Probuzení

K vědomí mě probíral těžký zápach desinfekce a naškrobeného nemocničního prádla, vztekle útočící na mé čichové vjemy. Tu vůni jsem si pamatovala z dětství, kdy jsem se proháněla po domě a tento pach zachytávala, právě když služebná vyprala zašlé záclony a věšela je na očištěné garnyže. Ale fakt, že bych se probudila doma na gauči a uviděla služebnou Emily, jak balancuje na vysokých štaflích a věší látku na žabky, byl nereálný. Snažila jsem si vybavit jiné místo, které by se tomu mohlo podobat nebo alespoň částečně zkreslovat. Pro zjednodušení hádanky jsem se pokusila otevřít ztěžklé oči, ale ostré denní světlo donutilo víčka opět k sobě pevně stisknout a uchlácholit tak přecitlivělost panenek. Moji pozornost ale upoutalo periodické odkapávání vody – jako z kohoutku a stejně pravidelné pípání z jakéhosi nedalekého přístroje. Až jako poslední jsem začala vnímat svoje tělo. Bylo neuvěřitelně bolavé, ostrá bolest vystřelovala každým nervem od spánků až do konečků prstů na nohou a sebemenší snahu o pohyb jsem registrovala jako nemožnou.
Soustředila jsem veškerou sílu do víček a pravé ruky, ve snaze ji zvednout a udělat nad očima clonu pro snadnější přivykání na světlo. Ale zarazil mě nepříjemný tah zpátky k posteli. Skrze škvírky mezi očními víčky jsem se pomalu probouzela do reality. Postupně mi začalo všechno docházet – ten zápach byl nemocniční. Ty údery kapek byly jen dopady z kapačky, jenž stékaly prostřednictvím dlouhé průhledné hadičky do žíly mé pravé ruky - a to zapříčinilo zpětný tah. Opakované pípání vydával přístroj sledující činnost srdce tepajícího pod zhmožděnou hrudí. Instinktivně jsem svraštila nad bolestí čelo, ale využití i tohoto mimického svalu probouzelo ostrou, bodavou a řezavou bolest. Při pohledu, i když rozmazaným, na okolní příslušenství udržující mě při životě jsem si začala dávat pomalu dohromady všechny souvislosti, všechno co mé přítomnosti zde muselo předcházet. A pak to přišlo - nával, jenž se dostavil v zápětí, se stal nesnesitelným – rval do slova a do písmene mé vnitřnosti na kusy. Chtěla jsem bolestí zaječet, ale paradoxně z mého hrdla nevyšel ani sebemenší hlásek. Obrazy střílely mou hlavou neuvěřitelnou rychlostí a přístroj měřící tlukot srdce začal rychleji překládat zoufalý nářek jeho zlomení. Cítila jsem, jak se mi hrdlo sevřelo, a síla neviditelné ruky zabraňovala cirkulaci vzduchu v plících – ta ruka patřila zoufalosti a bezradnosti, pevně utahující smyčku každou sekundou víc a víc. Zbývající sílou jsem drtila mezi prsty kousek bílého prostěradla, tiché slzy se vpíjely do nažloutlého povlečení a tiché vzlyky byly sotva slyšitelné. Nával bolesti bortil hráze v unavených očích a každá kapka stékající z očních koutků nesla tichý podtext ztráty, jenž se opětovně vpíjel do mé kůže. Zhluboka jsem se nadechla a stiskla pevně víčka k sobě, mačkala jsem z očí všechnu vláhu, všechen smutek a fakt – že jsem přišla o bratra. Obrazy byly najednou jasnější, znova jsem prožívala chvíli, kdy jsem přišla o všechno, vlna lítosti mě zanesla zpátky na ztrátové místo. Jasně se mi vybavovala pobrukující písnička linoucí se z chraplavého hrdla mého bratra a škodolibé šťouchání do mých žeber, ve snaze mě donutit broukat si ji spolu s ním nahlas. Slyšela jsem vlastní smích a znova cítila v dlaních pevné paže, které jsem se snažila dostat z blízkosti vlastních žeber. A pak.. Oslepující záři světel kamionu dostávající na kluzké vozovce smyk, Peterovo zděšený pohled mým směrem, ruce sklouzávající z volantu a natahující se ke mně, pevný stisk, ohlušující rána, palčivá bolest a najednou – tma.
