V zajetí vzpomínek

V zajetí vzpomínek

Kapitola první: Odjezd

Clara Richardsonová vstoupila do bytu právě ve chvíli, když se její dcera zuřivě oháněla nůžkami a stříhala potah květovaného gauče.
Když Victorie uviděla matku, zvedla jen hlavu a pokračovala v ničení gauče. V zápalu práce vypadala zralá na ústavní péči.
„Vicky, co má znamenat ta hromada ustřihaných hadrů na chodbě?“
Vítězoslavně se usmála. „Asi myslíš Georgovy značkové košile.“ Zamyslela se. „To nemá znamenat nic.“
Podívala se na zachmuřenou matku. „Ještě mi zbývá roztrhat jeho oblíbenou sadu hedvábného povlečení...a mám zbaleno.“
Matka se podívala na dceru. „Miláčku, jsi si jistá, že se ti uleví, když Georgovi zničích byt a oblečení?“
„Kecy, on se taky nezajímaj o to kam se nastěhuju já. Hlavně aby si sem natáhnul milenku...No myslím že moje práce ho překvapí, myslím, že jsem se překonala.“
Prolítla místnost očima od rozervaných závěsů po poškrábanou plovoucí podlahu.
„Victorie Richardsonová...!“
„Ještě Powelová, mami, Powelová, ne nadlouho.“ Zasmála se ironickým hrdelním smíchem.
„Mám právo si tu dělat co chci, bydlela jsem tu tři roky. A George ten ať jde do háje, nikdy mi nedokáže že jsem zdemolovala náš společný byt.“
Matka pokývala hlavou. „Auto mám dole, takže vezmi kufry já dojedu před vchod.“
„Bez problému, není moc věcí, které bych si odtud chtěla odvézt...“
Clara byla však pryč. Victorie přeletěla očima byt, kolik tady strávila ztaceného času, kolik hodin uklízení, vaření posluhování, snášení nevrlého George...Odteď má jediné předsevzetí neuvázat si žádného chlapa na krk, ať se stane cokoli. Tohle už nikdy víc.
Sebrala kufr a kabelku, pečlivě zamkla byt klíčem. Když vyšla před dům vyhodila ho do popelnice. Bylo to skvělé symbolické gesto. Před týdnem skončil její snubní prstýnek v zahradním jezírku v parku, musela uznat, že se jí potom skvěle ulevilo. Ano, stejně jako když zničila Georgovi byt, nad kterým tak lpěl. Jen ať kouká co dělá jeho hodná, milá ženuška, když není doma. Musela uznat, že jí to opravdu bavilo nezapomněla ani na vzkaz. Na stole ležel papírek se slovy:“Georgi, užij si to tady.“ Zlomyslnost, ano, ale oprávněná.
Nastoupila i s kufrem k mámě do auta. A nechala se dovézt domů.

