Láska k pronajmutí - 1. kapitola

Kartáčkem od řasenky pročísnu řasy, na srdcovité rty nanesu lesk a úpravu vizáže zakončím rozčesáním dlouhých tmavých vlasů. Nijak to nepřeháním, můj zaměstnavatel Radek nemá rád, když za klienty chodím s výraznou rtěnkou nebo metalovými černými stíny, a co si budeme povídat, já také zrovna nemusím vzhled "právě jsem vylezla z hrobu". Bez náznaku úsměvu se na sebe naposledy podívám do ozdobného zrcadla a odejdu z koupelny.
"Ty dneska zase pracuješ?", křikne na mne mamka z kuchyně, kde se dle kuchařky moří se štrúdlem. Otčím si ho poručil, prý ho u bývalé manželky míval minimálně dvakrát do týdne, nemluvě o veškeré péči, kterou mamce předhazuje, a ta jeho výtky s pohledem do země přijímá.
"Jo, dneska taky", odvětím stručně.
"Abys to s tím ponocováním nepřehnala, za rok maturuješ."
Z obýváku se ozve pohrdavé odfrknutí. Jistě, vím, jaký má na mou maturitu a vůbec celé vzdělání názor nevlastní táta Jirka. Podle něj bych studia na gymnáziu měla nechat, prý se s gymnazijním mozkem beztak neuživím, jsem rozmazlená, nemám na nic talent a akorát se za mne platí zbytečné peníze. Najít si práci a přispívat do rodinného rozpočtu – to je to, co ode mne očekává. Jenže to se jaksi plete. Zaměstnání, nebo spíše brigádu sice mám, leč výtěžek z ní jde pouze do mé kapsy.
"Tak kdy bude ten štrúdl?", křikne na mamku Jirka a ta po mne hodí vyčítavý pohled, jako bych snad já za její problémy mohla. Mám svých dost. Například stihnout autobus, který mne doveze na zastávku Alžbětínská, odkud je to do hotelu kde pracuji už jen pár metrů.
Vmáčknu se mezi postávající cestující a přemýšlím, s kým se dnes seznámím. Bude mladý či starý? Vousatý nebo hladce oholený? To vše mi víří hlavou až do chvíle, kdy mezi upocenými cestujícími zahlédnu bývalou spolužačku ze základní školy.
"Ahoj, Káťo, jak se máš?", započnu familiárně rozhovor a nestačím se divit, co všechno se od ní dozvím.
"Ale jo, momentálně fajn. Hlavně na škole je to skvělý, v prváku jsem přešla na zdravotnickou a nemohu si ji vynachválit. Předměty mě baví a ve většině mám výsledky na jedničku. A co ty?"
Tak nějak nevím, co jí na tohle říct. Katka, ta zamlklá dívčina, co k nám po nástupu do osmé třídy základky propadla, ta, co měla čtyřku i z hudební výchovy, je teď premiantkou na zdravotnické škole? Samozřejmě, že se jí se svými průměrnými výsledky nechlubím, odvětím jí pouhé „Jo, dobrý“ a snažím se hovor uvést jiným směrem.
Za chvíli mne však zaskočí dalším dotazem:
"Máš nějakou brigádu? Já si občas přivydělávám u táty v obchodě."
"Ehm... Dělám barmanku."
Ještě štěstí, že musím vystoupit, mohla by na mne vychrlit spoustu dalších otázek týkajících se mého působení na baru a já bych musela vyrukovat s pohádkou, kterou jsem uchlácholila jak mámu, tak otčíma. A také spousty kamarádek.
----------------------------------------------------
Vstoupím do prostorné, barevné a elegantně zařízené hotelové haly, kde se uprostřed vyjímá mramorová kašna, vysoká jako telefonní budka. Po pravé straně si v recepci vyzvednu kartu od pokoje, kde na mne můj dnešní klient, pan Hrázda, čeká a výtahem vyjedu do třetího patra.
Hotel Koloušek je jen čtyřpatrový, leč rozlohou by se mohl rovnat Hiltonu. Navíc je v jeho areálu krytý bazén, sauna a jeden tenisový kurt, to aby se zámožní hosté nenudili.
Mým dnešním útočištěm je pokoj číslo 302. Plastikovou kartou projedu zařízením na odemykání dveří a s tichým klapnutím zámku vstoupím do béžově vymalované chodbičky. Na věšák odložím kabát a v černých krátkých šatech, skrývajících luxusní černé krajkové prádlo vejdu do ložnice, kde pan Hrázda leží jen v červených slipech na nemalé manželské posteli. Na nočním stolku jsou připravena pouta a on se na mne mlsně usmívá...