Byl mrtvý. V tu chvíli, kdy posloužil mému vlastnímu tělu jako štít, v tu chvíli kdy obětoval svůj vlastní život pro ten můj. Byla jsem příčinou jeho vyhaslého života.
Ležela jsem a dál drtila prostěradlo v dlaních, dál tiskla vší silou oční víčka k sobě a dál ronila slzy nad životní ztrátou jediné osoby, pro kterou jsem byla schopna udělat cokoliv. Nezbylo mi nic a nikdo, byla jsem dokonale opuštěná v té obrovské krabici říkající si svět. Věnovala jsem se nadále snaze zničit to odporné naškrobené prostěradlo, pomstít se mu za to, že je z něj cítit zápach, po kterém se mi zvedá žaludek. A to až do té doby, dokud mé křečovité sevření někdo neuchopil do ledových dlaní.
S leknutím jsem rozevřela víčka do maličkaté škvírky a prohlížela si onu osobu sklánějící se nad mou postelí. Štelující maniak v mé hlavě zuřivě otáčel vyrovnávajícími knoflíky pro lepší obraz a frekvenci, po které by se mohli nést mým směrem důležité informace. I když, co mohlo v této chvíli být tak důležité, aby to zaměstnalo moji mysl jiným směrem, než kterým se teď ubírala. Snaha zaostřit zrak se pomalým otáčením knoflíků vracela do normálu, byla jsem z části schopná vnímat všechno dění kolem sebe. Ale veškerou svou pozornost jsem soustředila k dvěma tělům stojící po boku nemocničního lůžka. První, držící moji křečovitě zatnutou pěst byla zdravotní sestra. Její vzhled mi připomínal typické ošetřovatelky, které byli k vidění leda tak ve starších filmech typu Pearl Harbor. Jemné, blonďaté lokýnky sepnuté po stranách černými pírky odhalovaly ostré rysy kulatého obličeje s výraznými, plnými rty přetřené rudě červenou rtěnkou. Jejíž výrazný odstín měl jistě upozorňovat na odlišnou barvu očí – svítící jak dva obrovské modré drahokamy nepřirozené barvy. Tyhle dvě anomálie byly doplněny ještě lehkým přetřením růže po tvářích, budící dojem obličej porcelánové panenky. Bylo vidět, že se jedná o sebevědomou ženu, která ráda svým vzhledem přitahuje pozornost mužů a omotává si jejich přízeň na jemný porcelánový prstík. Jak by řekl můj milovaný bratr, taková jednorázová mucholapka nepoužitelná pro život. V duchu jsem se nad touto poznámkou uchechtla, a dál si prohlížela sestřičku Barbie, zatímco ona svědomitě zkoumala moje životní funkce a reakce na jednotlivé podněty.
