V zajetí vzpomínek

Kapitola druhá: Záchvěvy nadějí

Ráno jí probudil zpěv ptáků, byla to příjemná změna po motorech aut a ránách při provozu skladu. Na druhou stranu v první chvíli probuzení skoro vyskočila z kůže, protože si nemohla uvědomit, kde se to ocitla. Mžourala očima a sledovala odlesky slunce které se hýbaly na stěně, prosáklé přes světle oranžové poloprůhledné záclony. Neměla ráda tmu, ani při spaní. Tohle bylo daleko příjemnější. Posadila se a nahmatala budík, jednu zmála věcí, kterou si kdysi odvezla a teď naopak přivezla nazpátek. Čtvrt na devět. Mmmm zamumlala a protáhla se, na židli nahmatala župan a natáhla si ho na lehkou noční košili. Otevřela okno a nechala proudit do pokoje lehký vánek, bylo jaro. Jaro, rozkvetlé jaro po studené zimě. Rozkvetlé třešně, rašící tráva. Narodí se hříbata. Všechno je tak pozitivní.
Vyšla z pokoje a nahmatala dveře do koupelny, zamžourala do zrcadla. Už nevypadla jako zombie. Aspoň zmizely ty děsné kruhy pod očima. Pohled na sebe jí nijak nepřekvapil, pořád ta samá Vicky. Oválný obličej, hnědé, trochu nepřítomně hledící oči. Malý nos a hezké rty. Hnědé vlasy jí trčely do všech stran, včera si je umyla a nechtěla se obtěžovat s fénem nebo žehličkou. Tak budu jezinka a co, všem to může být jedno. Popošla o pár metrů dál, postava pořád ucházející, i když se to mu celkem divila, vzhledem k tomu, že její spotřeba cukrů v potravinách, byla asi tak pětkrát vyšší než u normální osoby. Někdy se docela divila, že ještě nemá cukrovku.
Vyčistila si zuby, umyla se, oblékla a sešla dolů na snídani.

Dole ucítila vůni vdolečků. Měla je vždycky ráda, i když to byla celkem kalorická bomba. Clara stála u sporáku a smažila vdolečky. „Dobré ráno“ zazívala.
„Nazdar, upekla jsem ti vdolečky, máš je ráda ještě?“
„Jasně mami, jen sis se mnou nemusela dělat starost, jsem zvyklá rozpéct si toust, tohle je pro mě luxus.“ zasmála se.
„No jen si dej, když jsem je udělala.“ řekla Clara.
Vzala si vdoleček a začala ho mazat borůvkovou marmeládou.„Táta je v práci?“
„Ano, pamatuješ si na Brakerovu farma, no určitě. Jel tam odrodit klisnu...Dáš si kafe?“
„Jo, moc ráda.“ S chutí se napila silné černé kávy a hodila do ní další kostku cukru.
Clara jí pozorně sledovala. „Jak vidím, některé věci se opravdu nezměnily¨.“

„Můžu nějak pomoct?“ zamumlala na Claru u stájí. Sledovala matku, jak sype koním do koryt obilí a mění vodu. Vášní jejího otce byli koně, zdědila jeho lásku ke koním a starávala se o ně s náležitou péčí. Už jako malá sedávala hodiny na ohradě a sledovala otce, jak cvičí koně. Bylo jí pět, když jí John koupil prvního poníka. Byla nadšená, od té doby to byl opravdu nejpovedenější dárek k narozeninám, ale Clara zuřila. Nakonec si Vicky vymohla jezdit na poníkovi pod dohledem. Pojmenovala ho Moula, protože jako moula vypadal a choval se tak. Ale bylo to hodné zvíře, po ní ho zdědila Madie. Bylo jí líto, když umřel těsně před odjezdem.
„Můžeš mi pomoct ze senem. Pamatuješ si kolik, ne?“
„Snad ano.“ podívala se do seníku a nabrala si do vozíku trošku z hromad, tráva ještě nebyla pořádně vyrašená a koně se museli krmit senem. V létě, pokud nebylo opravdu horké bylo daleko jednodušší vyhnat koně na pastvu, ty už se o sebe postarali.
Victorie ráno zjitila, jak daleko je navyklá žít, snažila se najít trochu rozumné oblečení. Ale do toho nezapadaly blůzky a kašmírové svetříky. Nakonec našla jedny starší džíny a rolák s vestou, oboje jí nebylo škoda zničit nebo umazat. Každopádně, jestli tu chce pár dnů zůstat, bude muset obměnit šatník.
Vlezla ke koním do boxů a každému doplnila seno. Byla tu změna z koní cítil trošku strach, chyběla jí ta bezprostřednost, kdysi by si pod koně lehla a dělala by si z toho legraci. Byl tu respekt.
Když udělala práci, sedla si před stáje a nechala se vyhřívat prvním sluncem, život tady je tak jednoduchý, bez starostí. Ovšem zůstávala tu jedna zásadní otázka, jak si tu najde práci. Překladatelku tu asi je n tak nikdo neschání a schánět asi jen tak nebude. I když na druhou stranu, mohla by si práci nechat posílat přes email, to by vyřešilo problém.

