Jolly Stuart 7

13.

wake me up
wake me up inside
cant wake up
wake me up inside
save me
call my name and save me from the dark
evanesence-wake me up

Mlčel. Ona taky. Nevěděla co víc řict. Neměla co víc říct. Teď záleželo na něm. Všechno.
„Jestli mi řekneš, abych odešla, pochopím to. Nemusíš kvůli mně riskovat,“ ozvala se přesto, když už ticho pro ni bylo nesnesitelné.
„Ne…“ zavrtěl hlavou. „To nechci. Jen…“ podíval se na ni a v jeho očích viděla strach. Nedivila se mu. I ona se bála. A vyčítala si to. Neměla právo jej do toho zatahovat. Jenže co jiného mohla dělat? „Potřebuju chvilku času Jolly. Potřebuju si to srovnat. Vymyslet, co dál.“ Řekl tu poslední větu jako samozřejmost. Jako by ho neodradilo to, co se právě teď dozvěděl. Jako by jí stále věřil. Ale dřív, než se stihla ozvat, poděkovat mu za to, nebo vůbec alespoň něco odpovědět, zvedl se a vyšel z pokoje. Osaměla.
Bylo jí už téměř teplo. Nebo se minimálně přestala třást. Drobné kapky z dlouhých mokrých vlasů stočených v ručníkovém turbanu jí stékaly po krku a ramenou. Několik si hledalo cestu po tváři jako slzy. Nesetřela je. Nedokázala se přimět ani k tomu, aby dopila napůl prázdný hrnek s už téměř vlažným čajem. Neměla sílu se ani pohnout, ale věděla, že by nedokázala spát. Tušila, že za oknem se zataženými roletami už svítá. Trvalo jí dlouho, než se sem dostala. Z lesa vyšla se stmíváním, ale ulice byly v tu chvíli příliš plné. Nemohla jimi procházet v tom stavu, v jakém byla. Budila by příliš pozornosti. A i kdyby se jí nějaký strážník byť jen v dobrém zeptal, zda nepotřebuje pomoct, byla by v háji. Proto se schoulila v nepoužívaném podchodu pod železnicí. Bylo to jen kousek od lesa a bylo to místo, kterého se vždy dřív bála. Tam seděla nekonečně dlouho. Jen jednou kolem ní někdo prošel. A to bylo takové individum, že jí ani nevěnoval pohled.
Čas pro ni v tu chvíli plynul jen tím, jak slyšela přijíždět vlaky na Východní nádraží – místo téměř tak smutné a opuštěné, jako „její“ podchod. Konečná všech vlaků jedoucí do Nieble Meony. Z něj už koleje nepokračovaly. Dalo se jet jen nedním směrem. Buď tam a nebo zpátky.
V noci nebyla doprava příliš hustá, zato každý vlak způsobil téměř ohlušující randál. Její malé soukromé zemětřesení. Dlouho předem bylo slyšet jak se blíží, houká před mostem, projíždí přes něj šine si to mezi lesy až byl přímo nad ní. To bylo krátké, bouřlivé, jako skutečné otřesy, poté se vzdaloval – brzdil. Nádraží bylo jen kousek. V okolním nočním tich slyšela i hlášení nádražního tlampače. Stále ten stejný, mužský monotónní hlas. Nebylo mu rozumnět zrovna nejlíp, ale na tomhle nádraží stejně nebývalo až tolik lidí, co by ho poslouchali. Rozhodně ne v noci.
Neměla ponětí, kolik bylo hodin, když se konečně odhodlala vyrazit. Bylo už nad ránem, to bylo jedíné, čím si byla jistá. A jí přišlo, že od tama odchází ne po několika hodinách, ale po několika letech. Nad ní zrovna projížděl vlak a ona si nemohla pomoct, aby si nezacpala uši. Ten hluk byl opravdu strašný. Když konečně ustal a ona vykročila do chladnější noci venku slyšela už jen ten tlampač. „Na třetí nástupiště přijel rychlík číslo 165…“
Netušila, odkud rychlík číslo 165 přijíždí, ani v kolik hodin, a nezajímalo ji to. Venkovní vzduch ji znovu připravil alespoň o tu zdánlivou iluzi tepla, kterou dole měla a tak přidala do kroku. Joan bydlel asi patnáct minut rychlé chůze odtud. Dalších nekonečných patnáct minut té noci. Ale tentokrát patnáct minut, na konci kterých ji čekala alespoň o něco optimističtější vyhlídka. Naděje na teplo, na jídlo, na pomoc. Bylo zvláštní, že přesto, v jaké byla bezvýchodné situaci, se pomoc, kterou tak nutně potřebovala, přesunula v jejím žebříčku až na třetí místo. Některé věci prostě vždy zůstanou těmi nejdůležitějšími.
Teď už ale byla zpět na tom prvním. V teple a světle se cítila celkově mnohem líp, ale starosti jí paradoxně přibyly. Teď poprvé přišel čas myslet na budoucnost. Co má v plánu udělat dál? Zůstat nemůže. Tedy utéct? Ale kam? A co poté? Copak může utíkat věčně?
Ulevilo se jí, když se opět otevřely dveře. Joan vešel tiše, jako by se bál, že mezitím usla a on ji nechtěl vzbudit. Zadívala se na něj. Čekala, jestli začne sám.
„Měla by ses vyspat,“ promluvil opravdu. „To je teď nejdůležitější. Musíš si odpočinout, než se pustíme do vymýšlení dalšího plánu. V tomhle stavu toho moc nezvládneš.“
„Neusnu, dokud nebudu mít alespoň trochu jasno,“ chtěla namítnout. Ale místo toho jen přikývla. Tušila, že i on si zřejmě chce odpočinout. Nejspíš opět v noci pracoval a je také unavený. Neměla by se chovat jako malé trucovité děcko. Zvlášť když věděla, že má pravdu. V tomhle stavu jí to už opravdu nepřemýšlelo nijak ostře. A po probuzení snad uvidí vše s odstupem…
„Půjdu si lehnout vedle, jo? Kdybys náhodou něco potřebovala.“ Opět přikývla. Ač by mu raději řekla, ať tentokrát zůstane u ní. A ač věděla, že i on by tu variantu bral zřejmě radši.
„Dobrou noc,“ usmál se tedy na ni předtím, než zhasl světlo a zavřel za sebou.
„Dobrou,“ odpověděla a teprve po tmě odložila hrnek s čajem na stolek vedle sebe. Opatrně se přesunula do lehu a zamuchlala do deky. Stále měla ledové ruce a nohy, ale už to nebylo tak zlé. Teď jen doufala, že se jí podaří usnout co nejrychleji. A že se jí, pokud možno, nebude nic zdát.

