Jolly Stuart 8

15.

No one knows what it´s like
To be mistreated, to be defeated
Behind blue eyes
No one knows how to say
That they are sorry, and don´t worry
I´m not telling lies
Limp Bizkit – Behind blue eyes

Otevřela oči a první co spatřila byla něčí sedící postava. Trhla sebou a skoro ve strachu vyskočila z postele, když si uvědomila, že to je jen Joan. Seděl kousek od ní, psal něco do mobilu. Téměř hned si všiml toho, že se probudila.
„Dobré ráno. Nebo spíš večer,“ usmál se na ni. „Mě se děsit nemusíš.“
„Já vím,“ odpověděla a musela se úlevou také smát. „Ale já hned netušila, že jsi to ty. Nenávidím tu chvíli, kdy se probereš a nevíš, kde zrovna jsi. Hlavně když ještě ze všeho nejdřív uvidíš jiného člověka.“
„Lepší, než sama, ne?“
„To právě že jak kdy. Ale třeba teď ano.“ Odmlčela se. „Kolik je hodin?“
„Skoro osm. Spalas celý den, nechtěl jsem tě budit. Ale teď už bohužel musím do práce, takže mi nezbude než nechat tě tu samotnou. Myslím, že to tu už trošku znáš, ne?“
Přikývla. Na návštěvě u něj už párkrát byla. Občas tam nocovala po protančené noci, když se práce protáhla a ona se neměla jak dostat domů.
„Takže ledničku najdeš, koupelnu taky, hudbu, televizi nebo jinou zábavu taky víš kde, ne?“ počkal na ještě jeden souhlas a stoupl si. „Já teda půjdu. Vrátím se odhadem tak v pět. Jakmile pak budeš vzhůru, můžeme si promluvit o tom, co by se dalo dělat dál. Možná mám nějaký nápad.“
Zvedla se taky do sedu, zatímco on už zamířil ke dveřím.
„Joane?“ zavolala na něj ještě rychle. Nebylo by od ní hezké nechat ho odejít beze slova. Otočil se na ni s otázkou v očích. „Díky,“ bylo jediné, na co se v tu chvíli zmohla. Ač by toho ráda řekla mnohem víc.
Usmál se a v jeho tváři byla naděje, kterou tak moc potřebovala. „Nemáš za co.“ Načež za sebou zavřel a po chvilce slyšela klapnout i dveře v chodbě. Zůstala sama. Ač, díky bohu, tentokrát jen na chvilku.
Vylezla z postele a přešla k oknu. Byla rozlámaná, ale celkově si nepřišla až tak hrozně. Spánek dokáže zázraky. Povytáhla žaluzie a zadívala se ven. Joanův byt byl v pátém, nejvyšším patře jedné budovy na poměrně dost rušné ulici. Teď, v brzký večer tam spěchala spousta lidí. Mnoho z nich se před drobným mrholením, které v sobě nezapřelo náznaky prvního sněhu, schovávalo pod deštníky. Šli domů, do práce či za zábavou. Šťastní to lidé, když měli kam jít. Když mohli jít kamkoli chtěli.
Sledovala je dlouho. To hemžení přerostlých mravenců, lidskou dálnici. Vždyť ani ona si ty tři roky své štěstí neuvědomovala. A to už moc dobře věděla, jaký život může být. Člověk si prostě necení ničeho, dokud o to nepřijde. Teprve poté se z těch prostých věcí stává dar.
Spustila žaluzie zpět na své místo a vydala se do kuchyně. Měla hlad. Večer – nebo spíš ráno – neměla moc chuť na nic dalšího než ten čaj, teď se v ní žaludek bouřil. Naposledy jedla…proboha, kdy že to vlastně bylo? Předevčírem, než odešla z domu? Uvařila oběd pro sebe i pro Harweye. On byl někde venku, takže jen snědla svou část a odešla. Odešla, aby se pak zas předčasně vrátila a…
Proboha, copak opravdu všechny myšlenky vedou jen k tomu jednomu bodu? Nemůže mít alespoň na chvilku pokoj? Tak jako ve spánku. Temném, hlubokém. Nic se jí nezdálo. Nádherné černo, jako první noc v lese. Černo, které pohltí všechny starosti. Lehkost bláznovství.
