Sestry jak se patří (a jeden bratr navíc, aby jim nebylo smutno)

Prosinec

20.

Bylo dvacátého prosince, když jsem svou sestru poprvé viděla házet očkem po tom mladém prodavači bot. Nejsem si jistá, zda to bylo kvůli jeho pěkným očím, upřímnému úsměvu anebo prostě proto, že prodával ty nejhezčí boty co jsem kdy viděla (a má drahá sestřička také).
Zdeněk byl opravdu milý a pohledný, ale přesto jsem si nebyla jistá, zda by byl tím správným pro Sáru, které ještě nebylo ani patnáct. Samozřejmě – ona na to měla naprosto jiný názor. Nechápu, kde se to v těch dnešních holkách bere. Když mě bylo čtrnáct, pomalu jsem ani nevěděla, co to je řasenka, natož abych si dokázala namalovat oční linky během necelé půlminuty. Zato Sára od šesté třídy nepřestala dorážet na naše – kup mi to, kup mi to! Prosím!
U mámy většinou nepochodila, zato táta – táta je taková naivní chlapská duše, která – při správně použitých „psích očích“ – nedokáže odmítnout. A proto má drahá sestřička vlastní šest řasenek, osm barev očních linek, několikero make-upů, pudrů a růží na tvář, přes dvanáct druhů rtěnek – včetně těch na zvětšení objemu, dvoje kleštičky na řasy, patnáct druhů štětců na šminky, kompletní sadu pro francouzskou manikúru a k ní tucty a tucty různých laků na nehty. Když mi svou sbírku jednou ukázala (měla na ni vyhrazené dvě poličky ve skříni na oblečení) nestačila jsem zírat. A bylo mi trapné zeptat se, na co slouží většina těch věcí.
Takže jsme teď seděly před obchodem s botami a Sára zbožně pokukovala po Zdeňkovi, který zrovna obsluhoval jednou mohutnější matronu. Připadala jsem si vedle své sestry jako ošklivé káčátko. Zatímco ona byla upravená, vlasy stažené do nějakého supermoderního účesu a obří lesklou kabelou, já vedle ní seděla v obyčejném kabátě, který sloužil především jako prostředek proti zimě, vlasy divoce zvlněnými a rozevlátými do všech stran, nenalíčenou tváří – pokud nepočítáme jednu vrstvu řasenky a obyčejnou brašnou přes rameno.
„Podívej! No není skvělý?“ poskočila vedle mě a v uších se jí přitom zhouply velké kruhové náušnice.
Neměla jsem to srdce říct jí, že ten Pan Božský o ni ani okem nezavadil ve smyslu, jaký si ona představovala. „Celkem ujde,“ utrousila jsem.
„Celkem ujde?“ Sára na mě nevěřícně vykulila oči a dotčeně si přiložila ruku na srdce. „Jak můžeš říct – celkem ujde? Je naprosto dokonalý. Ty jeho oříškově hnědé oči, plachý úsměv… a ten jeho perfektní zadek!“
Do tváří se mi nahrnula krev. To o jeho pozadí doopravdy nemusela říct tak nahlas. Hosté z vedlejší kavárny se podívali naším směrem a hodně z nich se pobaveně usmívalo.
„Víš co, jdeme!“ zavelela jsem ve snaze zabránit dalším podobným výlevům Sářiny zamilovanosti. „Za chvíli nám jede autobus a další pojede až za dvě hodiny. A jestli se nechceš trmácet přes celé město v tramvaji…“
To zabralo. Sára byla na cestování tramvají přímo alergická. Nesnášela cokoliv, co jezdilo po kolejích – i když příčina zůstala celé naší rodině utajená.
„Ale ještě se musíme zastavit v bižuterii,“ řekla rozhodně a ukázala na své výjimečně neozdobené prsty. „Ráno mi spadly dva prstýnky do umyvadla.“
Po několika vteřinách jsem rezignovaně přikývla. V tomhle případě bylo lepší zvolit si menší zlo. Pokud bude spokojená, když zajdeme do bižuterie, dobrá. Hlavně když pustí z hlavy toho prodavače.
Jak jen jsem se mýlila!
Nepřestala o něm mluvit celou dobu, co jsme procházely Shopping park a dokonce ani při výběru prstenů (monstrózně velkých a kýčovitých) nezavřela pusu.
Trošku mě z toho začala bolet hlava. No, možná že trochu více, a proto jsem zanechala svou drahou sestřičku v Dobby&Leah samotnou a šla si do lékárny pro brufen.
Zatímco jsem ho zapíjela, napadlo mě, že na něm vlastně můžu být závislá. Brát si totiž prášek proti bolení hlavy skoro každý druhý den asi není zrovna v pořádku. Jenže když má člověk sestru v pubertě, která se pravidelně zamilovává a dává svou zamilovanost najevo dosti hlasitým způsobem – kdo by se divil, že mě neustále bolí hlava?
Po půlhodině, kterou jsem strávila nakukováním do výloh jsem se začala cítit nejistě. Nejasný pocit hrůzy mi pomalu, ale jistě svíral žaludek.
Ono totiž nebyl zrovna obezřetné nechávat Sáru samotnou v obchodě.
A ani tentokrát to nedopadlo zrovna dobře.
„Zbláznila jsi se?“ zaúpěla jsem, když jsem viděla cifru, která naskočila na pokladně.
Sára jenom lehce pokrčila rameny a důrazně mi vysvětlila, že doopravdy nebylo možné vybrat si mezi těmi sedmi „dokonalými“ kousky, tak se rozhodla udělat kompromis.
Jak trpce jsem litovala té půlhodiny, kdy jsem jí vtloukala toto slovo do hlavy spolu s významem, který v sobě nese!
„Tohle je moje dvoutýdenní výplata!“ zabrblala jsem trpce, když jsem vytahovala tu krásnou novou bankovku z peněženky.
Sára shrábla šedivou taštičku s nákupem z pultu a s širokým úsměvem mi řekla: „Ale no tak, budou přece Vánoce. Svátky darů a dárečků, lásky, pohody a ochoty blízkým darovat něco krásného a hodnotného!“
„Hm. Zajímalo by mě, co krásného a hodnotného od tebe dostanu já,“ ušklíbla jsem se.
Sára se odmlčela.
Aha. Vlastně mi to mělo být jasné. Dostanu to nejkrásnější a nejhodnotnější co mi může někdo dát. Nic.
V tichosti jsme se vydaly na zastávku. Děkovala jsem Bohu za tu krásnou chvíli ticha.

