Labyrint II: Sářin návrat - 17. kapitola

,,Ahoj, moje velká sestro,“ ozvalo se na druhém konci a Sáře se roztáhla pusa do úsměvu.
,,Tobiasi!“ vyhrkla. ,,Zdravím tě! Co se děje, že voláš? To u tebe není obvyklé!“
Tobias neboli Tobby, její nevlastní bratříček, kterého kdysi zachránila z Labyrintu…
Žil s rodiči v Londýně a se Sárou a Amy se vídal pouze, přijely-li ony, jinak ne. A to ještě musel být zrovna doma. Naposledy se viděli… no… mohl tomu být dobře rok. Ani jednou, co se za poslední rok Sára s Amy objevily v Londýně, totiž nebyl přítomen. A ani to po něm nikdo v jeho málem dvaceti letech nemohl chtít…
,,Ne, není, já vím, jen mě tak napadlo… mám cestu do svého bývalého domova, tak co kdybych se stavil? Dlouho jsem tě neviděl. A Amy… Šlo by to, co myslíš?“
,,Tobby,“ pověděla s mateřskou něhou v hlase Sára, samozřejmě že šlo, na to se přece nemusíš vůbec ptát! Tady jsi vždy vítaný! Kdy dorazíš? Ještě dnes?“
,,Jsi zlato, Sáro,“ uculil se do telefonu. ,,Dnes ne, zítra kolem oběda, ano?“
,,Báječné, něco uvařím… Anebo si někam zajdeme, to chce alespoň malý přípitek, vždyť jsme se už tak dlouho neviděli…“
,,Takže zítra, jo?“
,,Budeme se těšit,“ usmál se Sára a zavěsila.
Vida, konečně zase uvidí svého brášku. Malého Tobbyho… tedy – Tobiase. V určitém věku, asi okolo patnácti let, si postavil hlavu a všem kolem zakázal, aby jej oslovovali Tobby. Bylo to tak dětské! A on už byl na něco takového přece velký! Pro Sáru však zůstal vždycky Tobbym. Ano, oslovovala ho, jak si přál, ale jinak o něm mluvila a smýšlela o něm vždy jako o Tobbym. Jen Amy byla jediná, kdo jeho přání nerespektoval a drze ho dál jmenovala jako Tobbyho – hlavně, když spolu špičkovali, což bylo na denním pořádku, pokud byli ti dva spolu. Bavilo ji, jak ho to vytáčí. Ale co se Amy týče, od ní to Tobias bral – ať už jako hru nebo vážně. Amy měl totiž Tobby rád a byla jedinou světlou výjimkou, které toto oslovení povoloval. Nakonec – při frekvenci, při níž se vídali, to nebylo zas tak často.
Nyní se v kuchyni Sára konečně volně rozhlédla z okna a zjistil, že venku je skutečně pošmourno. Ani ji to nepřekvapilo. Jak byla na tohle počasí zvyklá… Alespoň věděla, že přítmí v její ložnici nezpůsobují pouze ty proklaté větve – asi tak z pěti procent! Víc by se jich veškerému světlu, které se k ní kdy skrz ně dostalo, neodvážila dát! Leč to byla jen velmi slabá útěcha.
Když se trochu naklonila a přiblížila obličej k okenní tabuli, zjistila, že je nejen pošmourno, ale že se i zatahuje a s největší pravděpodobností to vypadá na déšť. Minimálně. Zvedal se vítr a černé naducané mraky se honily oblohou. Nikde ani živáčka, dokonce ani v dálce nezaslechla auta jezdit, jen pomalu padající listí, které symbolizovalo pomalý, leč neústupný příchod podzimu, se stále rychleji a rychleji honilo po ulicích, chodnících a zahradách kolem domů. Živě si v ten moment dokázala představit, jak se vlní i větve stromu u jejího okna, jejich konečky do něj naráží a nechávají na něm sice malé, ale zblízka viditelné škrábance. V takových chvílích měla vždy strach, aby se vítr nezvedl natolik, aby jí větve okno vybily. Nikdy se to sice ještě nestalo, přestože vítr býval kolikrát tak silný a prudký, že se občas až divila, že má okno ještě vcelku.
