V zajetí vzpomínek

Kapitola třetí: Dávno a ještě před tím III.

Probudila jí lehká bolest hlavy. Ztěžka se vyklopýtala z postele. Po cestě do koupelny nabrala rychlost, vrhla se k záchodové míse a vyzvracela všechno včerejší jídlo. Bylo jí zle. Vypláchla si ústa a vyčistila zuby a snažila se dát do pořádku. Jako by to šlo.
Vypotácela se z koupely a ze skříně vytáhla kalhoty a tričko. Stáhla si vlasy do culíku a trochu upravila obličej. Ranní rituál.
Vyšla na balkon, zhluboka se nadechla. Spíš lapala po dechu. Co se to se mnou dějě?
Po pár minutách prošla zpátky do pokoje, minula zrcadlo a snažila se najít nějakou známku zdraví, nic nenašla. Zašklebila se, to bude bezva den.

Dole si uvařil bylinkový čaj. Na snídani ji přešla chuť nahoře. Když jí zastihla Clara, jen zavrtěla hlavou.
„Jestli tě to uklidní, tak tvůj otec ještě spí...“
„Tak to teda ne. Ale skoro nic nepil, fakticky mami.“
Clara ohrnula nos. „Ať si klidně spí, kdyby mě hledal, jsem ve městě.“
Victorie zašeptala obzvlášť šťavnatou nadávku.
„Jídlo máte v lednici.“ zavolala Clara a práskla vchodovými dveřmi. Potom byl slyšet jen doznívající zvuk motoru.
Victorie si setřela z čela kapky potu. Byl začátek května a začalo se oteplovat. I když tohle nemělo nic společného s potem.
Prošla jídelnou do knihovny a začala se vrtat ve svazcích. Hledala něco čtivého a oddychového, nic těžkého, nic namáhabého. Nic, co zaměstná mozek. Nakonec v horní polici vyhrabala něco, co vypadalo jako dívčí přeslazený román. V kuchyni sebrala sklenici limonády. A v obýváku velkou deku. S náručí plnou věcí vyšla na zahradu.
„Hezký den.“ zamumlala.
Došla přes celou zahradu k její oblíbené houpací síti a posadila se na okraj. Snad mě to unese. Síť visela na velké staré třešni, možná to byla ta, co z ní kdysi spadla Madison. Vystlala síť dekou a položila se, pohrával si s ní lehký vánek. Usrkla limonády a položila sklenici na zem, otevřela knížku. Asi to bude dobrý žvást. Přelétla očima první stránku a pak druhou, nevnímala knížku tolik jako šustění větru, klid a ptáky. Slunce jí hřálo do obličeje. Zavřela oči a usnula, ukolébaná dokonalým klidem.

Seděla na hřbetě koni, byl černý jako noc, stejně tak hříva a ocas. Cválal vyrovnaně a ona se držela blízko jeho krku za uzdu. Splývali v jednom pohybu. Nedokázala říct, jestli je den nebo noc, možná oboje.
Docvála k velkému bílému domu, uvázala koně ke stromu na nízkou větev. Vešla do domu a tam seděl na starém houpacím křesle...Sam. Ale starší Sam, asi tak padesátiletý.
„Nazdar lásko,“ zabručel.
Měl na sobě, župan, stařecké bačkory a vykuřoval dýmku.
V tu chvíli se na scéně objevily dvě děti a dvojhlasně zakřičely: „Nazdar babičko!“

„Jéžišikriste,“ zaječela.
„Jsi v pořádku?“ Zeptal se Nick starostlivě.
„Ne nejsem vypadám tak, válím se tu pod stromem, pod houpací sítí. Vypadám v pořádku?“
„Slyšel jsem tě křičet, našel jsem tě tady a chtěl jsem tě vzbudit, jenže ty jsi něco zaječela a spadla z té sítě.“
„Super, díky za záchranu.“
„No nic, chtěl jsem s tebou mluvit, včera jsme neměli moc času.“
„Promiň,“ zašklebila se, „měla jsem noční můru.“
Setřepávala ze sebe trávu a nánosy země. „Tak o čem jsi chtěl se mnou mluvit?“
„O starých časech...“
„Ksakru to snad ani ne, mám dost problémů s přítomností.“
Zatvářil se obzvlášť dotčeně. Lehla si do sítě a přikryla si oči před sluncem knihou. Vlastně to byl krycí manévr, sledovala ho úzkou skulinkou, aniž by o tom věděl.
„Tak povídej.“
Podíval se na ní a možná mu přes obličej přelétla vlna zoufalosti. Hlavou jí projela jediná myšlenka, on tady vůbec není proto, na co si hraje, on je tady proto, že přišel za ní a teď hledá nějakou záminku.
Dneska měla obzlášť špatnou náladu, není čemu se divit podle toho jak se probudila.
„No tak Nicku vyžvejkni se, chceš mi něco?“
Sednul si vedle ní a sklonil smutné jantarové oči. Tím jí nedojal, byl to hezký muž, ale tohle dolízání neměla vůbec ráda.
„Vlastně ani ne,“ přejel jí prstem po paži. Vyskočila jí husí kůži a měla chuť ucuknout.
„Jen jsem ti chtěl říct, že tě rád vidím. A byl jsem nedaleko, tak jsem se stavil tě pozdravit. Tak se měj. Bude poledne, jedu domů. Zas se někdy stavím. Dělám u táty na farmě, brzy začneme vyhánět ovce na pastvu a pak střihačská sezóna, znáš to pořád práce mraky. Tak ahoj, třeba budeš mít příště lepší náladu.“
Sledovala ho skrz lehce zavřená víčka. Zatraceně, proč si tady připadá neustále tak na očích. Všichni se o ní neustále starají, k vzteku. Začínal jí vadit nedostatek soukromí. Sebrala věci a vrátila se do domu.