Sotva jsme přijely domů, vrátil se život do zajetých kolejí. Byl víkend, čtyři dny před Štědrým dnem a co jiného se v tu dobu dá dělat, než zahájit Velký úklid? Máma byla jako posedlá odstranit každou částečku, každý atom prachu ze všech možných a nemožných míst našeho domu a zatímco Sára pobíhala po domě s hadrou a prachovkou a leštila na co přišla (s empétrojkou v uších a novým songem na rtech), já balancovala na rozvrzané židli a umývala okna. Nedokázala jsem pochopit, jaký má význam umývat okna v dvacetistupňovém mraze, ale máma si to nedala vymluvit.
A zatímco my jsme se dřely jako otroci, táta šel radši do práce a bratr se dobrovolně vydal štípat dříví do sklepa, aby bylo čím zatopit, až mytí oken skončí. Samozřejmě, že žádné zvuky vyjadřující práci se ze sklepa neozývaly.
Z obýváku jsem slyšela hrát televizi a bylo mi jasné, že na oběd bude kuře s rýží, protože to bylo jediné jídlo, které se nemuselo hlídat jako oko v hlavě. Máma se totiž v obýváku dívala na nějaký srdceryvný romantický film a podle občasného popotáhnutí jsem usoudila, že je do něj naprosto – nu ano, zažraná.
Neubránila jsem se povzdechu. Samozřejmě, že Vánoce byly svátky, ale rozhodně ne klidu a pohody. Spíš bych je nazvala svátky zběsilého uklízení a usilovného hledání dárků. A také nesmím zapomenout na název svátky hubnutí, neboť veškeré peněženky se nějakým zázračným způsobem vyprazdňují. Obzvláště ta má.
Sára kolem mě protančila s prachovkou a hadrem, vlnící se v bocích a hlasitě vyzpěvující: „Jóó tak to jsem já, jóóó, óóó, to jsme my. Lalalala. A to jsem jááá. Ááá.“
Byla jsem naprosto bezmocná. V jedné ruce jsem držela leštící prostředek na okna a druhou jsem okno leštila – nebyla žádná možnost jak si zacpat uši. A Sára nepřestávala vyzpěvovat refrén po celou dobu, co byla se mnou v jídelně.
Jak jen jsem trpěla.
Nedokázala jsem se zbavit přání, abych v tuto chvíli žádnou sestru neměla. Byla bych bohatá, nebolela by mě hlava – prostě bych byla normální devatenáctiletá holka. Jenže to bylo pouze přání, které se bez jisté dávky násilí nedá uskutečnit.
Rezignovaně jsem dýchla na sklo a vyleštila neexistující šmouhu. K mému zděšení se mi ta písnička po dvaceti minutách nepřestávajícího zpěvu začala pomalu líbit.
Jóó tak to jsem já…

21.