Otevřela ledničku a pohled jí padl na hrnec uvnitř. Když nakoukla dovnitř, uviděla nějaké maso. Zřejmě zbytek Joanova oběda, to co nechal jí. Vytáhla ho a postavila na vařič. S žádnou přílohou se jí chystat nechtělo a tak si jen ukrojila chleba. Nachystáno měla skoro hned. Usedla ke stolu a kdoví proč ji napadlo, že by bylo stylové se před jídlem pomodlit. Až na to, že věřící nebyla a když něco takového dělala naposledy, nebylo jí víc jak dvanáct. Zavrtěla nad tou absurditou hlavou a pustila se do jídla.

16.

She can´t hold you like I can
Boy you were fool if you can´t realize chat you had
She can´t feel you like I can
Cause I´m a girl that´s allways standing by my man

„Poznala jsem ho na škole,“ zavrtěla hlavou. „To nejprostší a nejjednodušší místo, nic speciálního.“
„A manželé jste už tři roky?“
„Jo, před pár týdny jsme měli výročí.“
„Tak to vám přeju ještě tak třicet dalších,“ pozvedl skleničku. „V sedmdesáti ti to bude slušet.“
„Až mě bude sedmdesát, tak ty oproti mě budeš jednou nohou v hrobě. Tak si ze mě moc neutahuj,“ usmála se na něj.
„Já to myslím vážně,“ nadzvedl obočí. „Mě je jasné, že budeš vitální babička.“
Chvíli ho sledovala, ale v jeho výrazu se za celou tu dobu nic nezměnilo. Rozesmála se.
„Jsi pořád stejný,“ oznámila mu.
„Díky,“ odpověděl. „Jen nevím, jestli to mám brát jako výtku, nebo pochvalu.“
„To já taky ne.“
Večeři už měli dojezenou, jen trocha pití zbývala ve sklenicích. Jen několik minut před návratem do práce. Myšlenky se jí zase začaly pomalu ubírat tím směrem.
„Vkládáš do toho vyhazovače naděje?“ odhadl to na ní.
„Zatím asi největší. I kdyby to nebyl on, minimálně bude znát další lidi. Ale těch už nebude moc. Ta holka je převíjen celkem samotářka.“
„No, snad už nebude. S každým dnem může být dál a dál, už dávno může být na jiném konci země.“
„Zatím ne,“ zavrtěla hlavou. „Za den, za dva se možná vydá na cestu. Proto nesmíme ztrácet čas, ale teď je ještě tady. Ztratila spustu sil a času tím šíleným útěkem. Pak musela vyhledat pomoc. Přesvědčit toho dotyčného aby pomohl, vymyslet co dál. Na útěk potřebuje peníze – což ona nemá – i nějakou jistotu v cílové stanici – nemělo by moc cenu jezdit sem a tam – tím by jen riskovala. Takže nejdřív plán – třeba zajištění nějakých známých jinde, sehnání prostředků a až pak cesta. Taky musíš počítat s tím, že nejméně den jí zabere odpočinek. Pokud rovnou nebude nemocná a neztratí ještě víc času.“ Zahleděla se do téměř prázdné skleničky, ve které byl jen ovocný džus. „Jestli se moc nepletu a ten kluk bude ten, kterého hledáme, tak bychom s trochou štěstí mohli zítra jít už na jistotu. A pokud ji Harwey nenaučil až příliš, tak třeba jet do konce týdne i domů.“
„Až příliš?“ zopakoval po ní tiše. „Jeho úspěšnost útěku byla v tom, že každého, kdo by ho mohl ohrozit zabil. Nemyslím si, že by ta holka dokázala to samé.“
„Nedělal jen to,“ zavrtěla hlavou. „Tím si naopak škodil nejvíc – když odhlédnu od faktu, že po něm pak všichni šli o to zuřivěji, tak po sobě taky nechával dost stop. Ale přesto se dokázal zatraceně dobře skrývat. Nejen bojovat. Proto to tak trvalo. Proto policajti volali nás. Proto to přeci připadlo mě. Kdyby stačilo jen jít po jeho stopě a zabít ho dřív, než to udělá on, nebyla by to moje práce. Ale oni ho ještě ke všemu nezvládali ani vystopovat.“
„To je pravda,“ uznal Mark po chvilce ticha. „Abych byl upřímný, nebyl jsem z toho tehdy moc nadšený, svěřit ten případ tobě. Ale nadřízení na tom trvali. Podle mého názoru tahle práce pro ženu nebyla. Ne když byl tak nebezpečný. A ne když ještě ke všemu vychovává dceru sama. A má doma problémy.“
Sklopila pohled, jako by ji v tu chvíli ze všeho nejvíc zajímal vzorek ubrusu na stole. Kolikrát si tohle pak taky říkala. Že nebýt zrovna tohoto složitého případu, třeba by si všimla, co se jí Gill snaží říct. Třeba by jí uvěřila a nenutila do věcí, o kterých si myslela, že se jí příčí jen z trucovitosti. A třeba by se pak ty problémy nepokusila vyřešit jen tím, že ji pošle pryč a nechá to na někom jiném.