Našla Claru na zahrádce, sela hrášek a mrkev. Za zády jí rostly růže, musela uznat, že nikdy, v žádném zahrádkářství nenašla tak voňavé růže. Sedla si vedle Clary na bobek a dávala si pozor, aby se neumazala do vlhké země. Na nohou měla holínky, asi jedinou obuv, která se tu dala v tuhle roční dobu nosit.
„Mami?“
„Ano, drahoušku?“
„Změnila se Madie hodně, za poslední roky jsme spolu moc neudržovali kontakt. Víš za jakých okolností jsem odjížděla, myslím, že mi nikdy úplně neodpustila..“
„To se mýlíš Vicky, to odvál čas. Tvo je sestra se změnila asi stejně jako ty, myslmím, že budete pěkně překvapené, až se pozítří potkáte.“ usmála se.
„Tak jo mami, jdu sebrat vajíčka...máš ve zvyku dělat po zahrádce. Taka aspoň pomůžu.“
„Nazdar tati. Co ta klisna?“
„V pořádku i hříbě, ale Bakerovi to trochu pocuchalo nervy. Bylo otočené, jenom za připuštění klisny zaplatil velký balík.“
Naklonil se k ní. „Mimochodem, na zítra ti připravím Alissu, měla by si otřepat svoje jezdecké umění...“
„Johne neblbni jí hlavu, moc dobře vím, co máš za lubem. Nemusí se zabít hned druhý den. A oklepej si ze sebe tu slámu, takhle mi dovnitř nepáchneš, budeš obědvat venku, na hnoji. Stejně smrdíš jako by ses v něm vyválel. Běž se ihned umýt.“
Victorie se potutelně usmála a zašeptala „Připrav mi Alissu.“
Snažila se skrýt rozladění, protože návrh ná vyjížďku čekala, ale koně se jí odcizili, měla spíš strach.“
Sledovala otce, jak ze sebe vytřepává stébla slámy, a mrká na ní jedním okem v nenuceném gestu spiklenectví. V tu chvíli ji projela vlne zimy a lehce se otřásla, křečovitě se na otce usmála.

Později někdy k večeru začala prohledávat svoje staré věci. Našla malé krabičky s fotkami, upomínkové předměty, knížky. Všechno budilo hodně vzpomínek. Otevřena zlaté lakované pouzdro a našla jedinou fotku. V pozadí stáli Clara a John, jako by tam stáli dnes. Malá tmavovlasá Clara, s přívětivým úsměvem v halence a sukni se zástěrou. Vedle ní stojí John a lehce jí drží za rameno, otcovi světlé vlasy už získali nádech šedi a jeho postava se poněkud zakulatila. Ale byli si neuvěřitelně podobní. Před nimi se s křečovitými úsměvy smály dvě holčičiky. Ta starší tmavaovlasá byla Victorie s čevenými šatečky a upletenými copy. Bylo jí zhruba deset. Vedle ní byla Madison, světlovlasá, zelenooká, v modrých šatečkách. Když se člověk podíval na fotku zblízka, uviděl že děvčátka mají šatečky vyválené v blátě, roztrhané punčocháče a křečovitý úsměv je způsoben vzájemným taháním za vlasy, ovšem za zády, ta fotka vypadala tak nevinně. Dva andílci...

Po obědě se sebrala podívat se na svojí novou klisnu a zuřivě hledala cedulku se jménem Alissa. Ve stájích jí dalo problém vůbec najít obilí, takže tiše tápala. Nechápala nový systém uspořádání, někdo se v tom vrtal. Zamumlala tichou nadávku. Konečně na konci uviděla cedulku se jménem klisny. Vlezla do boxu, Alisson vypadala přívětivě, mohlo jí být pět, šest. Pravděpodobně jedno hříbě z vrhu než odjela. Došla ke klisně a opatrně na ní zavolala jméno. Klisna se ohlídla a zastíhala ušima. Byla rezavá a její srst se leskla v odrazech světla. Podrbala jí za uchem, vytáhla z kapsy kostku cukru a lehce jí položila na dlaň. Klisna jí lehce odlízla dlaň. „Budem kámoši,“ zašeptala.
Zaklapla lehce dvířka kóje a snažila se odplížit. Prudce se otočila a pak vykřikla, netušila, že za ní někdo stojí.
A vzpomínky se vrátily jako jedna velká lavina.
„Same?“
„Victorie?“