Labyrint II: Sářin návrat - 16. kapitola

Sára pomalu otevřela oči do ponurého rána.
Vlastně nevěděla, jestli je ráno, nebo už poledne, a už vůbec netušila, zda ponuré.
V jejím pokoji totiž bylo šero neustále. Měla zde okno, samozřejmě, ale skrz něj se do ložnice nedostávalo téměř žádné světlo a pokud, rozhodně to nebylo takové množství, které by mohlo prosvětlit celý pokoj.
A mohl za to ten příšerný strom.
Ano, sousedův strom, ani přesně nevěděla, jaký. Stál sice na jeho pozemku, na jeho zahradě, ale větve, ty nešťastné větve, zasahovaly do oken jí.
Byly tak husté, že přes ně nic neviděla a právě kvůli nim jí do pokoje neproudilo žádné světlo. Ještě tak nanejvýš skrz ně mohla zahlédnout kousek oblohy, ale to maximálně v zimě, kdy byl větve holé a Sářin ložnice tím pádem i o něco prosvětlenější. Na jaře a v létě neměla šanci přes husté listí cokoliv vidět a proto i v tyto roční doby musela stále rozsvěcet světlo, chtěla-li u sebe v pokoji něco dělat.
Ve stavu, který se pohyboval někde mezi zoufalstvím a absolutním naštváním dokonce za sousedem zašla a zkoušela se s ním dohodnout, ale marně. Neuspěla.
Dokonce navrhla více řešení. Jako první to, aby strom prostě přesadil do jiného místa své zahrady, ochotna to i zafinancovat, bude-li třeba.
Na to se však soused pouze rozesmál. Kdo by přesazoval strom v plné síle? Nehledě na to, že kořeny pod zemí jsou rozlezlé po celé zahradě.
S výmluvami však Sára počítala, proto měla v záloze další řešení – odsekat alespoň některé větve, samozřejmě tedy hlavně ty, které jí brání ve výhledu z okna a v přijímání světla zvenčí.
To už se soused dosmál a prohlásil, že v žádné případě – přece nebude mrzačit svůj krásný strom, který tu stál dřív, než on se narodil a který nikomu nevadí.
,,Nikomu,“ řekla Sára, ,,jen mně. Nic pře ty větve nevidím, mám je napasované přímo ve výhledu.“
,,Vždyť to jsou maličkosti. Co chcete z toho okna vidět? Můj dům? Nebo zahradu? Nic jiného z něj totiž k vidění není,“ oponoval soused.
Sára se ušklíbla. ,,Jistě, pro vás to jsou maličkosti, když se vás to netýká… To já musím celé dny plýtvat světlem, abych vůbec něco viděla.“
,,Co tím chcete říct?“ zamračil se.
,,Že nejlepší by bylo, kdyby ten strom vůbec nestál a dal byste ho porazit!“
V ten moment soused zbělal, načež prudce zčervenal a začal vyskakovat jako čertík z krabičky.
,,No Williamsová, vy jste se zbláznila! Jak se opovažujete něco takového… vůbec… navrhnout?! Tady se nic sekat nebude, slyšíte?? Ani omylem! Nic mého! Sbohem!“
A práskl Sáře dveřmi před nosem.
Tahle scéna se jí vybavila vždy, když se u okna snažila alespoň trochu skrz větve stromu proniknout. A vždy ji dokázala znovu a znovu rozlítit. Chlap jeden mizerný! Ale co s tím mohla udělat…
Jelikož nikam dál než k nejbližší větvi stejně nedohlédla, povzdechla si a zamířila ke dveřím. Cestou ještě pohlédla na budík, aby se konečně dozvěděla, kolik je těch hodin.
Jedenáct!
Tak takhle dlouho už nespala ani nepamatuje! Nejvyšší čas opustit vyhřátou postel, což se jí mimochodem vůbec nechtělo, a připravit alespoň něco malého na oběd.
Amy jistě bude mít hlad, až vstane a ona také jedla naposledy včera s Jasonem v restauraci. Mimoděk si vzpomněla na broskve v ovocné míse a otřásla se.
Tiše otevřela dveře ložnice a vyšla, na sobě stále ještě noční košilku a župan. Dnes si to mohla dovolit, rozhodla se, že bude lenošit. O tomto víkendu si to jistě zaslouží.
Dveře Amyina pokoje byly zavřené, což sice poukazovalo na fakt, že Amy ještě spí, když však Sára prošla těsně kolem nich, zaslechla za nimi ševelit hudbu. Tiše, ale hrála.
Že by tedy již byla Amy vzhůru…?
Sára tedy na dveře lehce klepla a potevřela.
Amy ležela na posteli a Sára měla náhle pocit, že se vrátila v čase. Amy totiž ležela ve stejné pozici jako večer – na břiše, rukama si podpírala bradu, nohama komíhala ve vzduchu a četla. Proto se Sára na chvíli zarazila a zauvažovala, zda je opravdu už sobota nebo stále ještě páteční noc.
Samosebou se jí to však jen zazdálo, byla sobota.
,,Amy…?“
,,Ahoj, mami,“ pozdravila Amy, aniž by zvedla oči od knihy nebo co to vlastně četla.
,,Už jsi vzhůru?“
,,Vypadám, že bych spala?“
,,Hele, nebuď po ránu hned tak drzá,“ ozvala se Sára.
,,Po ránu?“ pousmála se Amanda a konečně zvedla oči. ,,Je málem poledne. Přispala sis.“
,,Zato ty jsi vzhůru nějak brzy… V kolik ses probudila?“ O vstávání nemohla být řeč vzhledem k tomu, že byla Amy stále zakutaná v posteli.
,,Ani nevím… V devět?“ pokrčila rameny.
,,A to celou tu dobu čteš?“ zvedla Sára obočí. ,,Ty?“
,,Dovol? To zní, jako bych nikdy nic nečetla.“
,,To sice nejspíš ne, ale u tebe je to jev dosti neobvyklý, pokud to není nějaký časopis… Co to vlastně čteš?“ pousmála se.
,,No… knihu přece… Už ses ptala včera.“
Sára se pousmála ještě víc. ,,Zdá se mi to, nebo mi vážně nechceš říct, co čteš? Ukaž mi to,“ a udělala pohyb, jako že vejde k dceři do pokoje.
Vtom však zaslechla, jak se jí v kabelce odložené dole pod schody na botníku rozehrál mobil.
Je to sice daleko, ale díky tomu, že měla vyzvánění nastaveno na nejvyšší hlasitost, slyšela svůj telefon snad vždy a všude.
Místo toho, aby tedy vešla k Amy, rozběhl se dolů po schodech a doufala, že to není Jason.
Co by mu tak po včerejšku řekla…?
To netušila.
Co však tušila, bylo, že zrovna teď by s ním mluvit nechtěla.
Ve spěchu rychle vylovila telefon a ani se nepodívala na displej.
,,Williamsová, prosím,“ ohlásila se.