Změnilo se tu. Bože ty čtyři roky co nebyla doma. Vdala se hned potom, co dodělala vysokou školu. Mladá, zbrklá a jak si uvědomovala teď, taky pořádně hloupá. Na druhou stranu, kdo takový není ve čtyřiadvaaceti. Gergovi bylo třicet, docela sympatický, penězmi zabezpečený. Prostě ideální, nechala se ulovit na laciné dárky a květiny. Nebyly spolu ani půl roku a požádal jí o ruku, vdala se a nastěhovala se k němu. Konec pohádky která končí nevěrou a rozvodem. Jak se později ukázalo George nebyl takový mílius a ani zdaleka nezapadal do škatulky ideální manžel. Poslední rok u nich byly hádky na denní m pořádku, většninou potom, co se vrátil ve večerních hodinách z práce(chábá výmluva, jak říkat milence) nebo z nočního tahu. Někdy přiopilý, někdy při smyslech, někdy pořádně zcákaný, každopádně po každém návratů domů následovala hádka, plná ošklivých slov a napadání. Někdy se sebral a odešel někdy se sebral spát do pokoje pro hosty. Ani neměla chuť tápat po tom, kam chodí. Měli i dobré časy, při večírcích a návštěvách přátel se choval jako vzorný manžel, stejně tak letní dovolené a lyžování ve Švýcarsku vždycky probíhalo v přátelském duchu, ale byl to obláček Georgových hereckých schopností a přetvařování. Poslední kapka byla, když jí uhodil, při hádce sporu o kvalitě kupovaných vajec. Musela říct na svojí obranu, že mu za to vrazila takovou facku, že má určitě ještě dnes její prsty obtisklé na tváři. Hodila mu pod nos papíry s rozvodem, podepsal a pak jí jen tak mezi slovy oznámil, že se má do týdne zbalit.
Vztek neměl mezí, zároveň si však dokázala udržet čistou hlavu. Do týdne nikde bydlení nesežene, proto zavolala matce, stejně se už dlouho chtěla podívat domů. Rodiče viděla vždy ve městě, jezdili za ní, George nechtěl jezdit z města, i v tom se mu podřizovala. S tím je ovšem konec, je volná, neomezená žena. A teď si bude dělat, co se jí usmyslí a nebude brát ohledy na nikoho, kdo bude omezovat její názory a rozhodnutí.
Ať mohla ty roky hanit jak chtěla, ze začátku to bylo pěkné a dalo jí to slušnou životní lekci.

Clara jí provedla brankou k postaršímu ale hezky upravenému domku ze sedlovou střechou malými okýnky a kvetoucí zahradou. Tady vyrůstala tolik let, proč jí to tu teˇpřipadá tak cizí, tak daleké. Jako by to bylo dvacet let.
„Tati!“ Rozběhla se k otci.
„Tolik jste mi chyběli.Tohle všechno mi chybělo. Jsem tak ráda, že jsem doma. Ať jde Geo k čertu.“
„Přestaň mlít dítě, bude dost času abys nám o všem povyprávěla, ale stejně tě tu rádi vidíme.“
„Vzal jí z ruky tašku. „Nevíme s maminkou jak dlouho tady budeš, proto jsme ti připravili tvůj pokoj.“
„Vy jste ho ještě nezrušili, mohla tam bydlet Maddie.“
„Madison s Deanem jezdí jenom na víkendy a stačí jim ten pokoj na patře. Nechtěli jsme to tam rušit, kdyby ses jednou vrátila jako teď. Všechno tam je jako kdysi, nic jsme neodnesli, nebo nezničili. Je to tvůj pokoj nalož si s ním podle svých potřeb. Jinak Madison přijede v pátek. Myslím, že tě ráda uvidí.“
„Já jí taky,“ usmála se.
Tak můžeme jít nahoru, viď Claro.“

Bylo to tak stejné, jako když odjížděla, čekala že se to tu zruší. Byl to hezký pokoj vymalovaný žlutou barvou, která jak už kdysi říkala neseděla k jejím pesimistickým názorům a cynickým řečem. Pokoji vévodila velká postel s nebesy a novým bavlněným povlečením, které máma připravila, než jela do města. Naproti velkému prosklenému oknu, které vedlo na balkon stála smrková skříň.
Vyšla na balkon, milovala to tu, ale je to léta. Zahleděla se do dálky ke stájím. Milovala louky, koně, vítr ve vlasech. Jak jsem se mohla vůbec odstěhovat do města?
Bylo to tak zvláštní být zase zpátky, těšila se na Madison a jejího přítele Deana, sestru neviděla poslední dva roky, volali si na Vánoce, a jiné svátky, na narozeniny. Jejich vztah se dálkou přetrhal, přitom si byly tak blízké. Jaká je asi Madie? Změnila se tak jako já?
Vítr jí profukoval kolem uší, nechala se unášet vzpomínkami, které byly stejně sladké jako hořké...