Aya - 1.část

1. KAPITOLA - Aya

Občas se každý z nás cítí hrozně, někdo víc, než by si byli ostatní schopni představit, změna nálady, pro některé z nás přijde rychle, z nenadání, stačí jedno slovo, které ublíží a někteří se nedokáží udržet a sáhnou po noži, aby se bolesti zbavili. Není to nejlepší východisko, ale co dělat, když naše vnitřní trýznění naši tak zvaní přátelé přehlíží? Posadit se do koutu a brečet? Vzít si nůž a pocítit bolest jinou? Co když to přehlíží, co když to ani vidět nechtějí, občas stačí málo, aby se člověk cítil lépe, vlídné slovo či objetí. Není dobré to v sobě dusit, když se naše chmurné nálady znovu dostaví a vezmou sebou předchozí pocity, které jsme se snažili před ostatními blízkými schovat, nemusí to skončit jen pláčem po večerech či řeznými ranami na rukou, které nám v tu chvíli připomínají naši duši. Ano, cítíme se občas nemilování a bezvýznamní, klidně truchlit, ale ne si ubližovat…proč neukázat ostatním, že jsme ve své podstatě lepší!

I já mám teď pocit, že bych nejraději zatratila všechny své údajné přátelé a chtěla bych, být pryč….sama, alespoň na chvíli, pustit si hudbu a nevšímat si toho, co se v dnešním světě děje. A proč pomáhat ostatním, zlepšovat jejich náladu? Když oni nejsou schopni pomoct mě? Občas mám pocit, že mě všichni trestají za to, co jsem ještě neprovedla a nikdy neprovedu, nechci aby to došlo dál, než to je, opravdu nechci…

&&&

Dívčina zaklapla tmavě rudý blok se zámkem. Položila tužku na stůl a rozhlédla se po zahradě. Vzduch byl dusný, léto probíhalo v plném proudu a všude bylo ticho. Neměla to ticho ráda, ale nemohla proti němu nic udělat. Možná už si trochu zvykla, že ty, které před měsícem nazývala přátelé, na ni zapomněli. Seděla tu sama a nečekala, že mobil, který pomalu tál na prudkém slunci vydá zvuk oznamující sms, ani operátor jí už neposílal zprávy za odečítání, nikomu nepsala..nebylo komu psát, a tak tu seděla sama. Teplý letný vítr rozhoupával její dlouhé rovné světlé vlasy. Oči se jí skleněně leskly a kdokoliv by si všiml, že plakala, ale nebyl tu nikdo. Poslední dobou nebyl nikdo, kdo by si všiml, že se trápí, ani jí to vlastně nevadilo. Nechtěla se nikomu svěřovat. Stejně by nevěděla co má říct. Natočila slunečník tak, aby jí otravné a pálivé slunce neobtěžovalo. Otevřela penál a vysypala z něj všechen jeho obsah. Chvilku si jen pohrávala s tužkami, které se před ní válely. Než si konečně jednu ořezanou vybrala, rozevřela skicák a udělala první linku. Postupně, po úmorném snažení se jí povedla nakreslit postava ženy, která klečela v jakémsi prachu a prstem čárala nápis "bolest". Jen co byly postava dokreslena, začala jí dívka vdechovat život. Nakreslila jí šaty, jejíž sukně jí obklopovala, s jejími dlouhými vlasy si hrál vítr a po tvářích jí stékaly slzy. Nebylo to zrovna veselý obrázek, ale pro Ayu to bylo vysvobození, zbavovala se své bolesti tím, že ryla tužkou do papíru svou bolest. Nepoužívala slova neboť nebyl nikdo, kdo by ji naslouchal, a tak všechno přenášela na papír. Měla pocit, že tím své myšlenky a špatné pocity dostane ze sebe pryč a oni zůstanou uzamčené v tom obrázku, stejně jako její deník, všechno špatné co prožívala do něj napsala. Nebyl to deník stylu.."dnes se mi stalo"..ale bylo to něco jiného, bylo to něco hodně osobního, všechny její nálady a úvahy v něm byly vypsány..