Povzdechla si.
Radši nemyslet na hlouposti, kterými by se jen zas a znova vytočila, a připravit něco na oběd.
Pustila si k tomu svou oblíbenou hudbu, z níž ji, na rozdíl od toho Amyina rachotu, nebolela hlava a dala se do vymýšlení.
Prozkoumala spíž i lednici a došla k názoru, že ačkoli s jídlem to nevypadá bídně, rozhodně by nezaškodila návštěva obchodu.
Ovšem teď…?
Do té blížící se sloty se jí zrovna dvakrát nechtělo.
Na druhou stranu – stejně by jela v autě, takže by to nebyla zas až taková hrůza…
No, uvidí…
Z toho, co doma našla, by se dala udělat spousta věcí, ale nejlepší by samozřejmě bylo něco rychlého a Sára v tu chvíli dostala chuť na rizoto – se spoustou zeleniny a kuřecím masem anebo na kuře na jogurtu, po němž se mohla ona i Amy utlouct. Recept na něj dostala kdysi od Steph, ani nevěděla, odkud ho má ona, nicméně v moment, kdy už byla rozhodnuta, že si jej připraví, jí došlo, že kuře na jogurtu nepatří právě mezi rychlá jídla, nýbrž úplně naopak. Musela by čekat do zítřka, než by se s Amy najedly!
Tudíž to bylo jasné a Sára se vydala do spíže pro rýži.
Téměř souběžně, kdy ke spíži vykročila, osvítilo kuchyni fialovomodré světlo zvenčí, až se úlekem Sára otočila k jeho zdroji a stačila ještě zahlédnout veliký klikatý blesk, který proťal oblohu.
Hromové zadunění pak na sebe nedalo dlouho čekat.
A už to začíná…
Během chystání všeho, co k přípravě oběda potřebovala, se mohutně rozpršelo, kapky pleskaly o parapet kuchyňského okna, blesk křižovaly oblohu a hromy duněly s takovou intenzitou, že si dokonce musela hudbu zesílit, aby ji vůbec slyšela.
A pak se zničehonic rozpomněla na Amyin úkol do školy týkající se jejího představení, v němž měla hrát hlavní roli a opatřit si pro ni kostým.
Kdoví, zda už něco dala dohromady…? A kdoví, zda se byla podívat na tu půdu, jak jí radila… Ve starých krabicích s jejími věcmi by se možná dalo něco najít… Pokud v nich ovšem něco z jejích starých šatů a kostýmů zůstalo… Ach, jak jsem v tomhle nepořádná, pomyslela si. Tolik let už tu s Amy žijí a ona stále nebyla schopná v těch pár věcech udělat pořádek…
Věděla, že je to zbytečná výmluva, která měla pouze upokojit její svědomí nad jejím nepořádnictvím, ale neustále se ospravedlňovala časově náročnou prací nebo zapomnětlivostí, což sice byla pravda, leč rozhodně ne stoprocentní,neboť v každém, i tom sebeuspěchanějším kolotoči, se dal najít čas n to, aby člověk udělal, co opravdu chtěl nebo potřeboval. A Sára věděla, že nechtěla. Jen to nepřiznávala.
Nechtěla oživovat… vzpomínky…
Ty vzpomínky…
Znovu a zas. Už tak do nich poslední dobou zabředávala čím dál častěji a čím dál víc.
