Labyrint II: Sářin návrat - 15. kapitola

,,Zastav!“ vykřikla zničehonic.
Jason se lekl, trhl sebou a prudce auto zabrzdil. ,,Co se děje?“
To už ale Sára bez odpovědi vystupovala.
Musela se kousek vrátit, aby na komín dobře dohlédla.
Byla si stoprocentně jistá, že za komínem zahlédla pohyb něčeho světlého. Snad bílého…?!
Natahovala krk jak nejvíce mohla, ale neviděla už nic. Dokonce ukročila i několik kroků vpravo a vlevo, aby na střechu domu viděla i z jiných úhlů, ale nic.
Zatím k ní došel zmatený Jason.
,,Co se děje, Sáro?“ a položil jí ruku na rameno.
Ona to ale nevnímala. ,,Něco jsem… zahlédla…“
,,Zahlédla? Kde?“
,,Támhle, nahoře, na střeše,“ ukázala Sára prstem a oči z toho místa nespouštěla.
,,Kolem komína… Něco světlého…“
I Jason zvedl oči k těm místům, nezaregistroval však nic. ,,Kolem komína, říkáš…?“
Začal také pochodovat vpravo a vlevo, blíž a dál, poskakoval a hledal, až nakonec řekl: ,,Mám to.“
Do Sáry v tu chvíli jako když střelí.
Přihrnula se k němu. ,,Co? Kde? Ukaž! Co je to??“
Jason uchopil nyní Sáru oběma rukama za ramena, nasměroval ji tak, aby viděla, a hlavu přiblížil těsně k ní, až zezadu cítila na tváři jeho dech. Pak zvedl ruku a také ukázal prstem. ,,Podívej.“
Sára tak učinila, zahleděla se do těch míst a než jí to došlo, chvíli nechápavě koukala na…
Měsíc.
Vzápětí to vyslovila nahlas. ,,Měsíc?“
,,Ano. Nic jiného světlého kolem komína na tvé střeše není. Jen měsíc vykukující za ním,“ usmíval se a zjevně vůbec nevěřil jejímu tvrzení, že tam mohla něco zahlédnout, což ji popudilo, když jí to došlo.
Chvíli mlčela. ,,Ne… Bylo to něco jiného…“ vydechla do vánku, který jí čechral vlasy a proháněl se listy a větvemi ve stromech kolem.
,,Co jiného?“ zašeptal jí do ucha otázku a dlaněmi, které doposud nečinně spočíval na jejích ramenou, sjel k pasu, jenž objal.
To už Sára vnímala, jemně ho odstrčila a z objetí se vymanila.
,,Nevím. Ale měsíc to nebyl,“ popošla pár kroků zpět k autu, ale již nenastoupila. ,,No… teď už to nezjistím…“ Otočila se k Jasonovi, který stál stále na místě a jen se z ní díval. ,,Co tam tak stojíš?“
Jason se vzpamatoval.
,,Já jen… to nic,“ vzdychl a dal se do kroku. ,,Pojedeme?“ zeptal, když k Sáře došel.
,,Blázníš? Vždyť je to už jen kousek,“ usmála se. ,,Dojdu to.“
,,Zas takový kousek to není,“ opáčil, když si pohledem změřil vzdálenost od auta k domu.
,,Prosím tě, co by se mi tady tak mohlo stát?“ usmála se, dokonce to vypadalo, že pobaveně.
,,To právě nevím… Doprovodím tě alespoň.“
,,Jasone, vážně nemusíš…“
,,Budu klidnější,“ namítl.
,,Jak chceš,“ pokrčila rezignovaně rameny a zase se pousmála.
Počkala, až zamkne auto a zařadí se jí po boku, teprve potom vykročila.
Šli pomalu, Sára vdechovala vůni noci, a opět mlčeli.
Skutečně to nebylo daleko. Ačkoli kráčeli pomalou vycházkovou chůzí, u domu byli za chviličku.
Sára se k Jasonovi otočila.
,,Děkuji za pozvání a příjemný večer… Líbil se mi.“
,,Vážně?“ pookřál Jason, jenž si stále nebyl jist Sářiným dnešním nevypočitatelným chováním a nevěděl, zda je to kvůli němu nebo ne. Každopádně ho její uznání potěšilo. ,,To jsem rád.“
Sára se usmála.
,,Dobrou noc, Jasone.“
Poté se otočila směrem k domu a stoupla na první schod na verandu, když vtom ji Jason chytil za ruku.
Obrátila se zpět a tlak jeho stisku ji donutil se i vrátit k němu blíž.
,,Sáro, já…“ začal, ale nedokončil.
,,Ano?“
,,Já… totiž… Co… co kdybychom to někdy… zopakovali?“
To ji trochu zmátlo. Čekala něco jiného, i když po tom nijak zvlášť netoužila. Dnešní večer byl sice hezký a příjemný, a Jason neméně okouzlující, milý, hezký a příjemný společník – stejně jako před pár hodinami v restauraci – ale už se neztotožňovala s myšlenkou, která ji tam napadla – totiž že by v sobě v jeho případě dokázala něco probudit. Už ne.
Netušila ovšem, proč.
Snad že by to náhlé rozladění?
Ta broskev?
Nebo to rozptýlení, kdy z auta zahlédla něco… něco… ani nevěděla co?
Netušila.
Anebo se prostě Jason vyjádřil pozdě… Cítila totiž, že se právě snaží jí něco naznačit, dokonce i věděla, co, jenže… už o to nestála. V restauraci zřejmě byla okouzlena krásou a příjemností okamžiku, atmosférou… ale ta byla nenávratně pryč.
