Zůstaneš sama 5

"Pojď do tourbusu, je zima" zašeptá Nicolas a chytne mě jemně za ruku. Vracíme se přes hlučnou ulici a na parkovišti se zastavím. "Počkej, musím zavolat domů" a spěchám k telefonní budce. Po té vejdeme do busu, kde na nás nedočkavě čeká Bill s Tomem.

"Kde jste tak dlouho byly?" vyjekne Bill. Potichu usedneme a mlčky posloucháme Billův výklad .. Během několika minut se mi hlava začala nenápadně klimbat. Nicolas do mě žduchne a narovnám se. Jaksi jsem urazila Billa, šokovaně si mě prohlížel. Probodával mě pohledem. Tím jsem pochopila, že jsem urazila jeho ego. "Jdu na záchod," žaludek se mi začal trochu svírat. Sleduji svoji tvář v zrcadle. Špinavě blonďatý rovný vlas mi padá do obličeje. Vyděšený pohled kličkuje od rohu k rohu zrcadla. V pološeru doznívají vzdálené hlasy a pořád se oddalují. Těžká víčka mi zakrývají čím dál více rozmazaný pohled, až mi ho zakryli úplně. Hlasy dozněli… na konci tunelu se přibližuje a já začínám vnímat teplo na mé pokožce, které se rozlévá po celém těla. Užívám si ten pocit blahosti. Víčka pomalu a těžce otvírám, jako kdybych je měla přilepená lepidlem. Ostré světlo mě zmátlo a několikrát jsem zamrkala. Ležela jsem na posteli v cizím pokoji. V pokoji nastával velký chaos přeházených věcí. Kufry u dveří vyprázdněné a obsah ležel po zemi.. Na stole převládali časopisy, hry, papíry , CDčka a všechno možný… Opatrně jsem si sedla, div jsem se nemrdla hlavou o poličku nad postelí vedle plakátů rapera Bushida. Vstanu z postele a snažím se přes všechen bordel přejít ke dveřím. Potichu otevřu dveře do chodby. Všude ticho, tajemno a tma. Opatrně za sebou zavřu a šinu si to ke schodům. Zastavím se ale u stolku vedle dveří nalevo. Moji pozornost upoutali fotografie Kaulitz rodiny. Bill s Tomem se svojí mámou na loďce, když byly ještě malí. Z Billa nebyl černovlasý rocker a z Toma dreadatý hoper. Ale jejich máma…? "To je přece Simon!" zašeptám rozrušeně. Bývalá nejlepší kamarádka mé mámy.To není možné. Ona celou dobu zná mámu Kaulitz rodiny? Ty zrzavě kudrnaté vlasy ze starých fotek znám. "Vyspala ses?" ozve se za mnou hlas… Vyděšeně vyjeknu a otočím se za ženským hlasem. "Simon..!" vydechnu. "Už nemůžeš spát nebo máš hlad? Pojď, udělám ti svačinu" usměje se v pyžamu a jde ke schodům. Oddechnu si a vyrazím za ní. Došlápnu na poslední schod a odbočím chodbou do kuchyně, tam si sednu na barovou židli. "Jak?" zeptám se. "Co jak?" nechápe Simon. "Jak.. jak jste se seznámila s Belatrix Lastrengovou? Jak to, že se nevídáte? Jak to, že mě totálně ignoruje? A proč je tak zatrpklá sama sebou?" a začnou se mi do očí hrnout slzy. Kdyby tohle viděli dvojčata, tak by jsem se musela stydět. Já největší rebelka na škole brečí před jejich mámou. Tohle je moje jediná slabina. Ale na to nikdo nikdy nepřišel… "Jak si všichni myslí, že jsem tvrdá, ale já mám taky city. Já jsem ale musela být tvrdá, už od dětství. Nikdo si se mnou nehrál, nikdo mě neměl rád. Jenom bratr. On mě učil, ale když mi bylo 10 let, tak zahynul při autonehodě."

Simon ke mně přijde a obejme mě. Nevím proč jsem to řekla Simon. "Klidně se vybreč, člověk to někdy potřebuje." Zašeptá mi do ucha. "S tvojí mámou jsme byly nejlepší kamarádky na základní a střední škole. Na střední jsme se zamilovali do stejného kluka. On si vybral ale mě. To tvoje máma nesnesla. Když jsme se vzali, tak se mnou přestala komunikovat. Od té doby jsme spolu nemluvili" dořekla a sedla si vedle mě. Povídali jsme si do rána a pili kafe. Konečně jsem se dozvěděla celou pravdu a příčinu chování mé matky. Po rozednění jsme se rozešli do svých pokojů a zalehli jsme do postelí.