Po pár minutách sledování televize uslyšela rachot. Byl to náklaďák.
Otrava. Zvedla se a neochotně přešla k oknu. K domu se od přepravního nákladního vozu na koně blížil Sam Carter, byla to dost dálka, ale poznala ho najisto podle klobouku a stylu chůze.
No bezva, táta odjel, když spala na zahradě, teoreticky by měla vylézt ven. Teoreticky.
Posadila se zpět k telvizi, do deseti sekund uslyšela rány na vchodové dveře. Seděla dál a nezaujatě na to kašlala, přesto, že to vypadalo, že ty dveře vyrazí.
Ach jo.
Plouživým krokem se vydala otevřít dveře. Odhákla zástrčku a otevřela dveře.
„Co chceš?“
„Taky tě zdravím.“
Stál opřený o dveře a vypadal hodně rozezleně.
„Proč jsi mi nešla otevřít?“
„Neslyšela jsem tě, mám nahlas televizi.“
„Lhářko,“ zasyčel vztekle. „Vezu tvému otci, nového hřebce, Ďábla. Ale jen tak mimochodem, on tu není a dceruška mi nechce otevřít, přesto, že je smrtelně jasné...že je doma.“
Ošila se. „Nemohls to vědět.“
„Ale ano, běžně necháváte odemčenou bránu a z okna vám vlajou záclony. Nezlob se, ale tohle není Clary styl.“
Začervenala se, na tohle nepomyslela.
„Dobře, chceš s ním pomoct do stájí?“ Zdálo se, že z něj vyprchal všechen vztek.
„Ráda bych.“ neochotně ho následovala k autu.

Vytáhnout hřebce z korby bylo nadlidský úkol, byl svéhlavý a nechtěl se nechat vyvést. Nepomáhaly ani zoufalé Victoriiny výstupy s trsem Clařiny mladé mrkve.
Přece jenom ho nakonec dostali ven, Sam ho táhnul za ohlávku ven, div ho neškrtil a Victorie ho tlačila za zadek ven. Museli si dávat pozor, protože vzteklý hřebev se ošíval kopyty a hryzal, co se mu dostalo k tlamě.
Když ho dostrkali ven, první věc, kterou udělal bylo, že se postavil na zadní a s mohutným zařehtáním se ohnal po nic netušícím Samovi, který v poslední chvíli ucukl.
„Myslím, že si pro příště odpustím všechny humanitní pomoci pro tvého otce.“ Zamumlal Sam a táhl koně k boxům.
„Já ti to připomenu,“ zatvářila se kysele Victorie.
Donesla hřebci čerstvé krmení a vodu.

Našla Sama, jak sedí na korbě vozu a rozbaluje oběd. Zavolal na ní a tak se neochotně vydala směrem k němu.
Vytáhl z tašky toust se šunkou a sýrem a podal jí ho.
„Ne, díky nechci.“
Zvedl hlavu. „Nerad jím sám, navíc, kam zmizel tvůj obrovský apetit. Dokázala si do sebe naskládat víc jídla než tvůj otec.“
Podal jí toust podruhé a ona se do něj zahryzla, jedli mlčky, ve vzdálenosti půl metru od sebe.
Když dojedl, oklepával si ruce a stále ji bedlivě pozoroval.
„Už tu byl dneska Nick?“ andělsky se usmál.
„Ne.“ odpověděla stroze.
„Ale zase lžeš, vím že tady byl. Zmínil se mi, že sem zajede.“
„Dobře byl tu a krátce, jen chtěl pozdravit otce.“
„Vicky, Vicky zase jsem tě nachytal na švestkách. Víš, teď si budeš zvyknout na to, že se ti tu trhnou dveře. Žen je tady málo, a taková hezká ještě k tomu. Nick se tě taky snaží ulovit, maminka ho k tomu neustále nabádá. Znáš to, najdi si ženu, ožeň se, měj děti, zasaď strom. Ale jestli ti to ulehčí spánek, není jediný, do konce týdne se tu vystřídá polovina chlapů z města. “
Vytřeštila oči. „To si děláš legraci!“
„Nedělám a dostáváme se k otázce číslo dvě, jakto že se rozvádíš s Georgem? Vždyť vám to tak bezva klapalo.“ zatvářil se kysele.
„Není ti nic do toho, ale to se někdy stává, že se lidi odcizí. To nemůžeš znát, ty se jenom do ostatních strefuješ!“
„Počkej,“ podrbal se za uchem. „Asi jsem ti neřekl o Amandě, bezva ženská.“
To stačilo k celému popisu, píchlo jí u srdce.
Uslyšela rachot brány, vrací se ostatní.
Sam seskočil dolů a pomohl jí na nohy. „Nejsem postižená.“
Sklonil se k ní a sladce jí zašeptal do ucha, „Tak si zapni halenku, ať se nedostanu do řečí. Já jediný, co sem jezdí s čistými úmysly,“ a rozběhl se k ostatním.
Sklonila hlavu k výstřihu a ruce jí sklouzly ke knoflíčkům, které se jí rozeply a nedbale odhalovaly část prsou téměř k okraji podpsenky. Pohotově je zapnula.
„Ten..!“ zaplašila na jazyku všechny sprosté nadávky a rozběhla se přivítat otce.