,,Samozřejmě,“ řekla a stále se usmívala. ,,Nevidíme se přece naposledy… Zase se v práci někdy domluvíme… Nebo si zavoláme.“
,,Totiž… myslel jsem… ani ne tak večeři, třeba jen… se projít…“
Byl tak roztomilý, když byl nervózní, což jí k němu mimochodem vůbec nesedělo. Dokonce tak moc, až jí to trochu vadilo.
Trochu dost.
,,Ale jistě, klidně se můžeme jen projít… Jak říkám, v práci se domluvíme… Už musím jít, Jasone,“ vykroutila ruku z jeho, ,,Amy je tam sama a už je dost pozdě, jsem unavená… Dobrou noc.“
,,Tedy… ano… Jistě. Jo. Tak… Dobrou noc, Sáro. Hezky se vyspi,“ popřál íi a stál na místě a díval se za ní, dokud nepřešla verandu a neotevřela domovní dveře. V nich se naposledy otočila a naposledy pro dnešek usmála.
,,Dobrou,“ řekla ještě jednou a zmizela vevnitř.
,,Dobrou,“ řekl Jason polohlasně do zavřených dveří.
Teprve pak zamířil zpět k autu. Byl zmatený. Co udělal špatně? Nebo to nepochopila? Copak to bylo možné? Vždyť to bylo tak jasné a okaté, i když byl tak nervózní,což byla další věc,kterou nechápal. Tohle se mu ještě nestalo, tak proč teď?
Pomalu začínal věřit tomu, co o ní párkrát zaslechl přetřásat v kancelářích redakce – totiž že je ledová a nikoho k sobě nepustí. Pobaví a promluví si s kýmkoliv, ale srdce otevře málokomu, pokud vůbec někomu. A takový člověk si pak může říct, že něco dokázal… Potud zvěsti, kterým Jason nevěřil, ale teď, po několika posledních s ní strávených minutách měl pocit, že uvěří.
Bylo to totiž mnohem příjemnější, než si přiznat, že něco nedokázal… Lépe se tak sám před sebou obhajoval.
Sára mezitím za sebou zamkla, ale nerozsvítila.
Opatrně poodhrnula záclonku a vyhlédla z okna u dveří, odkud viděla Jasona pomalu se ploužícího ke svému autu a nasedajícího do něj.
Ani nevěděla, proč ho sleduje, navíc potmě.
Asi nechtěla riskovat, že by se vrátil, kdyby zahlédl světlo. Přece jen se vymlouvala na únavu…
Stála tam a čekala, dokud ve tmě nezmizela koncová světla jeho auta.
Teprve poté si dovolila rozsvítit a uložit do botníku lodičky, jež měla stále na nohou.
V přízemí domu se pak již nezdržovala a zamířila k sobě.
Když už stála u dveří, otočila se naproti k těm Amyiným. Udělala pár kroků, klepla a pootevřela.
Amy ležela naproti na posteli v rozválených peřinách na břiše, nohama komíhala ve vzduchu, bradu podepřenou rukou a něco si četla.
,,Ahoj, zlato, už jsem doma.“
,,Ahoj mami,“ odpověděla, aniž se na ni podívala.
,,Co děláš?“ zajímala se Sára.
,,Čtu si.“
,,Ach tak… a co?“
,,Knihu.“
To jí bylo jasné. Chvíli ji pozorovala, načež promluvila znova. ,,Dnes žádná hudba? Jakto?“ podivila se tichu v pokoji.
,,Zapomněla jsem,“ řekla ledabyle. To bylo neobvyklé – Amy a bez hudby?
,,Jsi tu sama?“
Amy konečně zvedla hlavu i zrak a mírně otráveně odpověděla otázkou: ,,Myslíš, že bych si četla, kdybych tu někoho měla? Ne – žádná návštěva tu není.“
,,Dobrá, dobrá, nevyšiluj,“ řekla Sára a uvažovala, kdy naposledy viděla svou dceru tak zaujatou pro nějakou knihu. Amy sice četla, ale ve svém věku spíš všechny ty dívčí časopisy, kterými přetékaly pulty trafik, a knihu u ní neviděla pěkně dlouho…
Náhle se Amy sama od sebe zeptala: ,,Jaká byla večeře?“
Sáru to překvapilo, ale věděla, že se ptá spíš jen pro formu, než proto, že by ji to skutečně zajímalo – už proto, že měla oči zapíchnuté znovu v knize.
,,Fajn,“ odpověděla tedy jednoduše.
,,To je fajn,“ Amy na to.
,,To ano… No, půjdu si dát sprchu a spát, jsem utahaná… neponocuj taky moc dlouho, je pozdě a číst můžeš i zítra.“
,,Jo jo,“ odpověděla Amy zcela nepřítomně a Sáře bylo jasné, že její slova jí prošla pouze jedním uchem tam a druhým ven. Vůbec nevnímala.
V ložnici Sára popadla noční košili na ramínka a zamířila do koupelny.
Hotova byla raz dva a měla pocit, že příjemně teplá voda ji unavila ještě víc. V posteli pak byla ráda, že vůbec stačila zhasnout lampičku, která stála vedle na nočním stolku, než usnula.
A usnula okamžitě.
Dokonce s úsměvem na tváři, otočena zády k oknu.
Možná by se však neusmívala, kdyby tušila, že na větvi stromu přímo za oknem sedí bílá sova, která jako by měla v úmyslu ji i její spánek střežit…