalo by se říct. Usmála jsem se na Míšu, naši lektorku, a rychle se zařadila mezi ostatní. Boty jsem zatím hodila za sebe.
Rozcvička trvá tradičních patnáct minut. Načež nám Míša oznámí, že si uděláme hodinu zaměřenou na výraz.
To nejhorší, co může být. Nijak namáhavé, a přesto nejtěžší. Zvlášť dnes, když opravdu netuším, koho si před sebou budu představovat.
Na úvod si stoupneme k zrcadlům a snažíme se o sexy škleby jen samy na sebe. Tohle je ale spíš pro začátečníky, takže za chvíli už jsme ve dvojicích, a začíná zábava.
Tvářit se vyzývavě a strkat prsa před obličej jiné holce, to už chce celkem sebeovládání. A sebedůvěru. Protože jak trefně poznamenala jedna kolegyně, když za to chlap nemusí platit, tak je prakticky nekritický. Ale předvést se kamarádce (nebo ještě líp cizí ženské), to už je jiný kalibr. A posadit se jí na klín, vrtět se u toho jako slečna z laciného podniku, udržet s ní oční kontakt a ve tváři mít výraz, který člověku v tu chvíli připadá neuvěřitelně hloupý, se povede jen málokteré z nás.
Mě dnes kupodivu jo. Ono to možná trochu pomáhá, když je člověku všechno jedno. Nemusím bojovat se studem, jako obvykle. Místo toho přijde další vlna vzteku. Vím, že jsem náladová jak březí medvědice, ale ta zvláštní a téměř veselá melancholie je zase tatam.
„Tvářila ses jak nějaká domina,“ zhodnotí to Mirka, kamarádka už ze školy, jediná, se kterou se alespoň občas vídám, jen co dokončím krátkou sestavičku, kterou nás Míša zaúkolovala.
Pokrčím rameny. „Tak mě trumfni a předveď něco lepšího,“ vyzvu ji s úsměvem, pravda, trochu vražedným.
Pokusí se, a řekla bych, že i celkem úspěšně. Ona v tomhle ale vždycky byla neuvěřitelně dobrá, ať jsem se snažila jakkoliv. Se svým pohybovým nadáním a ženskou postavou byla nepřekonatelná. Já byla prostě sotva šedesátikilová vysoká tyčka, a s takovou postavou to chtělo hodně snahy, vykouzlit ze sebe ženskost a sexy pohyby.
Věřím tomu, že mě to ty tři roky celkem naučily. Třeba u tyče jsem se svou vahou měla i výhody, tahat nahoru zadek jde přece jenom hůř. Ale to co mi chybělo na vnadech jsem musela vyvážit obličejem.
Samotné mi často připadalo, že přehrávám. Ale jinak to v mém případě nešlo.
Vrátili jsme se před zrcadla a já měla opět až příliš času přemýšlet. Koukala jsem na svůj výraz v odraze, a říkala si, co tu vlastně ještě dneska dělám. Co tu dělám celé ty tři roky.
Když jsem se přihlásila, brala jsem to jako oživení, dárek pro Patrika. Vždycky jsem věděla, že nejsem zrovna sexbomba, a tak jsem se snažila zajistit si to, aby o mě neztratil zájem, jinak. Potřebuju mít všechno dokonalé, vím, že je to až šílenství. Ale odmítala jsem dopustit, že by ta vášeň, co mezi námi byla, mohla vymizet a zevšednět.
A tak jsem se snažila. Vzala jsem to poctivě, jako cokoliv jiného, pro co jsem se kdy v životě nadchla. Snažila se ho čas od času překvapit, přijít s něčím novým nečekaným. Vyžívala se v hraní rolí. Nevinná holčička, i dračice. Něžné milování i drsný sex končící škrábanci. Neomezovala jsem se časem ani prostorem. Když jsem na to dostala chuť a on neměl nic proti (vlastně si ani nevybavuju, zda vůbec někdy měl), místo a pár minut času se vždycky našlo. A poté, co mi Mirka řekla, co to je flirt dance, jsem všemi deseti skočila i po tom.
A teď mě ze všeho nejvíc štvalo to, že se mi to dokonale povedlo. Náš společný život po téhle stránce neměl chybu. Nemám kamarádky, se kterými bych rozebírala své postelové zážitky, takže mi chybí objektivní porovnání, ale věřím, že co se týče tělesného kontaktu, klapalo nám to dokonale.
Kdo ví proč jsem získala klasický mylný dojem o tom, že zájem o mé tělo značí i zájem o mou duši. Nebo ještě hůř, že předznamenává zájem o společnou budoucnost.
Nezachránilo mě ani to, že jsem to téma nadhodila v nejslabší chvíli chlapů, v posteli, těsně poté. Jen mi to pak přidalo komplikace, když jsem se rozzuřená rozhodla prásknout za sebou dveřmi. Takové gesto ztratí na efektu, když před tím člověk běhá nahý po pokoji a sbírá si svršky.
Nehledě na to, že první, co mě za dveřmi jeho bytu napadlo bylo, kde si teď, zatraceně, dám sprchu, abych nemusela do práce takhle...
Čas se nachýlí k závěrečnému protažení, a krátce na to k úplnému konci hodiny.
V šatně se ke mě přitočí Mirka, a tiše, aby nás neslyšeli ostatní, se mě zeptá: „Co to s tebou prosím tě dneska je? Co se stalo?“
Zadívám se na ni, a ovládnu prvotní nutkání odpovědět, že je všechno v pohodě. Měla bych si gratulovat, že se našel někdo, kdo má zájem, komu se budu moct svěřit. Protože je zatraceně nepříjemné překvapení zjistit, že člověk, se kterým byste ze všech nejvíc chtěli své neštěstí rozebrat, je právě ten, kdo vám ho způsobil.
„Rozešla jsem se s Patrikem,“ řeknu prostě, nemám náladu to nijak natahovat, ani si hrát na tajemnou. Na jednoduchou otázku jednoduchá odpověď. „Byla bych ráda, kdybys někdy měla čas, že bychom zašli na chvíli posedět,“ dodám pak s obrovským sebezapřením. Protože jen jedna věc je pro mě těžší, než přiznat vlastní nevědomost, a tím je ukázat svou zranitelnost.
„To bude horší,“ zatváří se Mirka omluvně, a já v tu chvíli své slabé chvilky lituju jako snad nikdy. „Zítra odjíždím na tři dny na výjezd. Ale v pátek se mnou určitě počítej. A nepůjdem posedět někam, zvu tě k nám. Souhlas?“ naváže a mě spadne kámen ze srdce. Přikývnu. „Budu se těšit,“ dodám, a přemýšlím, jak mě mohlo několik málo vyřčených vět tak šíleně změnit. V ničem, co dělám od čtvrtečního rána se nepoznávám. „A díky,“ dodám.
„To je snad samozřejmost, ne?“ pokrčí rameny, a kupodivu mi ani nevadí, když mě vezme kolem ramen. Kupodivu je její blízkost uklidňující.