V zajetí vzpomínek

Kapitola třetí: Dávno a ještě před tím IV.

Ležela na posteli ve svém pokoji a přemítala, jestli Sam už odjel, nebo jestli jim ještě hnije v obýváku. Vlastně to bylo jedno pohrávala se s jedním pramínkem vlasů. Postel měla rozválenou od neustálého převalování. Cítila se však unavená, opřela se hlavou o polštář a přemítala stále dokola dopoledne. Nemohla to tak nějak strávit.
Clara byla stále pryč a John Sama uvítal s čirou radostí. Vždycky se tu uznávalo pravidlo: Chlapi sobě. K vzteku, už aby se vrátila máma.
Zavřela víčka, než jí přemohl spánek, obklopilo jí divná předtucha.

„Néé,“ zamručela. „Ještě není ráno.“
„To opravdu ne.“ uslyšela důvěrně známý hlas.
Na kraji postele seděl Sam a zubil se.
Zamžourala očima a odtáhla se. Posadila se a setřepala si vlasy z obličeje. „Co tu děláš?“
„Poslal mě sem John, prý máme naplánovanou hodinu ježdění.“
„Mám, ne máme.“ opravila ho.
„Máme, už máme, Ďábel ho fakticky zaměstnává, a nemůže ti přece zkazit povyražení. Tak říkal, že se o tebe určitě skvěle postarám. Když jsem tak nápomocný. Nesvěřil by tě do špatných rukou.“
Sebrala jeden polštář a hodila ho po něm.
„Ne!“ vykřikla vztekle.
„Nebyla si takhle odtažitá, když jsme se líbali v tom altánku.“
„Ty pitomče,“ hodila po něm další polštář, který odmrštil rukou. „Jsi ten nejotravnější a nejzkaženější člověk v okolí.“
Nasadil naprosto vážný výraz. „A proto si užiju spoustu legrace.“
„Jsi absolutně nemožný.“ Máchla dalším polštářem.
„A ty jsi absolutně roztomilá při spaní...Ale chrápeš!“
„To je pitomý vtip, lháři. Teď budu mít komplexy.“
Smála se, až jí z toho bylo zle. Sam se taky válel smíchy a sbíral polštáře.
„Tak pojď ty divoženko.“
„Už jdu ty Tarzane!“

Sledovala, jak jistou rukou osedlává Alissu. Sám měl připraveného tmavěhnědého mladého hřebce, Drake před stájí. Natáhl klisně sedlo a pořádně utáhl podbřišník. Potom vytáhl jednu z nových uzdeček modré barvy. Šla ke klisnině srsti. Když skončil práci, vyvedl klisnu ven.
„Už si to moc nepamatuješ co? A nemyslím osedlání koně, myslím to komletně.“
Přikývla, neměla co říct.
Nadechnul se, „alespoň nebudu mít problém s tím, že mi zase ujedeš a najdu tě vymáchanou v říčce s koněm v nedohlednu.“
„Bylo mi šest!“
„Správně, měla si dost času, aby ses nad tím zamyslela. A teď vážně, vylezeš tam...ne radši ti pomůžu.“
Bojácně přistoupila ke klisně a poplácala jí po pleci. Cítila že Sam jí stojí za zády. Chytla uzdu koně a nohou se opřela do třmenu. Chytla se nohou a snažila se vytáhnou. Sam jí chytil za boky a vyšoupnul jí nahoru. Přehodila nohu přes hřbet klisny a usadila se.
„Zaplaš všechny nadávky, vím co chceš říct. Choval jsem se nejvýše ohleduplně, původně jsem tě chtěl chytit za zadeček.“
„Bezva, věř, že by ses nedožil večera.“ Pobídla klisnu do kroku a ta pomalu obešla stáje.
„Jeď první budu tě hlídat zezadu, kdyby byl nějaký problém, ihned zastav. Vyjeď přes louku, je tam dobrý terén. A jeď pomalu, nemusíš se hned vysekat.“
Přikývla a nejistě se zavrtěla v sedle, pobídla klisnu a objela klusem stáje. Uzdu držela křečovitě, jako tonoucí lana.
Ohlédla se klusal jí v zádech, v nejširším bodě cesty zajela ke kraji a uvolnila mu pravý bok. Zastavil se, vedle ní s přirozenou elegancí.
„Děje se něco?“
„Ne, jen...čekala jsem na tebe.“ zamumlala.
Zaškaredil se. „Aha.“
Jeli bok po boku v pomalém tempu, slunce klesalo postupně za obzor. Šátkem si otřela čelo a vytáhla láhev z vodou a přidržela si jí u úst. Hltala doušky vody a stále pozorně sledovala klisnu. Podala mu láhev a taky se napil. Vrátil jí láhev a náhle se napřímil. „Jsi v pořádku.“
„Jo, zamumlala, jen, bolí mě trochu hlava.“
Seskočil z koně a pomohl jí ze sedla. Posadili se do stínu velkého stromu. Hrála si se stébly trávy. Seděli beze slova. Minuta míjela minutu.
„Chceš se už vrátit?“ zeptal se.
Zvedla hlavu. „Bylo by to lepší.“
Vstal a pomohl jí na nohy. Do sedla vylezla sama. Nedachtěla na sobě znát, že se něco děje. Chytala jí závrať.
Zatáhla klisnu za uzdu a ta se postupně rozjela až do trysku. Trhala za uzdu, ale klisna jí poslouchala čím dál tím méňě. Vytryskla jí slza a zkalila zrak. Křičela a kůň se řítil dál jako o závod, vjela do lesa a bezmyšlenkovitě uhýbala větvím, sem tam ucítila šlehanec přes ruku nebo tvář.
Trhla uzdou a opřela se nohou koni do slabin, nemilosrdně a drsně klisna zastavila, v rychlosti se chytla hřívy a lapala po dechu.
Sam k ní dojel o pár vteřin déle.
„Jsi v pořádku, sakra co si to dělala.“
„Já ne, to ten kůň.“ Nestačila ani doříci zbytek myšlenky, protože klisna zahrabala kopyty, v nestřežené chvíli se rozběhla. Než stačila jakkoli zareagovat, vzepjala se na zadní a jedním trhem Victorii shodila.
Cítila, let vzduchem, náraz o zem, křoví...a pak dlouho nic.

