Mezi námi (úvod)

Slunce stálo vysoko na obloze. Paprsky dopadaly na rušné,starobylé náměstí města Damašku. Bylo pozdní odpoledne. Bylo posledního dne v tomto znovu hektickém týdnu. Proč hektickém?
Jako v každém jiném městě tak i tady každý den lidé spěchali do práce, aby se večer navrátili do svých domovů unaveni a podrážděni životem, který žijou. Jako v každém jiném městě, tak i tady byly ulice přeplněny auty, které dusily naše město oblakem smogu.
I tady jste každý den mohli vidět žebráky, žebrající na zaprášené ulici. Malé špinavé děti,těhotné ženy,mrzáky, ale třeba i staří a nemohoucí starci. Ti všichni den co den prosili o malou almužnu, která by jim alespoň trochu ulehčila jejich nesnadný pochod životem. Na jedné ulici jste zakopli o žebrajícího muže, zatímco na druhé byly vystavěny luxusní obchody, které lákaly zbohatlíky na celodenní utrácení.
Když jste ráno vešli do tohoto centra obchodů, vyšli jste až při stmívání obtěžkáni věcmi, které jste ani neplánovali koupit.
Kdyby jste prochodili křížem krážem celý Damašek, zjistili by jste, že je to úplně obyčejné město. Úplně obyčejné město tvořené neobyčejnými příběhy lidí, kteří se každý den potkávali na ulicích. Lidé, kteří se pozdravili a už se třeba víckrát nikdy neviděli,ale i přes všechno se to tady více či méně lišilo.
Na rozdíl od západního světa, tak tady si lidé vždy udělali čas a když se z vrcholků minaretů ozvaly zvuky trubadúrů, lidé zastavili všechny své práce, které měli rozdělané a šli na ranní,polední,odpolední či večerní modlitbu. Bylo jedno jestli jste bankovní ředitel,nebo pouhý čistič obuvi. Každý měl stejnou povinnost a každý ji toužil splnil. Každý tento čas se město úplně vylidnilo. Na ulicích zůstávali jen turisti,taxikáři a další takový lidé, bez nichž by město přestalo dýchat. Ulice se najednou vylidnily a věřící obraceli své tváře k Mekce,k místu pro nás nejsvatější.
Bylo pozdní odpoledne a paprsky dopadaly na tvář Kalivovi.Kdo byl Kaliv? Toho muže jsem potkal jenom jednou.
Jenom jednou jsem měl tu příležitost pohlédnout tomuto člověku do očí. Jenom jednou a to když kolem mně procházel spoutaný v řetězech. Když se naše pohledy střetly, pro mě to bylo jakoby se srazily dvě hvězdy, které se sami o sebe roztříštily. Jakoby se roztříštily na stovky a stovky střepů, které pokryly prázdnou noční oblohu.
Ten muž byl vlečen v poutech. Vlečen jako nějaký vrah jako zvíře, které nemělo právo dál žít, které nemělo právo dýchat náš vzduch. Byl vlečen na místo své smrti, ale i přesto šel s hlavou vztyčenou čelit svému osudu, ať byl jakýkoliv.
Mrzí mě, že jsem tohoto člověka nepoznal dříve. Proč?! Mohl jsem mu přeci pomoc, mohl jsem mu třeba i zachránit život. Osud tomu ale chtěl jinak. Naši budoucnost tvoří jenom on a nám nezbude nic jiného, než se s touhle pravdou smířit. Nebylo mi umožněno pomoci, ale alespoň můžu vyprávět příběh.
Příběh o dvou mužích,kteří pro svou lásku zaplatili životem. Jeden zemřel, aby ten druhý mohl žít. Příběh o strasti, utrpení a bolesti, který snad změní nás,který snad změní naše chování. Mě změnil a doufám,že vás změní taky, nebo vám snad otevře oči a vy sami zjistíte, že bohužel někde musí lidé platit cenu nejvyšší za svou lásku, za svůj život. Tohoto muže jsem potkal jenom jednou a dovolte mi,abych vám vyprávěl jeho příběh.