„Víš, přesně tohle mi tehdy řekl i on,“ promluvila pomalu. Mark býval vždy dřív její nejlepší přítel a kdysi mu říkala všechno. Harwey to kouzlo zlomil. Harwey byl ale pryč. „Že by ženy tu práci dělat neměly. Že mě mohl klidně zabít. A že…“ zavrtěla hlavou.
Tušila že někdo jiný by pronesl poznámku ve stylu „vy jste si toho stihli říct opravdu hodně, jak tě tak poslouchám.“ Věděla ale, že Mark to neudělá. Stejně jako i tentokrát měla pocit, že mu říká jen to, co sám už dávno odhadl. V ní lidi dokázali číst lehce. A on asi ze všech nejlíp.
„Poté, co to skončilo, co utekl a vy jste po mě chtěli vědět proč, uvědomila jsem si, že měl pravdu. A že já už to dělat nechci. Chtěla jsem se věnovat Gill. Chtěla jsem to všechno napravit, než bude pozdě. Bohužel, v tu chvíli už pozdě bylo. Už jsem ji nestihla říct…“ rychle zamrkala. Nechtěla brečet, ale tohle téma pro ni bylo příliš těžké. I po osmi letech stále bolelo. I po osmi letech jí přinášelo děsivé sny, srašáky, kteří ji nikdy neopouštěli. A teď, když byla zpátky doma, když pátrala po vrahovi muže ze své minulosti, když procházela těmi stejnými ulicemi jako tehdy, dělalo jí problémy i nadále rozlišit co je jen strašák a co skutečnost. Přesto byla stále víc ráda, že přijala. Možná pak opravdu bude schopná spát alespoň o trochu klidněji. Minimálně Harwey už v jejích myšlenkách bude odpočívat v pokoji.
„Také on ti tehdy něco řekl? Něco, co nám mohlo pomoct a proto jsi to nechtěla říct? Nebo něco, co by se hodilo teď?“ Byla mu vděčná, že změnil téma. Alespoň o tu trochu.
„Nechtěl mi říct proč,“ zavrtěla hlavou. „I kdybych chtěl,tak nesmím, to bylo jediné, co odpověděl. A pak taky že chce žít. Nic víc.“ Nevysvětlovala mu, co si z toho odvodila. Konec konců i oni se po letech dopracovali k tomu samému.
„A něco o jeho rodině?“ Zřejmě narážel na spekulace o otci a dceři.
Teresa zavrtěla hlavou. „Jolly nebude cizinka. Ten tlumočník, to že nechtěla mluvit – to bylo ze strachu. Dovedu si poměrně živě představit proč to udělala. Se zmatkem, co okolo byl, s tím, jak ji najednou každý vinil, chtěl odpovědi… ten jazyk zřejmě znala od něj, možná uměla jen pár frází. Ale to v tu chvíli stačilo.“
„Takže podle tebe tím nechtěla získat příležitost k útěku?“ Teresa si pomyslela, že podle něj také ne. Ale neřešila to. Jen zavrtěla hlavou. Zadívala se na hodinky, protože jakmile se vrátili k tomuto tématu, objevila se v ní určitá nedočkavost. Lákalo ji opět pokračovat. Nikdy nedokázala pořádně vydechnout, dokud to nebylo za ní. Ve chvílích, kdy pátrala byl její život opravdu jen práce a spánek. A někdy jen to první.
