Ukolébavka (24)

,,Proboha, Olivere!“ Burácející hlas Dušanovi maminky probudil Olivera z neklidného spánku. Otevřel oči a pohledem ji vyhledal. Stála ve dveřích a měřila si ho naštvaným pohledem. ,,Podívej se na sebe! Podívej, jak vypadáš!“
,,Já se strašně omlouvám,“ zamumlal zmateně. Chtěl se zvednout ze země, ale nedokázal to. I sebemenší pohyb mu způsoboval varovné zvedání žaludku.
,,Že jsi se ožral jako prase mojí vodkou, to mi nevadí. Že jsi celou noc zvracel a budil mě tím, to bych taky ještě skousla. Ale to jsi se nemohl zvednout a přemístit se k Dušanovi do pokoje? To jsi musel spát na hajzlu jako nějaká troska?“
,,Promiňte.“
,,Máš deset minut, aby ses zvednul a přišel do kuchyně. Udělala jsem ti snídani.“
,,Ne, já…“
,,Deset minut, Olivere,“ pronesla tónem, který nepřipouštěl žádný odpor.
,,Já se hrozně omlouvám, já…“
,,Mlč.“ Přistoupila k umyvadlu a strčila pod kohoutek ručník. Nechala jej nasáknout vodou, poté poklekla před Olivera a otřela mu obličej.
,,Děkuju.“ Bylo mu trapně jako snad ještě nikdy.
,,Přijď na tu snídani,“ řekla už trochu příjemněji. ,,Jsou vejce.“

Petr vrhl na Elenu od stolu zářivý úsměv, jakmile vkročila do restaurace. Usmála se na něj zpátky, avšak vůbec ne tak srdečně.
,,Ahoj,“ řekl, když se Elena posadila ke stolu. ,,Jsem moc rád, že jsi přišla. Už jsem se bál, že sis to rozmyslela.“
,,Proč bych neměla? Přece jsem to slíbila.“ Přišla o půl hodiny později a ve skrytu duše doufala, že už tam Petr nebude.
,,No jo, ale máš zpoždění.“
,,Pár minut,“ mávla rukou a objednala si u mile vyhlížející číšnice vídeňskou kávu a colu.
,,Jsi asi první holka, co si objednala colu bez cukru,“ řekl.
,,Tak to se asi stýkáš se samýma anorektičkama.“
Její jízlivou poznámku přešel. ,,No a co je u tebe novýho? Povídej a přeháněj.“
,,Vůbec nic.“
,,No tak. Něco přece musí být nový.“
Jsem až po uši zamilovaná, pronesla v duchu. ,,Fakt nic. U tebe?“
Po deseti minutách jeho nudného monologu začala té otázky litovat. V příští hodině přišla na to, že Petr je chvílemi opravdu zajímavý a mluví o tématech, které jí něco říkají, a chvílemi (tyto chvíle bohužel převažovaly) byl nudnější než papežovo kázání.
Když mluvil o Ewě Farne, zapojila se a s chutí vyjádřila svůj silně negativní názor na ni. Když mluvil o bezdrátovém připojení k internetu, pohrávala si pomocí brčka s kostkou ledu. Konverzace na téma satanismus, k němuž se dostali díky knize Rosemary má děťátko, jí připadla zajímavá, avšak Petr od ní rychle odběhl a začal mluvit o USB, o fotbalu, o Windows Vista a o krabech. To už Elena jen přikyvovala, aniž by ho poslouchala a přemýšlela, jestli dostane menstruaci tenhle nebo až ten další týden.
,,A kromě krabů mám ještě jedno oblíbený zvíře. Vosu.“
Elena se otřepala a naskočila jí husí kůže. ,,Neopovažuj se přede mnou mluvit a vosách a sršních.“
,,Proč?“
,,Mám z nich hrůzu. Kde jsou oni, tam nejsem já.“
,,Oni by ti nikdy neublížili, pokud by ses…“
,,Mlč.“
,,O sršních moc nevím, protože…“
Zvedla se.
,,Eleno, promiň.“ Rozesmál se. ,,Jen jsem tě chtěl trošku podráždit.“
,,Seš debil.“
Pokrčil rameny. ,,Možná to tak bude.“
,,Už musím ale opravdu jít.“ Sáhla po peněžence a čekala, že Petr řekne, že to zaplatí. Nestalo se tak.
,,Co máš tak důležitého na práci?“ zajímal se.
,,Musím vyprat.“
,,To můžeš i později.“
,,Ne, nemůžu.“ Hodila na stůl stovku. ,,Měj se.“
,,Já ti napíšu a zase někam zajdem.“
Neodpověděla.

Julie se proklínala za to, že si k obědu dala čínské nudle. Byla zvracet minimálně třikrát, vlasy jí stály na všechny strany a byla bledší než smrtka. Peprně klela, když zaslechla zvonek. S námahou se zvedla z gauče.
Oliver byl stejně bledý jako ona. ,,Julie?“
,,Ahoj, Oli. Chceš jít dál? Není mi moc dobře.“
Zamračil se. ,,Proč?“
,,To to miminko,“ pronesla dojatě a pohladila se po břiše. ,,Dává mi zabrat. Vyzvracím všechno, co sním.“
Ztěžka polknul a na pár pikosekund si myslel, že jestli tady někdo bude zvracet, tak jedině on.
,,Proč jsi mi to nepřišla říct? Proč jsi to řekla Dušanovi?“
,,Hledala jsem tě.“ Ustoupila od dveří a rukou mu pokynula, aby vešel. Zůstal ale stát, a tak převrátila oči a řekla: ,,Moc mě to mrzí, Oli. Chtěla jsem to říct tobě, ale byla jsem už tak zoufalá, že jsem nevěděla, co dělám.“
,,Máš potvrzení od doktora, že jsi těhotná?“ zeptal se ostře.
Otevřela úžasem pusu. ,,No to snad nemyslíš vážně?! Ty mi nevěříš? Copak jsi slepý? Podívej se, jak vypadám. A proč bych ti asi tak lhala?“
,,Hele, Julie, neber si to špatně, ale…“
,,Mlč, Olivere!“ zarazila ho. ,,Klidně mě v tý bryndě nechej, já si nějak poradím. Já se o sebe i o miminko postarám. Nepotřebuju mít kolem sebe někoho, kdo mě podezřívá, kdo mi nevěří.“
,,Neřekl jsem, že ti nevěřím. Jen chci nějaký důkaz.“
,,Ten budeš mít za pár týdnů. Jen co mi naroste bříško.“
Šly na něj mdloby. ,,Hele, Julie. Já přijdu zítra a promluvíme si o tom, ano?“
Usmála se na něj. ,,Dobře, taťko.“
Oslovení taťko se mu opakovalo v mysli stále dokola a vyústilo to tím, že se skácel přímo k Juliiným nohám.