V sedm hodin ráno mě vzbudila hi-fi, na které jsem měla nastavené buzení. A první tóny, které mě uvítaly do nového dne patřily novému songu Lenky Bílé To jsem já.
Neochotně jsem se vyhrabala z postele. Komu by se taky chtělo vstávat v sedm ráno v sobotu a ještě k tomu o prázdninách? Trošku podrážděně jsem sykla, když se bosé nohy zvyklé na teplo postele dotkly ledové plovoucí podlahy. To je problém, se kterým se potýká většina lidí co znám. Tedy těch, kdo žijí v rodinném domě se dvěma podlažími a bydlí v pokoji pod střechou, která není zateplená.
Při čištění zubů jsem si broukala refrén písničky od Bílé, při česání jsem si odzpívala celou první sloku a při oblékání jsem singl měla přezpívaný celý. Tak trochu jsem nemohla pochopit, jak se mi ta písnička mohla nelíbit.
Sešla jsem dolů s úmyslem nasnídat se, ale zůstala jsem stát jako solný sloup hned ve dveřích. Naproti mně seděla Sára s telefonem v ruce, natáčela si šňůru od sluchátka na ukazováček a nepřestávala se hihňat. Ne, nezarazilo mě to hihňání – zarazil mě obsah jejího rozhovoru.
„No samo, že mám jeho číslo, kdo si myslíš, že jsem? Nějaké tupé trdlo? A kdybys ho viděla! Ty jeho oči a ten zadek…No jasně, že jo. Včera, ale nevzal mi to – tak jsem mu poslala zprávu… Zbláznila jsi se? Nejsem přece blbá, proč bych to měla mámě říct?“ a následovalo dvouminutové nepřetržité hihňání.
„Eh,“ musela jsem si odkašlat a Sára sebou polekaně trhla.
„Musím končit, tak zatím. Jo, v deset budu tam,“ ukončila spěšně svůj hovor, položila sluchátko a mile se na mě usmála. „Krásné dobré ráno,“ popřála mi a podepřela si bradu rukou.
„Myslím, žes je měla dostat až na Štědrý den,“ kývla jsem směrem k včera zakoupeným prstenům, které se jí skvěly na prstech.
Stále jsem rozdýchávala sumu, na kterou mě přišly. Dvoutýdenní výplata!
„Jo, no jo,“ připustila a rychle si na ruce sedla. Jako bych se k ní měla s zuřivým jekotem vrhnout a strhat jí je z rukou. No, připouštím, že mě to napadlo, ale rozhodně jsem neměla v úsmyslu to uskutečnit.
Každopádně bych ji musela zaškrtit, kdyby je snad upustila do umyvadla. Nicméně teď jsem měla jiný námět k přemýšlení. Bylo mi naprosto jasné, čí číslo včera Sára získala, ale bylo naprostou záhadou jak (a kdy).
„S kým ses to bavila?“ začala jsem nevinně.
„Ále, volala Pavla, tak jsme chvíli kecaly,“ výmluvně na mě zamrkala - nevinnost sama.
„Máma tě stáhne z kůže,“ řekla jsem trochu škodolibě. „Jestli se dozví, že si chceš začít s dvaadvacetiletým prodavačem bot, jsi naprosto mrtvá.“
„Hele!“ pružně vyskočila z židle s rukama v bok, „Já si s nikým nezačínám! Jenom proto, že ty s nikým nerandíš mě nemusíš napadat! To není vůbec fér, abys věděla, jsi naprosto hrozná a pomstychtivá!“ vztekle dupla nohou, čemuž jsem se musela usmát, prošla kolem mě a s prásknutím dveří se zavřela ve svém pokoji.
Chvíli mi trvalo než jsem to vstřebala. Ani jsem se nesnažila to pochopit. Tyhle rozhořčené výlevy puberťačky prostě byly mimo mé chápání.
Jenže ten vzteklý jekot Sáry vzbudil mámu.
„Co se to tady děje?“ řekla mezi zíváním a zavazovala si župan.
„Nic,“ pokrčila jsem rameny. „Nedáš si kávu?“
Máma se potěšeně usmála. Tohle bylo ráno podle jejího gusta – tedy kromě toho probuzení kvůli hádce dcer. „Jo,“ přikývla a protáhla se.
Vydala jsem se do kuchyně. Vzor dokonalé dcery.
Hm¬… Pomstychtivá. Jak k tomu Sára přišla?