14.

ještě spí a spí a spí, zámek šípkový
žádný princ tam v lesích ptáky neloví
ještě spí a spí a spí dívka zakletá
u lůžka jí planá růže rozkvétá

Skládanka se pomalu doplňovala o další dílky nepříliš šťastného života. Dětství stráveném na ulici, jak prorokoval Jollyin učitel. Ještě malé holce už v tomhle věku zničené drogami, jejich sháněním, tvrdým denním chlebem takovéhoto životního stylu. Zbytky jídla, žádné peníze, žádná láska. A spoustu dní, týdnů, měsíců…kdo ví… žádná naděje na změnu. Nenáviděla kontakt s muži, protože si ve svém věku vydělávala peníze mnohdy i tím nejintimnějším. Byla tak uzavřená, protože se styděla, za to čím byla. A lpěla tak na Harweyovi, protože ji z toho bludného kruhu podle všeho vytáhl – tedy pokud všechny ty věci, co navykládala zde nebyly lži. A tomu Teresa nevěřila.
Po prozrazení toho, že Jolly Stuart nebylo její skutečné jméno pustil doktor Trodney Teresu k veškerým informacím, které o Jolly měli. K šíleně depresivním kresbám, které tvořila v prvních dnech, k jejich rozborům od psychologů. Ta Jolly, která byla před více než třemi lety tady byla jiná, než ta, kterou teď Teresa stíhala. Tahle Jolly byla jen vyděšená, na dně, ještě dítě, které z nějakého důvodu není u své matky v době, kdy ji tolik potřebuje. Ta Jolly, kterou teď hledala už byla dospělá. Předčasně, po tom všem co prožila, ale silná a ač emotivní, tak uzavřená. Až do té vraždy zřejmě měla v životě nějaký cíl. A Teresa začala nabývat na jistotě, že onen zločin jím rozhodně nebyl. Že přes to, co chtěli tvrdit vyšetřovatelé proběhl v afektu. A ona opravdu byla v šoku. Což bylo pro ni pozitivní. Harwey ji zřejmě něco naučil. Něco, co jí mohlo pomoct utéct, co jí možná pomůže se skrýt. Ale kdyby to měla naplánované, čtyři dny po vraždě by už dávno byla nedostižně daleko. Takhle si byla jistá, že v panice spoustu času ztratila. Plán co dál nebude mít dřív než dnes, nejdříve včera. Nebude mít tak veliký náskok.
Během rozhovoru vyšlo najevo, že si Trodney Jolly oblíbil. Že mu na ní záleželo, proto, že tu byla mezi nejmladšími, proto, že nikdy nechtěla prozradit co její rodina a ani jim se ji nepodařilo vypátrat, proto, že měla vůli se uzdravit. Proto si na ni tak dobře pamatoval i po tolika letech. Proto dokázal popsat, jak se změnila, jak se z trosky stala pokud možno sebevědomá mladá dáma. Naučila se starat o sebe a rozhodla se dál učit přesto, že z poslední školy utekla už dávno (šikana, potvrdil jí). Jen na terapiích nikdy nechtěla mluvit o tom co bylo předtím, než se ocitla na ulici. O tom kde a s kým žila. Proč to vlastně skončilo. Co se stalo. Neřekla to ani jemu, ač si myslel, že mu důvěřuje. Tohle pro ni prostě bylo tabu. A jak Trodney Terese přiznal, tuhle informaci by jí zřejmě neprozradil ani kdyby byla sdílnější. Protože, jak se vyjádřil, ač doufá, že ji najdou, nevěří, že udělala to, co Teresa tvrdila.
„Dovedu si u ní představit, že by zabila v sebeobraně. To ano, možná i ze silné emoce. Ale nic takového by nenaplánovala. Nikdy nemyslela moc dopředu a neuměla nic skrývat tak aby to na ní nebylo poznat – jen špatně dokázala lhát. A hlavně, rozhodně nebyla chladnokrevná. To právě naopak.“
