Labyrint II: Sářin návrat - 14. kapitola

Mezitím Sára seděla s Jasonem v útulné restauraci, byli již po večeři, před sebou sklenici bílého vína a kupodivu se dobře bavila. Stále sice cítila únavu a těšila se na pořádný spánek, ale nelitovala, že s Jasonem na schůzku šla.
Kromě toho, že byl pohledný a milý, si Sára troufla tvrdit, že jsou dobří přátelé.
Poprvé se setkali, když byla u Tracey na pracovním pohovoru a v předpokoji, kde čekala, se náhle zjevil on. Podle všeho zde již byl zaměstnán a teď jen potřeboval s Tracey něco probrat, ale musel si počkat. Proto se usadil, přímo naproti ní a neustále po ní pokukoval a nenápadně se usmíval, až se Sára chytila na vějičku a dali se do řeči. Tedy – Jason se dal do řeči, Sára by ho jako první nikdy neoslovila.
Jaké bylo jejich překvapení, ale i radost, když se po nějaké době v redakci potkali.
Občas spolu zašli na oběd či večeři nebo skleničku, setkávali se i mimo práci, ale čím déle v jedné redakci pracovali, tím méně se vídali. Ne úmyslně, prostě se to tak seběhlo.
Pak se rekonstruovala budova, tudíž nastalo stěhování a po návratu se kanceláře zamíchaly tak, že Sára vlastně ani pořádně nevěděla, kde nyní Jason sedí – krom temné komory tedy. Ještě, že existovaly telefony… Popravdě řečeno však Sáru vůbec nenapadlo mu telefonovat a domlouvat si s ním večeři, to Jason si našel ji.
Samozřejmě na vše vzpomínali a měli pocit, že toho mají na srdci tolik, co tomu druhému musí sdělit, že si ani nevšimli, jak ten čas letí.
Nijak zvlášť pozdě však ještě nebylo a Sára usoudila, že moc spěchat nemusí. Únava tak akutní nebyla a Amy to doma chvíli sama vydrží.
Jason se živě zajímal o veškeré dění kolem Sáry, o její psaní, na čem zrovna pracuje, o Amy – naposledy ji viděl jako malou copatou školačku…
Sáře bylo dobře. Po dlouhé době měla pocit, že má spřízněnou duši, s níž může mluvit o čemkoliv. Rozhodně Jasona nesrovnávala s Michaelem, ani nemohla, ale náhle si uvědomila, že co se právě Jasona týká, možná by v sobě dokázala zase něco… probudit…
Háček byl v tom, že Jason byl dlouholetý kolega a kamarád a i když se poslední dobou často nevídali, nevěděla, zda si takové myšlenky a představy může dovolit. Věděla sice z dnešního povídání, že žije sám a přítelkyni již nějakou dobu nemá, přesto… Sára nebyla typ, který by v čemkoliv podnikl první krok. Pokud by Jason měl zájem o víc než přátelství, musel by začít on. I Michael musel. To on si našel a oslovil ji, ne ona jeho.
Jason sice na svou kolegyni pohlížel s jiskrou v oku a každou chvíli tvrdil, jak jí to sluší a je nejhezčí žena, jakou za poslední dny potkal, což ona brala jako vtip, ačkoli ji to ve skrytu duše těšilo, ale dnešního večera se rozhodně o nic nepokusil. Doposud ne.
Tím neměla na mysli kdovíjaké návrhy, to ne, ale kdyby sám od sebe navrhl nějakou další schůzku, ať už zase večeři nebo kino či divadlo, cítila, že by přikývla a ráda si s ním zase někam vyrazila.
Právě dopili láhev vína, kterou měli na stole, když si Sára musela odskočit. Vysoukala se zpoza stolu a během cesty na toaletu na ní v jejích přiléhavých jednoduchých černých šatech ulpělo nejedno mužské oko.
Když se vrátila, čekalo ji na stole překvapení – obrovská mísa plná na kousky nakrájeného ovoce.
,,Co je to?“ pousmála se, když si sedala.
,,Říkají tomu – Letní salát. Strašně mě zajímalo, co si pod tím představit, proto jsem to objednal… Nabídni si.“
,,Vždyť jsme po večeři,“ protestovala.
,,Ovoce ti neublíží,“ usmál se a lovil vidličkou v míse.
Sára jej chvíli s úsměvem pozorovala, načež se také chopila vidličky a zkusmo něco nabodla.
Kiwi, ananas, banány, jahody… prostě mišmaš snad veškerého ovoce, které znala.
Nabodla další kousek, přitom poslouchala Jasonovo vyprávění a pouze jedním okem mrkla, co za ovoce vylovila.
A ztuhla.
Okamžitě vypla příjem a zaměřila na ovoce svou pozornost.
Oranžový kousek nebyl nic jiného než broskev.
Naskočila jí husí kůže a po zádech přeběhl mráz.