Seděla jsem nad křížovkou v obýváku a snažila se soustředit na její vyluštění. Jenže to bylo trochu složité vzhledem k situaci panující v místnosti.
Táta se dneska vrátil až v pět odpoledne ztahaný jako pes a první co ho přivítalo byl nával jekotu vycházejícího ze Sářina pokoje. Máma se tam hádala se svou nejmladší dcerou, jelikož vyšlo najevo, že SMS poslala Sára z jejího mobilu, protože svůj kredit už vyčerpala. Jenže ten Zdeněk se ukázal jako totální idiot – ale já ho vlastně nemůžu vinit, kdo ví, co mu Sára včera večer napsala, že? Faktem bylo, že odepsal poněkud pikantnějším způsobem a když si máma tu zprávu přečetla, málem ji trefil šlak. Po krátkém vyšetřování zjistila, že zprávu jsem doopravdy neodesílala já a pak se přišlo na to, že Sára už nemá kredit (dobíjený před týdnem). No – a tak se přes tři hodiny dohadovaly v pokoji.
Výsledkem hádky bylo domácí vězení pro Sáru, která tento trest považovala za naprosto krutý způsob zacházení s dcerou, který odpovídá spíš středověku než jednadvacátému století.
Ale co považovala za nejhorší byl zákaz scházení se s osobami opačného pohlaví – a teď přišla část, která vlastně trestá mě – dokud si já nenajdu přítele. Tečka.
V tu chvíli se Sára rozbrečela. „Jenže Emma si nikdy, nikdy, nikdy nikoho nenajde!“ vřískala rozlítostněná svou situací. „Vždyť se ani s nikým nelíbala a to je jí devatenáct. Holku co je více frigidní jsem ještě neviděla! To není fér!“
Nu, při zmínce o líbání máma trochu zbledla a při slovo frigidní má milá sestřička vypásla ještě zákaz telefonování.
Nato se Sára rozběhla do pokoje, opět za sebou třískla dveřmi a její hlasitý pláč bylo slyšet určitě i u sousedů.
A tak jsem seděla v obýváku s mamkou, která byla příliš vzteklá na to, aby se vydržela dívat na jeden program a s otcem, který byl unavený, hladový a rozčilený neustálým přepínáním.
Nakonec jsem to vzdala. „Jdu se učit,“ řekla jsem a šla do svého pokoje. Zapnula jsem notebook a oddala se surfování po netu.
Páni, zrovna vyšel další díl Doktora Hilla… Spustila jsem stahování, našla si anglické titulky a začala je s pomocí slovníku na internetu překládat.
A nikdo mi nemůže vyčítat, že se neučím. Dokonalé.

22.

Dneska jsem šla spát brzo. Ano – šla jsem spát až dneska, jelikož se ukázalo, že překlad těch titulků nebude zase tak jednoduchý a navíc lidé, kteří ty titulky stahují, nepatří k nejvděčnějším. To je samé uprav časování, oprav chyby, odstraň vykání. Kam to dnešní mládež (a lidstvo spěje)? Jak to, že si nedokážou vážit cizí práce, která je nic nestojí?
Nakonec se ke všemu ještě ukázalo, že zatímco jsem se já mořila, aby se titulky zavděčily všem (a já s nimi), nějaká super-z-angličtiny-překladatelská duše je na server dala tři hodiny přede mnou.
Měla jsem chuť vraždit, ale protože nikdo nebyl vzhůru (krom mé maličkosti), musela jsem tento pocit potlačit. A tak jsem se jenom zasnila – pravda, trošku krvavě – a během několika minut jsem usnula.

Ráno stálo za starou bačkoru.
Máma za mnou přiletěla o půl sedmé (!) ráno, že zapomněla Sáře koupit ten náramek co tolik chtěla. Co se to s ní děje? Přece není tak stará, aby trpěla sklerózou? Copak neví, že jsou prázdniny? A že ji Sára včera dožrala?
Trošku nevrle jsem jí připomněla, že mě například slíbila nové náušnice, jelikož ty staré mi zabrala Sára a během dvou hodin stihla jednu ztratit, a že mi ještě ani nepřispěla tu slibovanou částku na to, abych si mohla koupit nový mobil.
Jo, ať žije světská spravedlnost! Starší sourozenci ať se živí z ruky do huby a mladší nechť získají vše, po čem ta jejich malá chamtivá srdíčka zatouží!
Nakonec máma pochopila, že nemám v úmyslu s ní někam jít – jednak proto, že v obchodech bývá otevřeno až od devíti a také proto, že jsem nespala ani čtyři hodiny.
Znovu jsem se vzbudila o půl jedenácté. Zezdola jsem slyšela hlasité bouchání – předpokladem bylo, že krk rodiny (alias máma) klepe řízky. Polkla jsem sliny a vyhrabala se z postele.
Na poslední chvíli jsem zachytila notebook, který se, podporován tou zrádnou gravitací, řítil k zemi. Hm, nepamatovala jsem si, že bych s ním šla spát. Nakonec jsem nad tím mávla rukou a šla se vykoupat.