„Půjdeme?“ zeptal se jí, když postřehl to gesto. Přikývla a on tedy mávl na číšníka. Zaplatil za oba. V tom s ním nemělo smysl diskutovat. Vyšli do večera poměrně prozářeného měsíčním svitem. Během dne se tentokrát mlha a mraky rozptýlily a jasná noc tak byla o to chladnější. Včera poprvé téměř sněžilo, dnes asi bude mrznout. Podzim se pomalu měnil v zimu.

17.

I thought I had it all figured out, I did
I thought I was tough enuff to stick it out with Kim
But I wasn´t tough enuff to juggle two things at once
I found myself planted on my knees in cuffs

Přesto, že si myslela, že už je vyspaná, stejně si šla sotva hodinu po večeři opět lehnout. A probudil ji až Joanův příchod.
Poslouchala, jak se na chodbě vyzouvá a svléká kabát, i jak se jeho kroky blíží k ložnici. Potichounku, aby ji snad nevzbudil, otevřel dveře a tím dovnitř vpustil slabý proužek světla.
„Nemůžeš spát?“ zašeptal, když ji uviděl, jako by ji snad normální hlas mohl rušit.
„Ne, spala jsem dobře. Vstala jsem až před chvílí.“ Z nějakého důvodu šeptala taky. „Takže jestli chceš, můžu ti uvolnit postel. Ať po práci nemusíš zas nocovat na gauči.“
„To je dobré,“ odpověděl. „Nedáme si snídani?“ navrhl. „Mám celkem hlad.“
Přikývla a vylezla z postele. „Dobrý?“ díval se na ni starostlivě.
„Jo, je mi fajn,“ přitakala rychle. Tenhle jeho pohled jí nedělal dobře. Vždy se cítila nesvá, když se k ní někdo choval až moc starostlivě. Nebyla na to zvyklá. „Po víc než dvaceti hodinách spánku si přijdu skoro jako nová,“ pokusila se proto o lehčí tón.
„Taky to asi budeš potřebovat,“ usmál se. Nebo možná spíš se o úsměv pokusil. On byl ten, kdo byl unavený. Kdo ví, jak moc se vyspal předešlé noci, nikdy nechodil z práce dřív než kolem čtvrté až páté a ona zvonila tak v půl šesté. Musel zrovna usnout. A co dělal přes den, to netušila. Poslední dobou se snažil najít si nějakou jinou práci, začít zas žít přes den jako normální lidi, jak jí párkrát vykládal, ale zatím nic lepšího nenacházel. Měl vystudovaný jen gympl a první dva roky vojenské. Pak odešel a proto musel platit. Proto nemohl nastoupit na jinou výšku, musel si vydělat na ten dluh. Přijal místo v Edenu. Mělo to být dočasně. Byl tam už pět let.
Mlčky se posadili ke stolu. Mimo jiné přinesl i čerstvé pečivo z nedaleké pekárny. Pustili se tedy do něj.
V tichosti zůstali celou dobu, než dojedli. Trochu jí to ticho vadilo, ale nevěděla co říct. O čem začít. Měla pocit, že nedokáže mluvit o ničem, dokud v té jediné věci nebude mít jasno. Že veškeré jiné řeči by byly jen pouhé ohánění se prázdnými slovy. Nepodstatné blbosti, které stejně ani jednoho z nich nezajímají. Tak proč se o ně pokoušet?
Zůstali tam sedět, i když už oba skončili.
„Říkals, že možná máš nějaký nápad,“ ozvala jako první. Její vlastní hlas se jí teď zdál hrozně rušivý. Za oknem ještě ani nesvítalo, většina normálních lidí ještě spala. Ač už jim nezbývalo mnoho času do zvonění budíků. Takhle nad ránem se prý nejčastěji zdají sny, napadlo ji nesouvisle. Možná proto jsem žádný neměla.