Neměla ráda broskve.
Nesnášela je.
Kvůli broskvi tenkrát málem prohrála svůj boj s Jarethem. Ocitla se kvůli ní tam… na tom bále… s ním… omámená, okouzlená, nevědoucí, zmatená…
,,Brrr,“ otřásla se polohlasně a vidličku i s kouskem broskve odložila přímo do mísy, jen cinkla o její hranu.
,,Copak?“ podivil se Jason.
,,Ale nic,“ broukla Sára a jako mávnutím kouzelného proutku ji opustila dobrá nálada.
,,Nelži,“ pousmál se. ,,Co se děje?“
Sára se chvilku ošívala, načež řekla: ,,Jen… narazila jsem na broskev… Nemám je ráda. Nechutnají mi…“
Jason zvedl obočí. ,,A to je vše? Kvůli tomu se tak tváříš? No já je klidně sním a tobě velkoryse přenechám zbytek,“ šaškoval.
Velkoryse… Další z věcí, které nesnášela. Přihlouplé slovo… Ale radši mlčela, aby nevypadala jako někdo, kdo vše jen nesnáší nebo nemá rád a nic mu není dobré.
,,Přešla mě chuť,“ odvětila suše. ,,Navíc je pozdě, měla bych pomalu jít…“
,,Vážně?“ zeptal se Jason viditelně zklamaně.
Přikývla.
Příšerná broskev, myslela si Sára. Všechno pokazila! Úplně ji připravila o náladu.
I když je to hloupost, Sáře to tak nepřišlo. Takový hezký večer po dlouhé době a ten kousek ovoce jí to tak zkazí. Okamžitě se jí před očima vynořil král skřítků v celé své důstojnosti a Jasona naprosto zastínil. A jí se na něj tak dařilo nemyslet!
Byla tak rozhozená, že kdyby se byl Jason opravdu zeptal na nějakou další schůzku, nebyla by schopna mu odpovědět. A pokud ano, nyní by užodpověď patrně byla záporná nebo přinejmenším neurčitá.
Jason vzal nepochopitelnou změnu Sářiny nálady na vědomí a mávl na obsluhu na znamení, že bude platit. Přitom ji koutkem oka pozoroval. Seděla strnule, hleděla na vidličku s napíchnutou broskví a její mysl se patrně toulala neznámo kde. Každopádně daleko odtud a od něj.
Ale to nebyla tak zcela pravda.
Sára sice byla strnulá a bez nálady, ale vnímala dobře a jakmile Jason zaplatil, vytáhla z kabelky telefon, aby si zavolala odvoz.
,,Jestli si hodláš volat taxíka,“ promluvil Jason přísně, ,,tak na to zapomeň. Odvezu tě!“
,,To nemusíš, zbytečně by sis zajel,“ odvětila koutkem úst, ale do očí se mu nepodívala.
Nato se Jason nadechl, natáhl se přes stůl a než se Sára vzpamatovala, vykroutil jí telefon z ruky a zaklapl.
,,Co-“ začala protestovat, ale nenechal ji.
,,Řekl jsem, že tě odvezu, tak tě odvezu. A námitky neberu!“
Chvilku se na něj nesouhlasně dívala a bylo vidět, že jí to není moc po chuti, chtěla být co nejdříve sama se svými myšlenkami, nakonec však rezignovaně řekla: ,,Dobrá.“
Nechápala, proč to dělá, když bydlí úplně jiným směrem, než potřeboval jet on, ale na druhou stranu byla i ráda, že jí to nabídl. Taxikářům nevěřila.
Rozladění z konce večeře nad nimi viselo i v autě, kde bylo naprosté ticho. Tíživé.
Sára byla uzavřená, neměla chuť mluvit už o ničem a byla ponořena ve vlastních úvahách, Jason byl rozpačitý. Také mlčel, jen sem tam na Sáru pohlédl a nebyl si jist, zda něco neudělal špatně, že se Sára náhle chová tak jak se chová. Takovou ji neznal, i když věděl, že umí být vážná a když chtěla, i neproniknutelná jak maska.
Z okýnka na své straně se dívala do pomalu se vyprazdňujících ulic, korun stromů, jež halila hustá nastávající tma, na nebe a jasný měsíc.
U cíle, tedy Sářina domu, byli za chvilku. Domy okolo svítily do noci skrz snad všechna okna, jen jejich byl ponořen do tmy.
Copak Amy není doma? lekla se Sára v duchu a vzápětí její úlek dohonila myšlenka, kde by asi tak potom v tuto dobu mohla být…
Když však zvedla oči k jejím oknům, s úlevou zjistila, že v pokoji se svítí. Nestačila si však oddychnout, neboť Amyina okna byla ve stejných místech jako komín na střeše, jen samozřejmě níž, a právě za ním Sára v ten moment cosi zahlédla...