V zajetí vzpomínek

Kapitola třetí: Dávno a ještě před tím

Chytla se kraje nejbližšího boxu, protože se jí najednou podlomily nohy. Tohle nebylo příjemné překvapení, nebyla připravená. Neměla v hlavě předem připravené co bude říkat, to se jí líbilo o to méně. Na tohle přece měla být připravená.
„Ehm, kde se tu bereš?“ Snažila se o pevný hlas, nasadila křečovitý úsměv, kterým měla snahu navodit nenucený tón.
„To je ale pěkné přivítání, po tolika letech. Jel jsem náhodou okolo kolem. Tvůj táta chtěl pomoct přivézt nového plemeníka, od Bakerou. Teď s nimi má hodně kšeftů. Mimochodem, víš, že v okruhu padesáti mil všichni ví že Victorie Richardsonová přijela domů.“ potutelně se usmál.
„Powelová...“ zamumlala a nohou kopala do dřevěného hrazení.
„No já bych zapomněl, jak se má George? Jsem ho vlastně ani neviděl od svatby, pořád je ták nezábavný a vlezlý?“
„Má se určitě bezva.“ na chvíli zvedla hlavu a přestala nakopávat plůtek a vrhla po něm útočný pohled.
„To znělo ironicky. To nevadí. Jinak jak vidím vůbec ses nezměnila.“
Zvedla k němu hlavu a poznala, že si s ní hraje a evidentně se mu to moc líbilo. Stál tam ledabyle opřený o zábradlí a čekal na její reakci. Sledovala ho upřeně, on se změnil ještě míň než ona, pamatovala si až moc dobře toho vysokého muže s opálenou pletí, světlými vlasy a zelenýma očima. Kolem očí se mu vytvořilo několik vrásek. Ale jinak žádná stopa po šesti letech. Stejný škodolibý úsměv, který znala od dětství. Měla dojem, že snad i ty obnošené džíny a rozhalená košile s vykasanými rukávy tu byla už před lety. Ale vzpomínky se jí motaly do jedné koule, kterou měla chuť vzít, zmuchlat a zahodit.
„Ty ses taky vůbec nezměnil, jestli tě to uklidní.“
„Velice,“ přykývnul. „Proto si můžu užívat spoustu srandy, protože nejsem kravaťák George.“
„Neurážej George! Je to můj manžel.“ úmyslně zatajila fakt, že se rozvádí. Sam odjede a zase bude pohoda a klid.
Když zvedla hlavu zjistila že si jí prohlíží, jeho úsměv trošku potemněl. Sledovala ho, jak přejíždí každý rys jejího obličeje a krev v ní tuhla.
„Vicky, proč mám zase pocit, že jsi pěkná mracha s tváří andílka?“
„Já nejsem mrcha!“ vykřikla tvrdě a útočně vystrčila bradu.
„Víš co já ti na tohle řeknu? Jdi do háje. Mě to už fakticky nebaví, jentak se tu objevíš a hraješ si na největšího chytráka, co všechno ví a všechno zná. Jdi do háje. Víšco..?“ lapala po dechu.
Sledoval jí jen s mírným zaujetím. Měla chuť mu jednu vrazit.
„Jdu pryč.“ oznámila a doufám „Že se taky brzy vypaříš.“
Úmyslně si stoupnul do uličky. Zašklebila se, „ no bezva:“
Uslyšela z dálky hlas otce. „Vicky?“
„Už jdu.“ zařvala nezvakle silným hlasem. Sam uhnul a uvolnil cestu.
„Tady jsem...tati.“
Ještě jednou se ohlídla za Samem, který sledoval její kroky a mlčky sbíral z dvířek slamák.

Vlétla do svého pokoje jako harpie, venku s otcem prohodila pár rádoby vtipných slov o koních, nových hřebcích a plemenících a pak se nasupeně rozběhla do domu. Byla ráda, že nepotkala matku, protože by z ní určitě tahala, co se stalo a neměla sebemenčí chuť o tom mluvit.
Vzekle rozrazila dveře do svého pokoje a nechala je prásknout. Skočila na postel a ze vzteku do ní začala bušit s pěstmi. Po několika desítkách ran se jí docela ulevilo, posadila se na postel a otevřela okna, potřebovala čerstvý vzduch.
Chvíli ležela na posteli, ale pak jí to nedalo a seběhla dolů do skříně pro staré tříkilové album. Otevřela je zhruba v prostřdku a sledovala jednu momentku. Na fotce byly tři děti. Na nejnižší větvi stromu byla vidět brečící desetiletá Madison, která visela jen na cáru rozšklublých kalhot. Nad ní se jí snažila utěšit ona sama Vicky, v koruně stromu seděl pohodlně asi patnáctiletý Sam, a zplna hrdla se tomu divadlu smál. V pozadí byl lehký náznak Johna nesoucího žebřík.
Victorie se usmála, stejně tenkrát Madison žuchla. Narazila si kotník a potom byl teprve řev. Tenkrát jí a Sama smrtelně vážně proklela za to že lezli na tu starou třešeň.
V albu byla spousta fotek, většina jí připadala ohromně legrační. Když byly děti bylo všechno tak v pohodě, táta jim i mazal jejich školní průšvihy a neomluvené hodiny. Stejně je do toho vždycky natáhnul Sam, někdy taky jeho kamarád Nick, ale měla pocit, že to byl trouba, který by se na takové velké nápady nezmohl.
Někdy to končilo hodně neslavně, jako když jednou Victorie zůstala viset na střeše školy, protože se to okénko prostě zabouchlo, pravda byla taková, že plnila bojový úkol, vlézt do řiditelny a něco tam sebrat...ale to okénko se opravdu zabouchlo. Jednou taky Madison asi v osmi, uplavala na otcově nové lodi. Byl silný proud, nakonec jí našli pět kilometrů od ranče a loď už nikdy. Všechny nápady byly ze Samovy hlavy, on vymýšlel tyhle hlouposti. Vymstilo se mu to někdy to dobou co se v noci propadl střechou chléva mezi krávy do hnoje. Pak už si dával docela pozor. Victorie si toho už moc nepamatoval, krom polámaných končetin, vykloubených kloubů, jednoho rozseklého obličeje a jestli si pamatovala správně pár vyražených zubů.
Dostala se k fotkám, když jí bylo přibližně devatenáct, přátelství jich tří pokračovalo i když už nešlo ruku v ruce s tolika úrazy. Sklonila hlavu a podívala se na poslední jejich společnou fotku. Najednou se jí vybavil důvod jejího náhlého odjezdu...