Tekla pouze studená voda.
Po použití teploměru byla naměřena teplota 8,5°C.

Bouchl bojler. Teplá voda nepoteče zřejmě pár dní, než to táta, spraví.

Byla jsem poslána k babičce pomoci jí s úklidem. Sára zůstala doma, jelikož má domácí vězení a nesmí ven. (Donesla si do pokoje malou televizi z jídelny a v mikrovlnce si udělala popcorn.) Vyprovodila mě neuctivě zvednutým prostředníčkem.
Žirafa jedna drzá! Za tohle se jí teda pěkně pomstím!

Páni, přišla jsem na to, že jsem doopravdy pomstychtivá! Mu-he-he!!!

23.

Musela jsem u babičky přespat.
I přes předpověď počasí, která slibovala jasnou oblohu a žádné srážky se strhla sněhová vánice a během dvou hodin napadl skoro půlmetr sněhu. Což by nebyl až takový problém, kdyby babi nebydlela na samotě obklopené několika hektary lesa, polí a mimo jakékoliv silnice. A kdybych meteorologům nevěřila a vzala si zimní boty a ne obyčejné tenisky, mohla bych těch pět kilometrů přes ledové pustiny nějak zvládnout.
Zajímalo by mě, jak jen ty všelijaké vědecké a měřící přístroje fungují, neboť jsem ještě nezažila, aby se televizní rosnička trefila. Na ty svoje mýlky snad musí mít nějaký patent!

No, pár výhod tenhle pobyt má.
Babička zrovna zdobila perníčky a dala mi ochutnat. Na oběd bude hovězí polévka s nudlemi, bramborový salát a řízek.

Nazdobila jsem stromeček (doma jsem neměla šanci). S baňkami jsem zacházela opatrně, některé z nich měla babička ještě po své babičce. Byly ručně malované a ani jsem se neodvažovala zeptat, za kolik by se teď daly prodat.
Světelný řetěz také něco pamatoval. Na stromeček se věšel už přes čtyřicet let. No, věšel asi není to správné slovo. Na těch obřích žárovkách ve tvaru šišky nic takového jako háček neexistovalo, takže se na větve stromku pokládaly.

Blbé jehličnany! Blbé živé jehličnany!
Ruce jsem měla tak dobodané a dopíchané, že jsem s nimi skoro nemohla hýbat. Polévku jsem ještě byla schopna sníst sama, ale řízek mi musela babička nakrájet.
Zajímalo by mě, jak budu zítra rozbalovat dárky.

Mám ohořelé obočí.
Než jsem stihla využít šance svézt se se strýčkem (strýčkem od mámy, ale říkáme mu tak všichni) na saních – které mimochodem táhne kůň, který má na postroji rolničky, stihla zavolat máma a nařídila mi, že mám ještě u babičky zatopit.
Strýček slíbil, že na mě počká, tak jsem šla.
Nikdo mě neupozornil na to, že ta hromada dříví u prázdných květináčů se nemá házet do kotle, protože na ni bratránek omylem vylil benzín.
Po vhození do ohně proschlá „benzínová“ polena nečekaně rychle vzplála. Měla jsem štěstí, že to odneslo jenom obočí.

Po příchodu domů se mi všichni vysmáli. Jenom Sáře trochu ztuhl úsměv na rtech, když jsem pohybem rtů naznačila jméno Zdeněk. Máma totiž stále nevěděla, kdo to její roztomilé, hodné nejmladší dcerušce psal.
A jelikož mu napsala první Sára, byla by to ona, kdo by nesl plnou tíži trestu.
Proto se má drahá sestřička zdržela jakéhokoliv komentáře a radši zalezla zpátky do svého pokoje.
Ledabylým tónem jsem mámě nadhodila, že v jídelně chybí jakýsi předmět, ve kterém se hýbou obrázky (ano, je to televize).
Sára zůstala v pokoji bez televize a s příkazem učit se.

Líbí se mi být pomstychtivá.