„Snad jo. Ale nejvíc záleží na tobě. Přemýšlel jsem nad tím, co jiného tam taky dělat, ale hlavní je, co chceš dál ty. Protože možností je víc.“
„Víc?“ nadzvedla obočí. I ona se snažila něco vymyslet. Pravda, ne dlouho a ne opravdu usilovně (to také šlo těžko, když jí myšlenky skoro pořád utíkaly jen tím jedním směrem), ale i tak nabyla pocitu, že snad žádné normální řešení neexistuje.
„Ano, víc. Ale použitelná bude tak maximálně jedna. Když budeme mít štěstí.“ Rozhlédl se a pak navrhl: „Nechceš jít raději někam jinam? Tady to je snad ta nejhorší místnost na takovéhle debaty.“
Přikývla. Ani ona se v malé, poměrně dost tmavé kuchyni necítila nejlíp. Zvedla se tedy a spolu s ním zamířila do posledního pokoje – nejprostornějšího a nejútulnějšího – obýváku.
„První věc, která mě zajímá je, jestli by to nešlo vyřešit legálně. Přes policii. S vysvětlením toho, cos řekla mě. Nebylo by to beztrestně, ale nemusela bys utíkat. A s dobrým právníkem…“
„Ani s dobrým právníkem ne,“ přerušila ho tiše. „Ani ten sebelepší by ze mě v očích soudce neudělal důvěryhodnou osobu. Feťačka, co se tam pod cizím jménem skrývá už kolik let. Holka co utekla z léčebny. Lhala všem, každý den. Kdo zaručí, že teď mluví pravdu?“ zavrtěla hlavou. Tahle možnost ji napadla. Snad už tehdy, když na místo činu přijela policie. Už tehdy jí začínalo být jasné, co vše bude následovat. Čemu všemu, kromě těch obvinění, bude muset čelit. „Nemám žádné svědky, byla jsem tam sama. Není nikdo, kdo by mohl vypovědět, co se stalo. A i kdyby… i kdyby ten právník byl opravdu dobrý a udělal vše co mohl, pořád tu bude spousta věcí, co je bude zajímat.“ Nechtěla opakovat co. Však už to dávno věděl. Znal ji už téměř pět let. Dýl než kdokoliv jiný.
„S touhle variantou jsem stejně prakticky nepočítal. To byla jen taková naděje a pokus z povinnosti. Nemohl jsem nezkusit.“
„Optimistická verze?“ usmála se. Odpočinek jí opravdu pomohl.
„Něco takového,“ přitakal.
„Je mi to líto, ale svět není tak růžový.“ Občas měla ten pocit, že mu tahle barva chybí úplně. Ač už věděla, že tak se na věci nemůže dívat. Ne pokud si chce zachovat zdravý rozum.
„Bohužel,“ souhlasil. „Tak tedy k plánu B. A i u něj začnu otázkou. Jak moc těžké by pro tebe bylo přijmout zpět svou starou identitu? Začít znovu, někde jinde.“
„Oprášit svůj starý život?“
„Něco takového. Nějakou chvíli počkat, než se situace aspoň trochu zklidní, a pak sehrát svůj návrat. Ovšem samozřejmě v té dřívější, bezúhonné, podobě.“
„Téměř bezúhonné,“ opravila ho.
„Tak téměř. Ovšem útěk bych s vraždou nesrovnával.“
Odmlčela se a on sledoval, jak krčí čelo jako téměř vždy, když přemýšlela. Některé věci na ní zůstávaly dětské. A tohle byla jedna z nich.
„Kdyby ano, co bych dělala pak? Nemohla bych se přece jen tak někde z ničeho nic objevit. Po tolika letech. Jak bych vysvětlila to zmizení? A co bych dělala pak?“ přesto ji ta možnost zaujala. Nebyl to slepý útěk, který jako jediný napadl ji – skrývání se bez cíle, bez naděje na budoucnost. Ona – ta pravá ona, tak, jak stálo v jejím rodném listě (ne že ten by někde měla) byla opravdu téměř nevinná. Důvody, ze kterých se skrývala se rozhodně se současnými problémy srovnávat nedaly. Kdyby se jí podařilo vklouznout nenápadně zpět do svého života – najít si nový domov a vysvětlit kde a proč byla celou tu dobu… pak by snad měla naději. A Jolly Stuart by navždy zůstala za ní. Navždy nenalezená. Jako kdysi Harwey.