Dokonce se snad i trochu bála toho, co by tam mohla najít…
Věděla, že tím, že by si prohlédla své věci, které by v rámci pořádku stejně poté jistě vyhodila, by Jaretha ani žádnou z jeho příšer z Labyrintu nevyvolala, k tomu sloužilo něco jiného než jen otevřít ty krabice, musela by vyslovit zaklínadlo, což už v životě nikdy neudělá, ačkoli v paměti měla jeho znění tak čerstvé, jako by to bylo včera, kdy jej přečetla prvně, ale… prostě se bála.
Ano, bála.
Napadlo ji sice, zda by po tolika letech bylo ještě ,,aktuální“ či ,,funkční“ či jak jinak to říct a zda by vůbec fungovalo, vždyť se už nikdy nedozvěděla, co se s… ním.. stalo po onom večeru, kdy jej přemohla, jestli vůbec ještě žije… Ale zjišťovat to rozhodně neměla v plánu!
Jestli žije… Hloupá úvaha!
Samozřejmě. Jak by mohl zemřít? Vždyť byl pohádkovou vysněnou bytostí… a přitom tak skutečnou… V hloubi duše věděla, že žije.
Žije a čeká…
Nemohl jen tak zmizet, vypařit se…
On i Labyrint… To nelze… Nemůže zaniknout něco a někdo, co ve své fyzické podstatě vlastně ani neexistuje… A přitom existuje… Vždyť Labyrint je země tak neomezené síly a fantazie, jejíž hranice tak těsně dosahují lidskému skutečnému světu, a tak málo, tak neskutečně maličko, dělí mysl člověka od toho, aby se j nechal pohltit, dal jí konkrétní rysy, tvar a charakter, nechal ji ožít, že si nedovedla představit, že by mohl přestat existovat.
Nemohl.
Rozhodně nemohl.
… Bože, vůbec nevěděla, kam na takové hloupé myšlenky a ještě hloupější a nelogičtější závěry chodí…
Dokonce se přistihla, že při tom úplně zapomněla připravovat oběd a že jen stojí opřena o pracovní desku kuchyňského stolu, upírá zrak z okna a pozoruje bouřku, kterou vlastně nevidí, neslyší ani nevnímá.
A hudba? Nějaká hraje…?
Jediné, co snad slyšela, bylo, jak divoce jí buší srdce. Jako by běžela s větrem o závod…
A to na to jen pomyslela.
Čert ví, co by s ní udělalo vidět skutečně všechny ty věci…
A dost!
Zase zase zase…!!!
Tímhle tempem skončí brzy v blázinci! Jestli bude ještě chvíli poslouchat tyhle své hloupé hlásky křičící jí snad přímo do mozku, rozhodně to nebude nemožné!
Prostě za vším udělá tlustou čáru (jako už tolikrát – a samosebou neúspěšně!) a oprostí se od toho.
Musí!
S Michaelem to přece dokázala… a navíc relativně brzy po tom všem, tak proč se jí to teď všechno vrací???
Sára si prsty promnula čelo u kořene nosu a na chvíli zavřela oči.
Prostě se Amy zeptá, jak pokročila s vymýšlením kostýmu a pokud jí Amy řekne, že nijak, nebo jí ukáže něco, co se rozhodně nebude dát považovat za šat Shakespearovy Julie (a to je při Amandině vkusu celkem reálné riziko, kdežto při Sářině znalosti většiny divadelních, pohádkových i filmových postav by to až taková hrůza být neměla), udělá si ten čas, vykašle se na všechny pracovní resty nebo rozepsané příběhy a románky, které čekají na dokončení, a půjdou spolu na tu půdu.
Půjdou spolu, spolu to harampádí proberou a vyhodí a krom toho, že možná něco najdou, skoncují s těmi zatracenými představami.
Tedy – Sára s nimi skoncuje.
Snad.
Když nebude mít pod střechou už vůbec nic, co by ji vracelo ke vzpomínkám na Labyrint, nebude na něj myslet již tak často.
Určitě.
Byla si tím jista.
Chtěla… si tím být jista!
Vzala nůž a pokračovala v krájení masa.