Sam s ní zatřásl. Hned jak se jí vrátilo vědomí rozběhla se do křoví a začala zvracet. Sam za ní přišel, i když mávala rukou, ať vypadne.
„Asi nemá smysl ptát se tě, jak ti je. Vyzvracela si můj sedvič.“
Starostlivě se na ní podíval a podal jí láhev se zbytkem vody.
„Jsi schopná se udržet na nohou?“
„Mám snahu...“
„Tak pojď,“ řekl, opřela se do něj.
„Alissa utekla,“ zeptala se těžkopádně.
„Jo, ale to je fuk, pak pro ní zajedu. Stačí na Drake.“
Nechal jí stát a sám se vyhoupl na koně. Podal jí ruku a posadil jí za sebe, chytila se ho a křečovitě držela jako klíště.
„Ruším tu větu, že tě dal John do rukou zodpovědnému člověku. Pojedu pomalu, nechci abys mi pozvracela záda.“
Vrávoravě něco zamumlala a pak se k němu zase přitiskla. Zavřela oči a naslouchala uklidňujícímu kroku koně. Jeli pomalu a slunce začalo zapadat.

Na statku se už svítilo a asi tam bylo dobré pozdvižení. Sundal jí z Drakea a postavil jí ke zdi, „myslím, že máš možná trochu horečku.“
Přivázal koně a pak se k ní vrátil. Opatrně jí podebral a vzal do náruče. Zvedla hlavu. „Samueli Cartere, nemysli si že budeš zneužívat toho, že jsem v rekonvalescenci.“
„Ale kdepak já pomáhám jen dámě v nesnázích.“
Přitáhl si jí blíž. Opřela se o něj a víc nenamítala. Nesl jí po schodech, „Ježíši, to bude scéna.“
Zbytek rodiny stál v obýváku a beze slova sledovala, jak se nechává nést nahoru.
„Bylo to nutné?“
„Vyšla bys to sama?“
Zavrtěla hlavou.
„Tak vidíš!“

„Zmlkni, kdes spadla?“ odbyl John Claru a řešil situaci konstruktivně.
Victorie zavřela oči a klesla do polštářů, Sam jí mezitím omýval tenký proužek přischlé krve, který se táhnul od krku k rameni. Vypadal navztekaně.
„Jděte laskavě před pokoj, já to s vámi za chvíli vyřeším.“ zařval.
Clara se zmohla na pouhé: „Ale.“
John odcházel s nasupeným výrazem, a ukazoval na Sama neviditelná gesta, že si to s ním vyřídí. Dveře za ním práskly a Victorie vyskočila.
„Díky,“ zamumlala.
„Nějak citelně jim to vysvětlím, stejně tvůj otec touhle dobou volá doktorku. Čekám, že Meg je tu do čtvrt hodiny, potom co jí takhle vyděsili.“
„Už je mi fajn, nedělejte si starosti. Ale táta tě stáhne z kůže.“
Pohladil ji po tváři, „jdu to vyřídit.“ Přes oči mu přeletěl plachý úsměv zračící něhu.
Vyděsilo jí to?
„Same?“
„Ano?“
„Já nejsem dítě.“
Odešel.

Meg seděla na posteli proti ní a přátelsky se usmívala. Byla to asi čytřicetiletá štíhlá žena se světlými kudrnatými vlasy a tenkými obroučkami.
„Nemáš žádná vážnější zranění. Všechno drží pohromadě. Jinak, otřes mozku, odpočívej. Ale chci se zeptat na jinou věc, s kterou jsem si téměř jistá. Jak je to dlouho, co si měla poslední periodu?“
Victorie se zamyslela. „Měsíc, před tím slabě. Ale u mě je to normální.“
Meg zavrtěla hlavou. „Myslím, že jsi těhotná Victorie, máš všechny příznaky a slabé krvácení je normální. Jsem si téměř jistá.“
Victorie polkla naprázdno.
Meg si sebrala kufřík a ještě se otočila. „Rodičům řeknu jen, že jsi v pořádku, zbytek je na tobě.“

Uslyšela klepání na dveře.
„Jak je?“ zeptal se Sam.
„Líp.“ Ale sedni si. „Uklidnil si rodiče?“
Přykývnul.
„Tak to je dobře, protože je mi bezva, jsem zdravá a těhotná.“ Usmála s ironicky. „Měl bys jim to říct, já na to nemám teď žaludek.“