Řekl nahlas vlastně to, co si Teresa už nějakou dobu myslela. A jako jeden z mála, snad jediný, vyjádřil v Jolly důvěru, která nebyla jen pouhou frází. On byl asi první, který by jí opravdu věřil, kdyby za ním došla a řekla mu svou jinou, logickou verzi. Ovšem nebyl ten typ, který by jí navzdory policii pomohl. Kdyby došla za ním, snažil by se ji uklidnit a obstarat jí dobrého právníka. Nebyl tím, koho hledala. Přesto byla tahle návštěva cenná.
A také dost dlouhá. Když odcházela, stmívalo se. Byl páteční večer a už brzy bude doba dobrá na to zamířit znovu do Edenu. Možná tak hodinu, dvě. Do té doby by mohla zajít někam na večeři. Celý den nikde nebyla – neměla čas ani chuť. Práce ji naprosto pohltila. A teprve když vycházela z léčebny uvědomila si, jaký má vlastně hlad.
Díky bohu také Mark už s něčím podobným počítal. Hned jak nasedla k němu do auta, ozval se dřív, než stihla cokoliv říct.
„Předtím, než mi zase oznámíš, kam míříme dál, zajedeme si někam na jídlo. Jsem rád, že ses do toho pustila s takovou vervou, ale nemusíš to brát až tak smrtelně vážně. Umřít hlady není nejlepší způsob jak ukončit život.“
Rozesmála se. „Zrovna jsem ti chtěla říct to samé – že bychom si mohli někam zajít. Nebo budu další lidi děsit tím, jak mi kručí v břiše.“
„To jsem rád, že myslíš taky trochu na sebe. A na mě, protože já tu zatracenou hladovku držím solidárně s tebou.“
„Jak milé,“ nadzvedla obočí. Možná to opravdu nebylo špatné vrátit se na čas do starých kolejí. Možná její život tady byl opravdu fajn. Kdyby…
„Co ses vlastně dozvěděla nového? Že naše slečna Stuartová byla vlastně milá, tichá, bez násilných sklonů a s touhou spasit svět?“ narážel na snahu některých psychologů v těchle ústavech vidět v každém jen to nejlepší. „A k tomu má za sebou děsivé dětství, které její zločiny v podstatě omlouvá?“
„No, skoro,“ usmála se. „Dětství jí holčině opravdu nezávidím, minimálně ne tu část, o které byla ochotná mluvit. A jinak jí tu věří. Nebo spíš nevěří naší verzi. A já musím říct, že se mi taky policejní verze přestává zdát dokonalá. Ovšem neboj,“ dodala rychle, „mě jde jen o to ji najít. Pak se jí konec konců budeme moct zeptat na tu její.“
„Jenom ji prosímtě poté, co ti ji řekne, nenechej zase odejít,“ zadíval se na ni. Nebyla to výčitka.
„Neboj,“ ujistila ho. „Myslíš, že bych člověka, který zabil Harweye nechala jen tak odejít? Ať už k tomu měl důvod jakýkoliv.“ Poprvé mu otevřeně přiznala, že jí na něm opravdu záleželo. Ale on už to stejně dávno věděl a teď už na tom dávno nezáleželo.
„Proto jsme chtěli tebe,“ přikývl. „Pomůžeš tím nám a myslím, že i sobě. Potřebuješ tuhle kapitolu taky uzavřít.“ Ještě pár vteřin ji sledoval, než se otočil zpět dopředu a nastartoval. „Nemáš nic proti večeři ve větším stylu? Ať si taky trochu užijem života.“
Kriticky zhodnotila oblečení, co měla na sobě, ale pak se rozhodla vykašlat se na takové konvence.
„Proč ne,“ souhlasila. „Ať mám na Nieble Meonu dobré vzpomínky.“
Rozjeli se ulicí a krátce nato, jak zmizeli za rohem se rozsvítily pouliční lampy. Po jejich odjezdu zůstalo okolí léčebny opuštěné. Teprve za dalších dvacet minut se otevřely velké, jednoduché dveře a doktor Trodney spolu s ostatními lékaři denní služby vyšel ven. Neúčastnil se jejich debaty, ani netušil o čem se vlastně hádají. Přemýšlel. Nad tím, co mu ta žena dnes řekla. Nad tím, kam se člověk může za několik let dostat. I nad tím, čemu on vlastně věří. Protože ke svému znepokojení si po dnešku nebyl tak docela jistý.