Aya - 2. část

Pohodila tužku na stůl a zavřela skicák, bylo vidět, že jí to evidentně nebaví, ale co jiného měla dělat. Začala tedy přemýšlet, zprvu nevěděla o čem, ale nakonec si vzpomněla na sen, který se jí ráno zdál. Byl tam jakýsi muž, kterého nikdy neviděla, ale měla pocit, že ho zná a to už pěkně dlouho, nebylo to rozhodně poprvé, co ho ve svém snu či představách spatřila. Usmála se a znovu otevřela skicák, otočila a začala kreslit na nový list. Bylo vidět, že si na obrázku dává záležet. Oči propracovávala do detailů, jakoby dotyčný seděl naproti ní. Ale, nikde nikdo nebyl. Bouchnula do mobilu a posunula ho k sobě, zmáčkla pár tlačítek a její telefon začal přehrávat melodickou, trýznící, gothickou hudbu, kterou tak zbožňovala..
"Odkud já tě znám?" položila si otázku a zadívala se na chladné oči, které ji pozorovaly z čistě bílého papíru. Po chvilce se její pohled znovu od obrázku odtrhl a začala se pokoušet o obrys tváře. Povedlo se! Už jen černé rozcuchané středně dlouhé vlasy a tvář bude hotoval. Všechno jí to mohlo trvat tak třičtvrtě hodiny. Ale i přes tak krátkou dobu, byla naprosto s obrázkem spokojená. Což se stávalo málo kdy.

"Jak tě nazveme?" usmála se dívenka a dodělala krk a ramena. "Hm???" zamyslela se a její pohled se upřel k nebi, na kterém se začaly objevovat mraky, škodolibě se usmála a podívala se na zem. "Dark? Angel, Fate angel? Nevím...." tužkou přejela po papíře a napsala poslední nápad "Lucifer". To jí v tu dobu přišlo výstižné. Zaklapla blok a vstala. Došla ke dveřím, které vedly ze zahrady do domu, chytla za kliku, zula se a vešla. Broukala si písničku, která byla nepatrně z venčí slyšet. A zamířila, kam jinam než, k lednici. Sklenička už na ní čekala na pultě, teď zbývalo jen něco k pití. A tak vytáhla vychlazený višňový džus a zabarvila úzkou vysokou sklenku rudou tekutinou. V domě bylo příjemně chladno a zpět se jí nechtělo. Opřela se tedy o pult rozhlédla se po kuchyňce. Začala cítit znovu nátlak jakési deprese, které si poslední dobou užívala čím dál víc. Chopila se skleničky a rozhodla se znovu vyjít na slunce, které jí ubíralo to málo ze života, co jí ještě zbylo. Sukně se za ní líně táhla. Dívka vnímala melodii, která k ní doléhala z venčí.

"Ticho? Je to jak mor." zamračila se. Její oči se rozevřely a střepy se rozutekly po místnosti. Aya se pomalu otočila k zrcadlu, vedle kterého před chvílí prošla. Ale odraz nikoho neukazoval, stoupnula si před něj, viděla jen sebe, ale dala by ruku do ohně za to, že tam někdo byl. Však v domě nebyl nikdo jiný než ona.

"Už mi hrabe." usmála se sama na sebe a rozhlédla se po podlaze, která byla od červeného džusu. "Kdo to má uklízet?!" zaklela tiše a vrátila se do kuchyně pro nějaký ten hadr, posbírala střípky a setřela červený flek, ještě, že měli na chodbě dlažbu, těžko by to dostávala z koberce.