„Co tvoje rodina?“ přerušil její myšlenky opatrným hlasem.
„Ne!“ zareagovala téměř okamžitě.
„Ty jim přeci nic nevyčítáš. Sama jsi mi říkala, že mámě nic nevyčítáš. Že to nebyla její chyba. Že se toho prostě seběhlo moc a…“
„Ne!“ zavrtěla hlavou ještě o něco rázněji, opět jako malé dítě, které nechce slyšet něco nepříjemného. „Nemohla bych dojít za mámou a říct – podívej, tady mě máš. To se ze mě za ty roky vyklubala hezká troska, viď?“
„Ty nejsi troska!“
„Ne, vůbec! Je mi devatenáct a nemám ani střední. Proboha nemám ani základku! Spoustu let se skrývám, žiju pod cizím jménem, ve strachu, že někdo přijde na to kdo jsem. Na to, jakou blbost jsem udělala. A teď ještě utíkám před obviněním z vraždy…vůbec nejsem troska, viď? Mě se ten život povedl, nezpackala jsem si ho.“
„Nemluv takhle! Jo, udělala jsi chybu. Ale kdo jako dítě nedělal unáhlené rozhodnutí! A ty jsi dítě byla, Joly. Takovéhle věci jsi ještě neměla ve svém věku řešit…zachovala ses možná špatně, a tvá máma v něčem taky, ale takové věci se stávají a ten trest, co tě za ně potkal rozhodně není přiměřený. Vždyť já často říkám, že ta vojenská byla dětinské rozhodnutí! A to mi tehdy bylo tolik co tobě! Taky to byla chyba a taky za ni platím doteď. Ale…“ nabral konečně dech a pokusil se zklidnit tón. Nechtěl, aby se to zvrhlo v hádku, viděl, jak je Joly nervózní. A věděl, jak hádavá občas umí být. „Tohle je věc, na které zrovna teď nezáleží. Protože bys jí nemusela vysvětlovat svou druhou identitu. Nic z toho co se stalo. Jen by sis musela…vymyslet…něco, nejaký příběh o tom, kde jsi celou dobu byla. Proč jsi se neozvala dřív. A proč právě v tu chvíli.“
„No právě, to jsem měla na mysli…ale já bych takhle nedokázala dojít za ní…prostě ne…někam jinam klidně, ale ona…určitě už bych jí jen překážela, zřejmě už žije jiný život tak jako já. Nebyla by šťastná, kdyby se u ní objevil strašák z minulosti. Pro ni jsem mrtvá a asi to tak je lepší. Nedokázala bych se po tom všem objevit u ní…“
„Jenže ať by ses objevila kdekoliv, ona by se to stejně dozvěděla…a pro případné historky by byla nejjednodušší tahle verze…proč by ses měla po letech vynořit někde jinde?“
„A jakou historku bych si asi tak měla vymyslet? Jak ty roky vysvětlit? Je to tak strašně dlouho…co bych jí měla tvrdit?“
„Cos tvrdila Henrikovi, když se tě ujal?“
„Ty myslíš…to samé?“
„Co jiného…s trochu upraveným koncem. Že ses sama rozhodla léčit. Že ti někdo pomohl. A že jsi nechtěla aby tě viděla v tom stavu a tak jsi ji vyhledala až teď a na léčení se přihlásila anonymně.“
„To je hrozná…slátanina…tomu neuvěří.“
„To je to, co mě napadlo zrovna teď. Snad se povede něco lepšího. Něco co nebude hned průhledná lež.“
Odmlčela se. Chtěla mu vysvětlit, že by se prostě styděla dojít za ní. Nevěděla proč, ale ta představa se jí příčila. Viděla ji naposledy tak dávno. A v takové situaci… lhala by, kdyby chtěla tvrdit, že na ni nevzpomínala…že za ní nechtěla znovu dojít…ale hrdost jí to nedovolila. „To ona mě odvrhla,“ připomínala si někdy ve zlosti. „Nepůjdu se za ní doprošovat teď, když mě nechtěla slyšet tehdy. Neukážu jí svou slabost. Tehdy o ní slyšet nechtěla, tehdy mi pomoct nedokázala. Tak přece ji o to nebudu žádat teď“
„Stejně bych nevěděla kde ji hledat.Nevím, kde teď žije. S kým. Jak vypadá.“ Nikdy ji ani nezkoušela hledat. To by považovala za svou prohru.