Ochotně jsem spolupracovala s nadějí, že bude brzy povinné prohlídce konec. Byla jsem velmi unavená a každý sebemenší pohyb mi působil nesnesitelnou bolest, včetně mrkání. Neměla jsem chuť a ani pomyšlení zjišťovat, co autonehoda napáchala s mým tělem a zda vůbec mám ještě všechny končetiny funkční – či jestli je mám vůbec. Ale sestra měla zřejmě jiný názor. Když přistoupila z druhé strany, aby mi vyměnila obvazový polštářek přilepený na pravém spánku a vydesinfikovala zašitou ránu, všimla jsem si druhé ženy. Ostrý záblesk z dob, které moje paměť odklidila někam do zapomenutých koutů, proťal vnímání určitých partií jejího obličeje jako meč. Až jsem sebou cukla a otevřela oči o víc, než jsem si myslela, že jsem v této chvíli schopná. Zuřivé listování zaprášenou knihovnou hledající podobnost s onou ženou zvýšil moji srdeční frekvenci. Bylo vidět, že ji to znepokojilo a přiblížila se o půl krok k mé posteli blíže, obličej měla svraštění bolestí a starostí a zoufale upírala pohled na ošetřovatelku. Až při tom pohybu jsem byla schopna soustředit svou pozornost na zbytek jejího těla. Byla velmi štíhlá se středně vysokou postavou a ostře tvarovanými boky, které více zviditelňovaly útlost jejího pasu. Tmavé – mírně zvlněné vlasy sahající do půli zad barvy hnědého oříšku byly svázány do provizorního culíku, jen kratší prameny v přední části neposedně cestovaly po bocích unaveného obličeje. Bylo vidět, že její přítomnost zde není krátká. Neprozrazovaly to jen obrovské tmavé kruhy zdobící místo pod očima, či zbytek konturovací tužky, jíž měla před několika hodinami obtažené úzké rty. Ale i také zmačkané oblečení a viditelná bolest zad ze spaní v nemocničním křesle. Všechny tyto nedostatky však neubíraly jejímu přirozenému půvabu ani eleganci pohybu, jímž doslova tančila po desinfekční podlaze. Jednou ruku si objímala hruď a druhou měla vztyčenou směrem k obličeji. V malé dlani žmoulala použitý kapesním občasně zbarvený černou barvou, zřejmě od řasenky, a v druhé o sebe třela dokonale upravené nehty. V obličeji ji hrály všechny emoce, soustřeďující se do vrásky mezi obočím. Bylo vidět, že ji nejsem cizí a že mě jistě dobře zná. To mě utvrzovalo v mé teorii, že jsem obrysy její tváře musela již někdy v životě vidět. Ale odpověď na zoufale hledající otázku neměla zapotřebí se dostavit.
Sestra dál prováděla bolestivou prohlídku a výměnu obvazů, zatímco jsem zírala na ženu stojící opodál. Vyčkávala na vhodnou příležitost a zajisté taky nepřítomnosti sestry. Bylo vidět, že sebírá zbytkové síly a prudkým mrkáním zahání nával další slzavé dávky hrnoucí se do unavených očí. Její sklíčený pohled neprozrazoval, zda se momentálně trápí událostí, co mi vzala bratra a jeho ztrátou, nebo pohledem na mě. Ale pokud to byla ta druhá možnost, radši jsem se do smrti nechtěla na sebe do zrcadla podívat. Její zrcadlení emocí v pobledlé tváři bylo dost jasným odrazem, který jsem byla v tuto chvíli ještě schopna snést. Konečně sestra odešla.
Žena doprovázela její odchod netrpělivým pohledem až do zaklapnutí dveří, potom opět natočila hlavu mým směrem a pomalými kroky přistupovala k posteli. Až teď jsem byla schopna vstřebat celou její krásu a hluboce se zahledět do jejích tmavých, oříškových očí. Těsné tričko karamelové barvy ji kopírovalo křivky štíhlého těla dokonale ladící s delší hnědou sukní a vysokýma hnědými botami na rovné podrážce. Bylo až nespravedlivé, jak dokonale vypadala na rozdíl ode mě i ve své „plné“ podobě. Byla jsem si jistá, že svým vzhledem nutí davy žen k nepřiměřené závisti a tlupy mužů k šílenství. Ladnými kroky přitančila k okraji mého lůžka a s těžkým polknutím uvolnila ruku svírající si hrudník. Natáhla se po mé dlani a stiskla ji v tu svou.
„Liso, nevím co říct. Je mi to tak nevýslovně líto.“, začala.
O upřímnosti jejích slov nebylo pochyb. Hlas se ji chvěl jak hrdlo zpívajícího ptáčka, když se snažila promluvit ke mně co možná nejklidnějším tónem. Dotek ledové královny vyslal zamrazení do celého mého těla, až jsem se mírně zachvěla, ani ne tak zimou jako představou, jaká slova budou následovat.
„Ani nevím, kde mám začít Lis, je toho tolik co ti musím říct a opravdu nevím, zda mám začít fakty, co se stalo nebo tím, co se bude dít. Ale asi bych se ti měla nejdříve představit.“ Vedla svůj vlastní monolog pro mé uši s pohledem zapíchnutým do bílé madrace.