„Nevíš vůbec nic?“
„Jméno. A naši starou adresu,“ zasmála se cynicky. „Pochybuju, že tam stále bydlí.“
„Ani to nevíš?“ Zavrtěla hlavou. Ustaraně si přejel prsty po čele. „Podíváme se, jestli tam o ní není nějaká zmínka na netu, to je dost velká naděje. Můžeme se zkusit podívat i tam. Máme spoustu času ji najít, než se situace uklidní. Ale nevím, co s tebou do té doby. Kam by ses měla schovat. Alespoň na několik týdnů.“
Mlčela. Ona byla bezradná. Věděla, že zůstat v Niebla Meoně je nebezpečné. Ale nebezpečné se jí zdálo cokoliv. A před tak krátkou dobou ztratila Henrika. Nechtěla ztratit i Joana. Nechtěla zůstat znovu sama. Nevěděla, jestli by to znovu unesla…
„Mý rodiče mají chatu na severu, téměř u moře,“ promluvil po delší pauze unaveně.
„Dlouho už nespal,“ pomyslela si.
„Mohl bych si vzít na delší dobu dovolenou. Mohli bychom tam jet. Možná i na dva týdny. Mohli bychom vyjet příští týden. Zavolal bych jim, tebe bych představil jako svou přítelkyní. Tu roli bys před nimi na tu dobu zvládla zahrát, ne? Stačila by krátká návštěva u nich a můžeme se tam na nějakou dobu ztratit. A kdybych věděl, že tam nepojedou, můžeš tam pak zůstat i dýl. Odlehlé to je dostatečně. Získali bychom čas. Zrealizovat tento plán, nebo vymyslet něco jiného. S postupem času bychom snad získali i nadhled. Dokázali bychom vidět další řešení.“
Sledovala ho, jak při hovoru pozoroval stůl, hlavu podepřenou rukou. Snažil se viditelně přesvědčit i sám sebe. Taky měl strach. Možná jen o ni, možná i o to, že kdyby se přišlo na to, že jí pomáhá, byl by taky v průšvihu. Ale tomu nevěřila. Mohl pomoc odmítnout. Mohl by ji zradit. Ale byla si jistá že se na něj může spolehnout. A o to víc ji trápilo, když viděla jeho nervozitu a únavu.
„To je dobrý nápad,“ řekla proto. Asi byl. Lepší, než všechny, které napadly ji. Ale stejně se nemohla ubránit pocitu, že v tomhle případě správné řešení neexistovalo….
„A do té doby…do příštího týdne, protože dřív se uvolnit rozhodně nezvládnu, bys zůstala tady… Nebude to asi nic příjemného, raději bys neměla vycházet, ale v noci budeš stejně spát a přes den tu budu s tebou. Těch několik dní zvládneme a pak tomu stresu aspoň na chvíli ujedeme. A tam nás snad napadne jak to vše vyřešit.“
Mluvil mnohem optimističtěji, než to cítil. Stačilo jí podívat se na něj a bylo jí to jasné. „Ujedeme tomu stresu,“ řekl, ale sám věděl, že i cesta bude jeden velký stres. Přemýšlela nad těmi dny u něj. Nad tím, jak pravděpodobné je, aby ji tady našli. Kdo Joana znal, přes koho by mohli získat stopy? Kdo věděl, že mají tak blízký vztah? Jak dobří a rychlí budou ti, kteří po ní pátrali? Nebudou rychlejší než oni?
Znovu se podívala na Joana a vzala ho za ruku. Málokdy potřebovala jako útěchu fyzický kontakt, ale věděla, že jemu to teď pomůže.
„Pojďme si lehnout. Potřebuješ si odpočinout,“ navrhla tiše. Děsil ji pohled na něj. Takhle jej nikdy neviděla. Ale v takové situaci zřejmě ani nikdy předtím nebyl. Nesnášela se za to, že jej do ní dostala…