„Možná se divíš, co pro tebe úplně cizí člověk pohledává u tvého nemocniční postele. A proč truchlí nad ztrátou tvého bratra. Možná je vhodné podotknout, že tvá ztráta se úzce týká i mě. A to z důvodů, že mi byl nejbližším přítelem na celém světě. I když jsme se často nestýkali a udržovali kontakt spíše přes dopisní papír a občasný telefonát, býval tím nejlepším – opravdovým přítelem jakého jsem kdy měla.“
„Ty mojí tvář a ani mě možná neznáš, na rozdíl ode mě. Já znám celý tvůj život prakticky od tvého narození a až do dnešní doby jsem jej nepřestala pozorovat. Jsem si jistá, že se o mně Peter nezmínil. Ne protože bych neměla podstatu pro jeho nebo tvůj život, ale protože jednal v rámci svého největšího vědomí a svědomí. Ovšem, to všechno se teď změní Lis. Pokud mi to dovolíš, ráda bych převzala částečnou odpovědnost za tvůj život. Nebo lépe řečeno, za část tvého života netýkající se pouze materiálních věcí.“, opět ztěžka polkla a zamrkala prudce víčky, než pokračovala.
„Jsem si jistá, že moje jméno si již někdy slyšela a pokud ne, příjmení ti jistě napoví. Jmenuji se Rosemarry Samantha Styxová a pocházím z Aljašky.“
Měla pravdu, jméno mi něco matně říkalo, ale to příjmení bylo jako slovo ze zakázané pohádky. Pamatuji si, že mi bratr vyprávěl o našich velmi dobrých přátelích – skoro až rodině na daleké Aljašce a jistě se zmínil i o Rose, ale tohle téma bylo tak málo probírané že jsem mu nikdy nepřikládala žádnou váhu. A navíc jsem nechtěla zbytečně rýpat do živých a neznámých ran mého bratra. Protože kdykoliv začal na jejich rodinu vzpomínat, objevil se v jeho obličeji zvláštní smutek a touha po jejich společnosti. Jednou jsem dokonce, tuším, nabídla Peterovi, že bychom se za nimi mohli letět podívat. Ale prudká reakce a zuřivý hněv, kterým mě za můj nápad odměnil, signalizoval, že toto téma by mělo pro mé uši a vědomí zůstat navěky věků tabu.
„Tvůj bratr, pro tento možný případ sestavil pro tebe poslední vůli. Nejedná se ani tak o vůli jako o seznam přání – nebo spíše dopis Lis. Vím, že nemáš jiné příbuzné a tak bych ráda, ještě dřív než si ten dopis přečteš, ti ráda nabídla moji pomoc. A to na Aljašce. Ano, chtěla bych, abys tam se mnou hned zítra ráno odletěla.“, oznámila s prosebným podtónem.
„Teď tě tu nechám o samotě, aby sis mohla dopis přečíst Lis. Ale ještě než odejdu, chtěla jsem ti říct, že pohřeb proběhl již minulý týden. Pokud bys chtěla, teda chtěla jsem ti říct, že pokud bys měla zájem, mohla bych nechat na Aljašku nechat převést hlínu a pro tebe obřad nechat zopakovat. Všechny formality jsou jinak již zařízené, nemusíš se o nic starat.“, na její tváři se objevil náznak úsměvu, ale velmi rychle opadl. Než odešla, tak ještě mě ještě pohladila a políbila na čelo. Vzala jsem do rukou ztěžka lehounký papír a začala číst bratrovo rukopisem napsaný mě, pobrukující si ukolébavku, kterou mi zpíval od mala:

Milovaná Liso.
Omlouvám se, že vůbec píši tento dopis. Protože pokud se Ti někdy dostane do rukou, bude to jenom známka toho, že již nejsem mezi živými. Ale pochop, je to potřebné.
Ty víš, že na celém světě jsem vždy nejvíce miloval, a navěky tomu dál tak bude, jenom Tebe. A snažil se všemi dostupnými prostředky učinit Tvůj život co nejvíce šťastný a neobyčejný. Rád bych Ti řekl, že nelituji ani jednoho kroku, kterého jsem pro Tvoje – naše blaho udělal. Jelikož to co činilo šťastnou Tebe, činilo i šťastným mě a jsem si jistý, že všechny položené oběti za to stáli. Ale teď to bude pro Tebe jiné a já se velmi obávám Tvých reakcí na věci – spíše skutečnosti, které jsem Ti vědomě zatajil kvůli Tvé vlastní bezpečnosti.
Jsem si jistý, že ses s Rose již seznámila. Ano, Lis. Je to ona členka rodiny, kterou jako jedinou ze všech uznávám a kterou jsem celý život miloval. Styděl jsem se Ti to říct, bál jsem se, že by ses pak cítila odmítnutá anebo v horším případě mě tlačila k tomu, abychom se přestěhovali do blízkosti rodiny Styxových – opět. Nerad bych opakoval stejnou chybu, kterou udělali naši rodiče, když se do jejich blízkosti přistěhovali. Ale neber to prosím Tě tak, že jsou něco jako černé ovce. Prostě jen, nemáme stejné názory ohledně jistých věcí. Naštěstí Rose je ale rozumná a jiná než její bratři. Chtěl bych Tě tímto požádat, abys ji poslouchala a brala její rady stejně vážně, jako kdybych Ti je dával já sám. Prosím, udělej všechno, co si bude přát, i kdyby to mělo znamenat opustit Anglii.
Následující měsíce pro Tebe budou perné, jelikož nepočítám s tím, že by Styxovi v mé výchově pokračovali. Všechno, co se dozvíš, všechny nové věci které objevíš, budou jen podtrhovat to, proč jsem se snažil udržet Tě co nejdál od onoho místa a tamní komunity. Snad mě jednou pochopíš a budeš schopná mi odpustit.
O majetek a finanční zabezpečení se nemusíš bát, všechno je napsáno na tebe ,ale pro jistotu jsem sepsal závěť ve které píši, že všechno dostaneš až po naplnění tvých 21. narozenin. Je to pro mě menší záruka toho, že si nebudeš hrát na hrdinku, Liso a nebudeš vyvádět neuvážené činy. Ještě jednou prosím, odpusť mi vše, za co bys mohla být na mě v budoucnu nazlobená. Ale chápej, jsi pro mě větším pokladem než pravda, která je schopná zničit všechno co v tobě mám-máme.

Navěky Tvůj milující
Peter

PS: nezapomeň na naši ukolébavku. P.

Složila jsem papír do stejné formy, jako jsem ho dostala. Slzy mi stékaly po tvářích v silných proudech a zaplavovaly tak celou šířku mých pohmožděných tváří. Bylo to, to jediné co jsem mohla momentálně udělat a jak jsem mohla vyjádřit bolest, jenž mi slova minulosti na přítomném papíru znova drtila vnitřnosti. Byla jsem rozhodnutá plnit vůli Petera a podřídit se přání Rose. I za cenu, že bych měla opustit milovanou Anglii a zanechat zve všechny vzpomínky na dny, kdy jsem byla doopravdy šťastná.
Svírala jsem v dlaních zpřehýbaný kousek papíru, poslední důkaz bratrské lásky k mojí osobě. Dokument, zajišťující mojí budoucnost tak, abych nikdy v životě nezůstala sama a s hromadou nevyřízených problémů na krku, tak jako ho před pár lety zanechali s pětiletým dítětem naši rodiče. Prostřednictvím jeho řádků jsem se cítila opětovně milována, i když za takových okolností. Jeho obavy byly pojištěny všemi směry včetně jeho vlastní smrti.
Přitiskla jsem si papírový obdélník na hruď a zavřela oči, tentokrát jsem se nebránila průchodnosti dalšího návalu slaných vodopádů. Nechala jsem ji průchodnost bez známky omezení a to až do té doby, dokud mě ukolébavka prolínající mojí mysl neuspala a já se nepropadla do vlastní nevědomosti, kam měly všechny noční můry a děsy zakázaný vstup. Neb deka utkaná z indiánských slov naší písničky nepovolovala běsům ohrozit můj spánek. Přesně, jak Peter vždycky říkával.